Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1094/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLÍKY

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 29. 11. 2004, č. j. -53, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 331 231,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně od 28. 8. 1994 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně 17% úroku z prodlení z částky 331 231,- Kč za dobu od 26. 2. 1993 do 19. 8. 1994 (výrok II.) a stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok III.). Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně, státní podnik D., dodal žalovanému dne 10. 2. 1993 zboží v celkové hodnotě 331 231,- Kč, které žalovaný ve lhůtě splatnosti stanovené dnem 25. 2. 1993 neuhradil, což vyplívá i z jeho uznání dluhu.

Krajský soud v O. k odvolání žalovaného v záhlaví označením rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok první), dále že žádní z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok druhý) a žalobkyni stanovil povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v K. soudní poplatek z odvolání (výrok třetí).

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, poukázal však na to, že soud prvního stupně se nezabýval věcnou legitimací žalobkyně z pohledu jejího nástupnictví po státním podniku D. Nově provedl důkazy kupní smlouvou ze dne 1. 5. 1993 a zápisem o předání majetku ze dne 24. 6. 1993, jakož i úplním výpisem z obchodního rejstříku státního podniku D. Dále doplnil krajský soud v odvolacím řízení dokazování výpisem z účtu žalovaného u M. b., a. s. ze dne 5. 10. 1993.

Krajský soud na základě tohoto dokazování měl v řízení za prokázáno, že dne 23. 4. 1993 bylo rozhodnuto ministrem průmyslu a obchodu ČR o vynětí a převodu pouze části majetku státního podniku D. a jeho privatizaci podle schváleného privatizačního projektu č. 21155, ke kteréžto privatizaci došlo prodejem části podniku podle kupní smlouvy ze dne 1. 5. 1993 mezi Fondem národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“) a žalobkyní jako nabyvatelkou. Poté dne 5. 10. 1993 žalovaný uhradil žalobkyní vymáhaní dluh ve výši 331.231,- Kč na základě faktury č. 3457 z 10. 2. 1993 na účet státního podniku D.

Odvolací soud dovodil, že pro úspěch žalobkyně ve sporu bylo nutné, aby prokázala, že předmětná pohledávka na ni přešla spolu s částí státního podniku D. Z kupní smlouvy ze dne 1. 5. 1993 a zápisu o předání majetku však nevyplívá jakýkoli vztah mezi vymáhanou pohledávkou a privatizovaným majetkem. Okresní soud tedy v řízení postupoval nesprávně, pokud se zabýval hodnocením dopisu ze dne 9. 6. 1993, tj. „žádostí o uznání dluhu“, aniž měl postaveno najisto, zda pohledávka přešla na žalobkyni dle smlouvy z 1. 5. 1993.

Poněvadž žalobkyně ani na výzvu odvolacího soudu y prokazující její aktivní věcnou legitimaci nepředložila a k nařízenému odvolacímu jednání dne 6. 6. 2005 se bez omluvy nedostavila, odvolací soud napadení rozsudek změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud dále zdůraznil, že nebylo-li žalovanému státním podnikem D., Fondem ani žalobkyní prokázáno nebo oznámeno ( obč. zák.), že předmětná pohledávka přešla na jiní subjekt, nelze přičítat k tíži žalovaného, že předmětný dluh uhradil na číslo účtu uvedené na faktuře, kterou mu byl dluh vyúčtován.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, odkazujíc na přípustnost podle (dále též „ “), s tím, že je dán dovolací důvod podle

Dovolatelka namítá, že soudní řízení v této věci probíhalo přibližně deset let, aniž by žalovaný předložit doklad o zaplacení dluhu, ať již žalobkyni anebo jejímu právnímu předchůdci státnímu podniku D. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, mohou bít odvolacím soudem použity jen v případech, taxativně vyjmenovaných v ustanovení až e) , což se žalobkyní předloženého důkazu netýká. O předkládání důkazů byl žalovaní soudem řádně poučen. Ze strany odvolacího soudu došlo ke zřejmému porušení

Dovolatelka pochybuje o pravosti výpisu z účtu. Není jasné, proč by žalovaný platil na účet státního podniku D., když v té době již bezpečně věděl, že pohledávku převzala žalobkyně a vůči ní ji také uznal, což žalobkyně doložila dopisem, zaslaným žalovanému dne 23. 8. 1993. Soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil správně. Kromě toho doklad vydala banka, která v době jeho vydání měla jinou obchodní firmu a pod firmou M. B., a. s. začala existovat až dne 8. 11. 1993 a nemohla tudíž vydat výpis s datem 5. 10. 1993.

Odvolací soud podle názoru dovolatelky nesprávně posoudil též otázku aktivní legitimace, když žalobkyně předložila veškeré dostupné doklady o svém právním nástupnictví státního podniku D., přičemž tuto skutečnost v průběhu řízení nikdo, ani žalovaní, nezpochybnil.

Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Zároveň žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. 4. 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem ( ), v zákonné lhůtě zakotvené v ustanovení , a že je přípustné podle , se dále zabýval důvodností dovolání.

Napadené rozhodnutí spočívá na dvou právních závěrech. Prvním je závěr, že dovolatelka neprokázala, že se v důsledku privatizace státního podniku stala věřitelkou žalovaného namísto tohoto státního podniku, druhým pak závěr, že žalovaný dluh uhradil 5. října 1993 státnímu podniku a že tak mohl učinit, jelikož mu ve smyslu § 526 obč. zák. nebylo prokázáno nebo oznámeno, že pohledávka přešla na jiný subjekt.

Námitka dovolatelky, týkající se nesprávné aplikace ustanovení odvolacím soudem, je poprávu.

Pro závěr, že ustanovení ve znění , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uplatní i pro řízení zahájená před 1. 1. 2001 (bod 1 hlavy první, části dvanácté, ), není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. 1. 2001 (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bez zřetele k tomu, že řízení o žalobě bylo zahájeno před rokem 2001, tedy platí, že při jednáních před soudem prvního stupně, jež se uskutečnilo 29. listopadu 2004, již soud prvního stupně byl povinen postupovat podle ve znění účinném od 1. 1. 2001, včetně úpravy obsažené v a

Podle ustanovení , před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedeních v , účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedeních v Ustanovení , 118c a část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

Dle ustanovení , ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).

Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209) a v rozsudku ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 49), na které mimo jiné odkazuje i v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení , ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle nepřihlédne ve smyslu jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud.

Poučovací povinnost ve smyslu má přitom soud prvního stupně jen ve vztahu k účastníkům na jednání přítomným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. , uveřejnění v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2005, pod číslem 158). Jak se podává z obsahu spisu, při jediném jednání před soudem prvního stupně, konaném 29. listopadu 2004 (č. l. 50-51) se oběma přítomným stranám sporu dostalo poučení podle , nikoli však již poučení podle Skutečnost, že se dovolatelce soudem prvního stupně nedostalo poučení ve smyslu posledně označeného ustanovení (o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ohledně právního nástupnictví po původní věřitelce), ač se tak mělo podle právního názoru odvolacího soudu stát, pak není zhojitelná tím, že dovolatelka se nedostavila k odvolacímu jednání. Vada řízení před soudem prvního stupně spočívající v absenci poučení dle není zhojena (podle rozhodné právní úpravy účinné před 1. 4. 2005) tím, že dovolatelce se takového poučení mohlo dostat od odvolacího soudu (kdyby se dostavila k odvolacímu jednání).

Jakkoli se v napadeném rozhodnutí uvádí, že dovolatelka přes výzvu krajského soudu y prokazující její aktivní věcnou legitimaci nepředložila, obsah spisu v době po podání odvolání žalovaným (č. l. 57) a po předložení věci odvolacímu soudu (č. l. 64) písemnou podobu poučení podle nedokládá; tou není (pro absenci poučení o následcích nesplnění této výzvy) žádost krajského soudu, aby mu dovolatelka doložila v určené lhůtě y, z nichž dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci (srov. č. l. 65).

Z napadeného rozhodnutí ani z dalšího obsahu spisu se rovněž nedokládá, proč měl odvolací soud za právně dovolené (přípustné) provedení důkazu výpisem z účtu banky (z nějž dovodil, že dluh byl v říjnu 1993 uhrazen státnímu podniku); tuto u předložil žalovaní – jemuž se dostalo před soudem prvního stupně poučení podle – až v odvolacím řízení, přičemž z obsahu spisu plyne závěr opačný, totiž že šlo (v režimu neúplné apelace) o důkaz nepřípustný (ve smyslu , zejména nešlo o důkaz, který nastal nebo vznikl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně).

V uvedeních otázkách odvolací soud věc posoudil neúplně a nesprávně a naplnil tak dovolací důvod podle

Vzhledem k uvedenému dovolací soud, bez jednání ve věci samé ( ), jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( in fine a odstavec 3 citovaného ustanovení ).

Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ( ) je v případě zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu pojmově vyloučeno.

Dovodí-li soud v novém řízení, že předmětná pohledávka přešla spolu s privatizovaným majetkem na žalobkyni, je nutno se poté zabývat otázkou platnosti uznání závazku i otázkou, zda žalovaný plnil oprávněnému věřiteli ( obch. zák.), jakož i tím, že při přechodu závazků podle nelze aplikovat ustanovení an. obč. zák. o postoupení závazků (včetně odvolacím soudem zmiňovaného ustanovení obč. zák.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravní prostředek přípustný.

V Brně 29. listopadu 2007

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu