Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 671/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání  žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 198.980,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela nájemní smlouvu na nebytové prostory, přičemž předmět nájemní smlouvy v době jejího uzavření již neexistoval. Nájemní smlouva tedy byla podle žalobkyně uzavřena neplatně. Proto žalobkyně požadovala na žalovaném vrácení nájemného ve výši 1.900,- Kč měsíčně od července 1992 do listopadu 1996 (celkem 100.700,- Kč) a ve výši 3.850,- Kč měsíčně od prosince 1996 do ledna 1999 (celkem 98.280,- Kč).

Okresní soud v Bruntále  rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č.j. -145, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Při posouzení období od ledna 1998

do ledna 1999  vzal za prokázáno, že i když v důsledku neexistence předmětu nájemní smlouvy byla tato smlouva neplatná, žalobkyně fakticky užívala jiné nebytové prostory (žalovaný jí poskytoval nepeněžité plnění), za které platila nájemné (poskytovala peněžité plnění). Subjektem vypořádání z neplatné smlouvy podle (dále jen „ “) jsou, podle názoru soudu prvního stupně, pouze účastníci neplatné či zrušené smlouvy, kteří si v daném případě navzájem poskytli plnění. Uznal také námitku započtení žalovaného ve stejné výši, kterou požadovala žalobkyně.

V případě období od července 1992 do 27. prosince 1997 soud uznal námitku promlčení, kterou uplatnil žalovaný.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.5.2006, č.j. -225 (ve výroku II.), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 148.930,- Kč s příslušenstvím (nárok na vrácení peněžitých plnění za dobu od července 1992 do 27.12.1997) potvrdil, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok z bezdůvodného obohacení ( ) se promlčuje ve lhůtě stanovené v   , a to v dvouleté subjektivní lhůtě, v rámci objektivní tříleté promlčecí doby.

Výrokem III. v zamítavém výroku co do částky 50.050,- Kč s příslušenstvím (nárok na vrácení peněžitých plnění za dobu od 27.12.1997 do 6.1.1999) odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Současně nepřipustil změnu žaloby (výrok I.)

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně včasné dovolání, doplněné dne 6. 11. 2006 podáním jí soudem ustanoveného zástupce. Přípustnost dovolání vyvozuje odkazem na ustanovení  Odůvodnila je podle a a) téhož zákona, tedy vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzením věci  a vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Obsah dovolání současně svědčí pro závěr, že je uplatňován též dovolací důvod podle

Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v tvrzeném vadném posouzení námitky promlčení za období od července 1992 do 27. prosince 1997.  Zejména vytýká soudu prvního i druhého stupně, že se nezabývaly otázkou, zda nebytové prostory, které fakticky užívala, skutečně byly ve vlastnictví žalovaného. Zároveň ve svém dovolání vyslovila přesvědčení, že žalovaný vlastníkem předmětného objektu není. Z toho vyvozuje, že při posuzování námitky promlčení odvolací soud vadně posoudil právní stránku promlčení a postupoval v rozporu s ustanovením Správně soud neměl přihlédnout k této námitce uplatněné žalovaným, protože žalobkyně sama neměla možnost uplatnit námitku promlčení vůči žalovanému. Dále se domnívá, že odvolací soud pochybil, když promlčení nároku posuzoval podle ustanovení a nikoli podle obchodního zákoníku.

Vadu řízení, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci,  žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného se nejedná

o úmyslně získané bezdůvodné obohacení. Sama tvrdí, že žalovaný záměrně postupoval tak, aby získal nemovitosti, které podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nebyl oprávněn převést do svého vlastnictví, případně věděl, že způsob převodu z Českého státu do jeho vlastnictví je v rozporu s citovaným zákonem. Protiprávní postup žalovaného vyvozuje z toho, že v roce 1991 stát vyhlásil veřejnou dražbu dle , o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby,

na provozovnu holičství a kadeřnictví, nacházející se v domě, přičemž likvidace státního podniku zahájená 1. 12. 1991 dosud nebyla ukončena. Objekt užívaný žalobkyní však byl na žádost Městského úřadu převeden katastrálním úřadem do vlastnictví města záznamem vlastnického práva dle , a to v rozporu se

Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v dovoláním napadené části zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (a současně též bodu 2)   , jímž byl změněn , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle (dále opět již jen „ “)  ve znění účinném

do 31. března 2005.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení ( ),

za splnění zákonné podmínky zastoupení dovolatelky advokátem ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Dovolání  v této věci není přípustné podle ustanovení a b) , neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle

, je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvod podle ustanovení a b) , avšak obsah tohoto podání naznačuje i současné uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení téhož zákona. Proto je nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení a b) nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle a b) , může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů ( a 3 ), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle , lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení a b) To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení , není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením ve spojení s je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. ).  Neuplatní se proto ani případný dovolací důvod podle ustanovení

Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle , pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v  označené věci však neobsahuje argumentaci, která by  správnost úvah odvolacího soudu zpochybnila.

Otázka vztahu a použití ustanovení  a téhož zákona již byla v minulosti Nejvyšším soudem řešena. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že pro smlouvu o nájmu nebytových prostor je esenciální závazek jednoho subjektu (pronajímatele) přenechat určitý nebytový prostor druhému (nájemci), a závazek druhého poskytnout prvnímu za to úplatu (nájemné). Jestliže si smluvní strany podle takové smlouvy vzájemně plnily, ačkoliv smlouva je posléze posouzena jakožto právní úkon absolutně neplatný ( ), pak to - v návaznosti na ustanovení - logicky znamená, že nájemce je povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním nebytových prostor, a pronajímatel prospěch, nabytý zaplacením nájemného (případně - podle obsahu smlouvy - i prospěch další). Tyto vzájemné povinnosti jsou i povinnostmi vzájemně podmíněnými ( ).

Podle platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

Zákon zde vylučuje vznik nepřípustné nerovnováhy, která by mohla vzniknout typicky při kupní smlouvě, kdy vydání věci pro nepromlčitelnost vlastnického práva není ohroženo uplynutím doby, zatímco právo na vydání peněžního protiplnění promlčení podléhá. Nelze pominout, že v případě, kdy pro neplatnost nebo zrušení kupní smlouvy podává žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vlastník věci, nejde jen o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž současně i o žalobu vlastnickou a právo vlastnické se vzhledem k nepromlčuje. Na tom nic nemění to, že původní vlastník věci může v takovém případě své vlastnické právo uplatnit jen

za podmínky, že sám nabídne, případně je ochoten vrátit plnění, které sám v rámci neplatné nebo zrušené smlouvy obdržel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR

z 21. 3. 1975, sp. zn. ).

Ustanovení však míří pouze na ty případy synallagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu, tedy jedinému majetkovému právu, které se podle nepromlčuje (s výjimkou práv z vkladů na vkladních knížkách po dobu trvání vkladového vztahu - ).

Takto judikoval Nejvyšší soud v několika případech, jako např. rozsudkem

ze dne 29. srpna 2002 nebo usneseními ze dne

29. dubna 2003 a ze dne 22. prosince 2004.

V daném případě odvolací soud učinil závěr, že na základě neplatné smlouvy

o nájmu nebytových prostor se žalovanému dostalo finančního plnění, zatímco žalobkyně získala možnost užívat nebytové prostory. Ustanovení však neaplikoval, protože tu proti sobě stojí dvě práva na peněžité plnění, tedy dvě promlčitelná práva. Na straně žalobkyně je to právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve výši finanční částky poskytnuté žalobkyní žalovanému na úhradu z neplatné nájemní smlouvy, na straně žalovaného právo na vydání plnění

z bezdůvodného obohacení spočívající v náhradě za užívání nemovitosti žalobkyní.

Nejvyšší soud nemohl ani přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud rozhodl podle nesprávného právního předpisu, , místo zákoníku obchodního. Obchodním zákoníkem se řídí vztahy mezi podnikateli, tedy vztahy související s podnikáním ( obchodního zákoníku ). Ostatní právní vztahy, do nichž podnikatelé vstupují jako občané, se neřídí obchodním zákoníkem, nýbrž jinými právními předpisy, podle charakteru konkrétních společenských vztahů. (nález Ústavního soudu ze dne  8.7.1999, ).

V rozsudku ze dne 16. května 2002, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním

z právního důvodu, který odpadl, i když stranami tohoto vztahu je podnikatel

a samosprávná územní jednotka, se řídí Obdobný právní závěr, tentokráte

ve vztahu mezi podnikateli, formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. března 2000, sp. zn. . Zde uvedl, že pokud při skončení nájemní smlouvy vznikne účastníkům, popř. některému z nich právo z bezdůvodného obohacení, jedná se o právní institut, výlučně upravený v , i když bezdůvodné obohacení rezultuje z obchodního závazkového vztahu, řídí se pouze ustanoveními , neboť obchodní zákoník neobsahuje zvláštní úpravu tohoto institutu ani zčásti. Na výše zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (a právní závěry

v nich zaujaté) dále Nejvyšší soud odkázal v usnesení ze dne 29. července 2002, sp. zn. , jímž v intencích ustanovení podané dovolání pro nepřípustnost odmítl s tím, že v rozhodovací praxi „vyšších soudů“ je předmětná právní otázka řešena ustáleně.

Protože tak dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu nelze klasifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, není tak dána přípustnost dovolání podle Nejvyšší soud  České  republiky, aniž ve věci nařídil jednání ( ), proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( ve spojitosti s ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo,

v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2007

JUDr. Pavel  Pavlík, v.

předseda senátu