Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 885/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce V. S., zastoupeného opatrovnicí J. F., vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Karviné, proti žalovanému B. Š., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 33 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočce v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 14. března 2003 č. j. -177, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 2003 č. j. -177 a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočce v Havířově ze dne 26. června 2002 č. j. -157 v bodech I a II výroku, ve znění opravného usnesení ze dne 13. prosince 2002 č. j. -169, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné - pobočce v Havířově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 24. února 1999 č. j. -45 zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 33 000 Kč s 19% úrokem z prodlení od 22. 9. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. května 1999 č. j. -56 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. listopadu 1999 č. j. -91, ve znění opravného usnesení ze dne 27. června 2000 č. j. -111, žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud usnesením ze dne 18. července 2001 č. j. -135 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. června 2002 č. j. -157, ve znění opravného usnesení ze dne 13. prosince 2002 č. j. -169, ve výroku pod bodem I uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 33 000 Kč s 19% úrokem z prodlení ročně od 24. 9. 1998 do zaplacení, ve výroku pod bodem III zamítl návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 19% úrok z prodlení ročně z částky 33 000 Kč od 22. 5. 1998 do 23. 9. 1998 a ve výroku pod bodem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že 18. 11. 1994 žalobce jako kupující uzavřel s žalovaným jako prodávajícím kupní smlouvu o prodeji osobního vozu Škoda 105 L za kupní cenu 33 000 Kč, kterou mu uhradil při předání vozu. Později bylo zjištěno, že vozidlo bylo již dříve odcizeno R. N. K výzvě Obvodního oddělení Policie ČR v O. pak žalobce vydal předmětný automobil tomuto orgánu, který ho pak vrátil vlastníku. Soud prvního stupně tato skutková zjištění posoudil v souladu s předchozím zrušujícím usnesením odvolacího soudu tak, že kupní smlouva účastníků je absolutně neplatná, když touto smlouvou žalovaný disponoval věcí, ke které mu nesvědčilo vlastnické právo. Přijetím žalované částky na základě neplatné smlouvy pak došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat, a to s ohledem na (dále jen „ “), který ukládá účastníku neplatné smlouvy povinnost vrátit druhému účastníku této smlouvy vše, co podle ní dostal. V této věci je tímto plněním žalovaná částka. Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným a v souladu s názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušovacím usnesení aplikoval v části týkající se promlčení , který vylučuje možnost přihlédnout k námitce promlčení v případě, že druhá strana by nemohla při povinnosti vzájemného vracení přijatých plnění podle uplatnit taktéž námitku promlčení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. března 2003 č. j. -177 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, stejně jako právní posouzení věci, které vycházelo z jeho předchozího zrušovacího usnesení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci, které spatřuje v aplikaci odvolacím soudem na předmětnou věc. Při absolutní neplatnosti kupní smlouvy účastníků, kdy žalovaný nebyl nikdy vlastníkem převáděného vozidla, se podle názoru dovolatele jedná u žalobce o jeho samostatný nárok na vrácení kupní ceny a nejde tudíž o synallagmatický závazek mezi účastníky. Žalobce se proto podle dovolatele mohl domáhat pouze majetkového prospěchu získaného plněním z neplatného právní úkonu podle . U práva na vydání bezdůvodného obohacení je pak nutno i námitku promlčení vznesenou žalovaným posuzovat podle a , když bylo prokázáno, že žalobce se o odcizení dozvěděl 5. 1. 1995. Podle názoru dovolatele dopadá režim pouze na ty nároky z neplatné nebo zrušené kupní smlouvy, kdy vydání věci není ohroženo v důsledku nepromlčitelnosti vlastnického práva ani po uplynutí delší doby, kdežto nárok na vydání peněžitého protiplnění se promlčuje. V dané věci však dovolateli jako prodávajícímu nikdy nesvědčilo vlastnické právo ke koupené věci, tudíž by se nemohl oprávněně domáhat po žalobci vydání koupené věci z titulu vrácení poskytnutého plnění z neplatné smlouvy. Soud měl proto přihlédnout k námitce promlčení vznesené dovolatelem. Pokud tak soud neučinil, není jeho rozhodnutí správné, a proto dovolatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod stanovený v , podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V projednávané věci je nepochybné, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že od něj přijal kupní cenu podle absolutně neplatné smlouvy ( a ).

Nárok účastníka smlouvy na vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy je nárokem podmíněným ze zákona povinností vrátit druhému účastníkovi to, co se získalo za kupní cenu, jejíhož vrácení se kupující domáhá (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR č. j. Cpj 34/74 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSFR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR č. 5, ročník 1975, strana 145 a 146). Žaluje-li např. žalobce o vrácení věci z neplatné kupní smlouvy, soud žalobě vyhoví tak, že ve výroku rozsudku vyjádří vzájemný (synallagmatický) závazek obou účastníků neplatné smlouvy k vrácení plnění z obou stran – v posuzované věci by tedy soud uložil žalovanému vrátit žalobci přijaté peněžní plnění oproti povinnosti žalobce vrátit žalovanému vůz koupený na základě neplatné kupní smlouvy. V případě nemožnosti vydání takového rozhodnutí vzhledem k tomu, že odcizená věc byla kupujícím vrácena orgánům policie za účelem vydání jejímu vlastníku, je nutno vycházet ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1987 č. j. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988, str. 21; podle tohoto stanoviska platí, že „účastník neplatné smlouvy, který koupil odcizenou věc, splní povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy podle ustanovení také tehdy, jestliže vydá věc poškozenému. Činí tak totiž za toho, kdo věc poškozenému odcizil a prodal; plní proto současně uvedenou povinnost, kterou má vůči druhému účastníkovi neplatné smlouvy, i když tento subjekt mu není znám. Ten, kdo věc odcizil, by již nemohl úspěšně požadovat vrácení plnění z neplatné smlouvy.“

Pokud tedy odvolací soud posoudil vzájemné nároky účastníků řízení vyplývajícími z neplatné kupní smlouvy podle jako jejich synallagmatický závazek, přičemž žalobce jako kupující svoji povinnost účastníka neplatné smlouvy - vrátit druhému účastníku plněné převzaté na základě této smlouvy splnil tak, že odcizený automobil vydal prostřednictvím příslušného orgánu jeho vlastníku, vychází jeho rozsudek v této části ze správného právního posouzení věci a dovolatel se mýlí, pokud považuje nárok žalobce na vrácení kupní ceny za samostatný nárok bez vztahu k nároku dovolatele.

Podle platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Zákon zde vylučuje vznik nepřípustné nerovnováhy, která by mohla vzniknout typicky při kupní smlouvě, kdy vydání věci pro nepromlčitelnost vlastnického práva není ohroženo uplynutím doby, zatímco právo na vydání peněžního protiplnění promlčení podléhá. Nelze pominout, že v případě, kdy pro neplatnost nebo zrušení kupní smlouvy podává žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vlastník věci, nejde jen o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž současně i o žalobu vlastnickou a právo vlastnické se vzhledem k nepromlčuje. Na tom nic nemění to, že původní vlastník věci může v takovém případě své vlastnické právo uplatnit jen za podmínky, že sám nabídne, případně je ochoten vrátit plnění, které sám v rámci neplatné nebo zrušené smlouvy obdržel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 21. 3. 1975, sp. zn. 2 Cz 3/75). Ustanovení však míří pouze na ty případy synallagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu, tedy jedinému majetkovému právu, které se podle nepromlčuje (s výjimkou práv z vkladů na vkladních knížkách po dobu trvání vkladového vztahu - ).

V posuzované věci proti sobě stojí právo žalobce jako kupujícího na vrácení kupní ceny věci z neplatné smlouvy uplatněné vůči žalovanému jako prodávajícímu, který však nikdy vlastníkem předmětné věci nebyl a nedisponuje tedy žádným nepromlčitelným právem. Aplikace , který se, jak výše uvedeno, uplatní pouze v případech, když na jedné straně stojí právo vlastnické oproti jinému právu, tedy není v posuzované věci možná a odvolací soud, pokud postupoval při posuzování námitky promlčení vznesené žalovaným podle , věc nesprávně právně posoudil.

Uplatněný dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu , byl tudíž uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu, který byl dotčen odvoláním, i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. prosince 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu