Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2296/2007

U S N E S E N Í

-21, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 10. 2. 2006, č.j. -21, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích z 27. 5. 2005, č. j. -5, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (o povinnosti nahradit škodu, vydaného 11. 4. 2001 velitelem vojenského útvaru, Slovenská republika, pod č.j. 34/2001). Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že předmětné rozhodnutí nelze vykonat ani podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (titul byl vydán 11. 4. 2001, tedy předtím, než Nařízení nabylo účinnosti /1. 3. 2002/), ani podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských

a trestních věcech (jelikož nejde o rozhodnutí soudu majetkové povahy v občanských věcech či soudem schválený smír v těchto věcech, o rozhodnutí soudu v trestních věcech týkajících se náhrady škody, ani o rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení). Vykonatelnost podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit ani ze , o mezinárodním právu soukromém a procesním, jelikož rozhodnutí vydané velitelem vojenského útvaru „nelze typově zařadit ani pod rozhodnutí justičních orgánů ve věcech (mimo jiné) občanskoprávního charakteru, ani pod cizí soudní smír či cizí notářský zápis“.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná, jednající svým zaměstnancem (pověřeným k takovému jednání statutárním orgánem – ministrem) s právnickým vzděláním nabytým na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě 2. 6. 1976. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje jednak ze skutečnosti, že otázka vykonatelnosti rozhodnutí velitele vojenského útvaru cizího státu (zde Slovenské republiky) dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešena nebyla, a jednak z okolnosti, že tato otázka (viz přiložená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. -10, a Městského soudu v Praze, č.j. -35, /č.l. 28-30/) je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Naplnění dovolacího důvodu podle

, tedy nesprávné právní posouzení věci, oprávněná spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že předmětné rozhodnutí velitele vojenského útvaru není vykonatelné ani podle o mezinárodním právu soukromém a procesním (se závěrem o jeho nevykonatelnosti podle Nařízení Rady /ES/ č. 44/2001 a podle dvoustranné Smlouvy mezi ČR a SR souhlasí). Podle jejího přesvědčení totiž rozhodnutí vydané velitelem vojenského útvaru o povinnosti k náhradě škody není rozhodnutím o právních vztazích v oblasti veřejné správy, nýbrž rozhodnutím (vydaným nikoli ve správním řízení, ale ve zvláštním řízení podle ustanovení a násl., zejména , zákona Národní Rady SR č. 370/1997), jímž jsou upravovány majetkové, tedy soukromoprávní vztahy uvedené v ustanovení

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ve spojení s ustanovením , odst. 2 ), daný tím, že v dovolacím řízení má být zodpovězena judikaturou Nejvyššího soudu dosud nevyřešená otázka ( ), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně, totiž otázka, zda rozhodnutí služebního orgánu cizího státu (řečeno dikcí ustanovení zákona č. 370/1997 Z.z. ve znění pozdějších předpisů), v daném případě rozhodnutí velitele vojenského útvaru, je vykonatelné na území České republiky podle ustanovení

Jelikož vady podle ustanovení , odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( věta druhá ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že takové rozhodnutí velitele vojenského útvaru není vykonatelné ani podle ustanovení

, jelikož je „nelze typově zařadit ani pod rozhodnutí justičních orgánů ve věcech (mimo jiné) občanskoprávního charakteru, ani pod cizí soudní smír či cizí notářský zápis“.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle ustanovení rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v , stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářskéy v těchto věcech mají v Československé socialistické republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána Československými orgány.

Zákon tedy hovoří o rozhodnutích „justičních orgánů cizího státu“. Justičními orgány má na mysli, jak plyne ze souvislosti jeho ustanovení, soudy a (státní) notářství. Je však možné, že v některých státech přísluší rozhodování o některých občanskoprávních, rodinných, pracovních či jiných obdobných věcech orgánům jiným než těm, které zákon označuje za justiční (např. rozhodnutí správního orgánu ve věcech nezletilých apod.). I rozhodnutí takovýchto jiných než justičních orgánů cizího státu, příslušných rozhodovat podle právního řádu daného státu, je třeba stavět naroveň rozhodnutím justičních orgánů cizího státu ve smyslu § 63 zákona. Rozhodující je, že rozhodnutí bylo vydáno v takové věci, která spadá mezi věci uvedené v § 1 zákona (tedy věci občanskoprávní /a o takovou jde v daném případě, kdy vykonáno má být rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu/, rodinné, pracovní a jiné obdobné, zejména obchodní). Cizí orgán podle právního řádu svého státu při rozhodování o takové věci plní stejnou funkci, kterou by plnil justiční orgán podle zásad československého (nyní českého) právního řádu. Není totiž důvod přenášet vlastní představy o organizaci rozhodování do cizích právních řádů a odmítat přiznat účinnost rozhodnutím cizích orgánů činných v uvedených věcech – zejména jestliže tyto orgány postupují a počínají si stejným či obdobným způsobem jako soudy – jen proto, že v rámci organizace výkonu státní moci v daném státě nejsou zařazovány mezi orgány, které lze pokládat za justiční podle chápání československého (nyní českého) práva. Musí však jít o takovou instituci, která splňuje, alespoň v nezbytné míře, představu o minimálním standardu, vyplývající ze zásad československého (nyní českého) právního řádu o tom, co lze rozumět pod pojmem orgán (přesnější v tomto směru byla např. formulace z roku 1950, jež mluví o rozhodnutí cizího státu, za které se považovalo rozhodnutí cizozemských soudů nebo úřadů o právních poměrech, o nichž by podle jejich povahy rozhodovaly v ČSR /nyní ČR/ soudy).

O náhradě škody způsobené vojákem ( ) státu (České republice) rozhoduje podle uvedeného zákona služební orgán. Tímto , o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičeních a o některých právních poměrech vojáků v záloze, byl od 1. 12. 1999 nahrazen , o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu ve znění novely č. Tímto předpisem byl od 1. 11. 1992 nahrazen , o materiálním zabezpečení příslušníků ozbrojených sil, který ve svém ustanovení upravoval tzv. náhradové řízení, tedy řízení o náhradě škody způsobené státu příslušníkem ozbrojených sil. O náhradě škody rozhodoval podle tohoto ustanovení orgán určený ministrem a jeho rozhodnutí bylo „vykonatelné soudní exekucí“ (k tomu srov. též . Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H.BECK, 2006, vysvětlivka č. 10 k , resp. dříve písm. h/, str. 1494, 1495, a usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005 sp. zn. ).

Ustanovení § 163 odst. 1 zákona NR SR č. 370/1997 Z.z. (podle něhož neplní-li voják řádně dohodu o náhradě škody způsobené jinak než trestným činem, je služební orgán povinen rozhodnout o náhradě škody vydáním rozhodnutí o povinnosti vojáka nahradit škodu) je ustanovením obdobným výše uvedeným ustanovením (obsahujícím stejnou „doložku“ vykonatelnosti soudní exekucí jako ustanovení zákona č. 370/1997 Z.z.) i v České republice nyní účinného předpisu, tedy zákona č. 220/99 Sb.

Z uvedeného plyne, že rozhodnutí velitele vojenského útvaru (jež ostatně znal československý a zná i český právní řád), kterým byl voják zavázán (v řízení nikoli správním, nýbrž zvláštním, a to podle a násl. zákona NR SR č. 330/1997 Z.z.) k zaplacení náhrady škody, nelze kvalifikovat jako akt aplikace práva učiněný při výkonu státní či jiné veřejné správy, ale že jde o rozhodnutí v majetkové, tedy občanskoprávní ( ), a tudíž soukromoprávní věci; rozhodnutí takového – byť jiného než justičního – orgánu cizího státu nutno tedy ve výše uvedeném smyslu klást naroveň rozhodnutím vydávaným orgány justičními ( zákona

č. ), a odtud pak plyne i kladná odpověď na otázku, zda je takové rozhodnutí – ač nejustičního – orgánu cizího státu (nebrání-li tomu další podmínky předepsané ustanoveními až 66 , o kterýžto případ ovšem v souzené věci nejde) vykonatelné podle , o mezinárodním právu soukromém a procesním.

Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá ( ), Nejvyšší soud je bez jednání ( ), aniž se musel zabývat dalšími argumenty dovolání, podle věty za středníkem zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný ( část první věty za středníkem ).

V novém usnesení soud prvního stupně rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2007

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu