Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2281/2010

U S N E S E N Í

J. P.

, o 146.625,- Sk s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. září 2009, č. j. -64, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou ze dne 7. 2. 2008 (doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 11. 2. 2008) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 146.625,- Sk s 8,5% ročním úrokem z prodlení z dlužné částky od 21. 11. 2006 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že rozhodnutím „Okresného úradu v Galante, odbor sociálnych vecí, pracovisko Sereď č. 98/03047/L“ ze dne 18. 11. 1998 byla přiznána dávka sociální pomoci pro nezaopatřené děti J. P. a T. P. ve výši 950,- Sk, a to poté, co pravomocným rozsudkem soudu „č. -91“ bylo manželství žalovaného rozvedeno a byla mu určena vyživovací povinnost na nezletilé děti, kterou si neplnil. Nárok nezaopatřeného dítěte z tohoto rozsudku přechází na stát, a proto otec dítěte, za které stát plnil vyživovací povinnost, je povinen vrátit finanční prostředky ve výši poskytnuté dávky sociální pomoci orgánu, který dávku poskytl. Protože žalovaný si neplnil vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem J. P. a T. P. v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2004, je povinen žalobkyni vrátit 146.625,- Sk. K žalobě připojila rozsudek Okresného súdu v Galante ze dne 11. 6. 1996, č. j. -91, rozhodnutí Okresného úradu v Galante, odbor sociálnych vecí, pracovisko Sereď ze dne 18. 11. 1998, č. 98/03047/L, rozhodnutí Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante ze dne 28. 2. 2004, č. j. 2004/3129, a ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2005/1753, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 4. 2007, č. j. -9, jímž byl zamítnut „návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného a pověření soudního exekutora podle Rozhodnutí Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny č. 2004/3129 ze dne 28. 2. 2004 a č. 2005/1753 ze dne 28. 2. 2005 k uspokojení pohledávky ve výši 146.625,- Sk“ a rozhodnuto, že povinnému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Okresní soud v Děčíně – poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2008, č. j. -37, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Děčíně – rozsudkem ze dne 21. 11. 2008, č. j. -45, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „okresnímu soudu není dána pravomoc rozhodovat o povinnosti osoby povinné výživou vrátit žalobkyni plnění, k němuž byl již žalovaný zavázán rozhodnutími Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante ze dne 28. 2. 2004, č. 2004/3129, a ze dne 28. 2. 2005, č. 2005/1753, a to v situaci, kdy hmotné slovenské právo sociálního zabezpečení tuto pravomoc přiznává tomu správnímu orgánu, který v předmětnou dobu dané právo vydanými správními akty také realizoval“; odkázal přitom na ustanovení § 23 písm. a) bod č. 5 zákona č. 599/2003 Z.z., o pomoci v hmotnej núdzi a o zmene a doplnení niektorých zákonov, který příslušným správním orgánům zakládá pravomoc k rozhodování o těchto věcech, a zdůraznil, že „v dané věci se nejedná o spor, jak jej vymezuje ustanovení , ale ani odstavec druhý “. Zároveň poukázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. , podle nichž uznatelné může být cizí rozhodnutí, i když je vydal jiný než justiční orgán, jestliže je mu vnitrostátní úpravou svěřeno rozhodovat o soukromoprávních nárocích ( Sb).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 9. 2009, č. j. -64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, a dovodil, že „pravomoc českého soudu (mezinárodní příslušnost) v řízení, jehož oba účastníci mají bydliště (sídlo) v různých členských státech EU bude založena podle obecného čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I)“. Vycházel přitom z toho, že jde o žalobu o zaplacení regresního nároku žalobkyně vůči žalovanému, tj. přiznání plnění, které žalobkyně poskytla za žalovaného, jemuž svědčí primární povinnost k placení výživného, že takový nárok, týká-li se výživného, je typickým soukromoprávním nárokem, který zná jak české právo (§ 101 odst. 1 zákona o rodině), tak slovenské právo (§ 79 zákona o rodine), že však zvláštností projednávané věci je postavení žalobkyně, kterou je cizí správní orgán, který se domáhá vydání exekučního titulu, na základě kterého by mohl vymáhat po žalovaném náhradu plnění, které za žalovaného poskytl nezletilým dětem žalovaného (podle předcházejícího pravomocného rozhodnutí Okresného súdu v Galante ze dne 11. 6. 1996, č. j. -91) na náhradním výživném na základě svého rozhodnutí vydaného v souladu se zákonem č. 452/2004 Z. z. o náhradnom výživnom (regresní nárok). Odvolací soud, zabývaje se dále tím, zda projednání věci nebrání jiný nedostatek podmínky řízení, zejména překážka věci rozsouzené (res iudikata), a vycházeje z ustanovení čl. 1 věty první, čl. 19 a čl. 20 Úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti ze dne 2. 10. 1973 (dále jen Úmluva) a z toho, že rozhodnutí Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante ze dne 28. 2. 2004, č. 2004/3129, a ze dne 28. 2. 2005, č. 2005/1753, byla vydána podle ustanovení § 12 tehdy platného zákona č. 452/2004 Z. z., o náhradnom výživnom, dospěl k závěru, že „v rozsahu, v jakém již bylo o nároku soudem (soudu na roveň postaveným orgánem podle zvláštního zákona o náhradním výživném, za užití Úmluvy) rozhodnuto, nemůže být tatáž věc znovu projednávána ( )“. Závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. , nelze podle odvolacího soudu na přezkoumávanou věc použít.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že podle ustanovení § 41 zákona č. 233/1995 Z. z. o súdnych exekutoroch a exekučnej činnosti, platného na území Slovenské republiky „rozhodnutí vydaná správními orgány, mezi které patří i Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante, nejsou exekučními tituly, na základě kterých může Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny vymáhat danou pohledávku na území cizího státu“, a že „k vymáhání pohledávky na území cizího státu musí mít pravomocný a vykonatelný platební rozkaz“. Protože „rozsudek“ (správně usnesení) Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. -64, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby jej dovolací soud zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu v zákonné lhůtě ( ) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( věta první o. s. ř) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V projednávané věci se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 146.625,- Sk s příslušenstvím, neboť – ač bylo žalovanému rozsudkem Okresného súdu v Galante ze dne 11. 6. 1996, č. j. -91, uloženo platit výživné na nezl. J. P. 550,- Sk a na nezl. T. P. 400,- Sk – žalovaný svoji vyživovací povinnost neplnil a podle rozhodnutí Okresného úradu v Galante, odboru sociálnych vecí, pracovisko Sereď č. 98/03047/L ze dne 18. 11. 1998 byla přiznána dávka sociální pomoci pro nezaopatřené děti J. P. a T. P. ve výši 950,- Sk. Žalobkyně tak v souladu s citovaným rozhodnutím plnila vyživovací povinnost za žalovaného. Domáhá se proto, aby soud žalovanému uložil takto zaplacené částky žalobkyni zaplatit.

Odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení dospěl k závěru, že projednávání věci brání překážka věci rozsouzené (rei iudicatae), která pro svoji povahu neodstranitelnosti musí vést k zastavení řízení podle ustanovení Právě tento závěr odvolacího soudu dovolatelka zpochybňuje tvrzením, že „rozhodnutí vydaná správními orgány, mezi které patří i Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante, nejsou exekučními tituly, na základě kterých může Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny vymáhat danou pohledávku na území cizího státu“, a že „k vymáhání pohledávky na území cizího státu musí mít pravomocný a vykonatelný platební rozkaz“.

Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení , 2 a 3 , věc projednávána znovu (srov. , a ).

Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.

V projednávané věci bylo pro závěr odvolacího soudu o překážce věci rozsouzené určující, zda cizozemské rozhodnutí je způsobilé přivodit stejné účinky, jaké působí pravomocné a vykonatelné rozhodnutí státního orgánu nadaného rozhodovat o soukromoprávním vztahu. Jinými slovy, zda rozsudek Okresného súdu v Galante ze dne 11. 6. 1996, č. j. -91, ve spojení s rozhodnutím Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante (ze dne 28. 2. 2004 č. 2004/3129, a ze dne 28. 2. 2005 č. 2005/1753) je rozhodnutím o soukromoprávním nároku. Protože se jedná o rozhodnutí cizího státního orgánu, je třeba daný nárok posoudit podle hmotného práva tohoto státu.

Z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě plyne, že žalobce se domáhá zaplacení regresního nároku žalobce vůči žalovanému, tj. přiznáni plnění, které žalobce poskytl za žalovaného, kterému svědčí primární povinnost k placení výživného.

Takovýto nárok, týká-li se výživného, je typickým soukromoprávním nárokem, který zná jak české právo ( , zákon o rodině (dále jen „“), tak slovenské právo v zákona č. 36/2005 Z. z., o rodine a o zmene a doplnení niektorých zákonic, ve znění do 30. 6. 2008 (dále též jen „slovenský zákon o rodině“), který stanovil, že „kto celkom alebo sčasti splnil za iného vyživovaciu povinnost', je oprávnený od neho požadovať úhradu tohto plnenia“ (odst. 1) a že „ustanovenie odseku 1 platí rovnako aj v prípade, ak v záujme oprávněného poskytne orgán sociálneprávnej ochrany náhradné výživné podla osobitého predpisu“ (odst. 2). Podle ustanovení zákona o rodině, ve znění účinném pro Českou republiku do 31. 12. 2006 a pro Slovenskou republiku do 10. 2. 2005 (žalobkyně plnila za žalovaného za období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2004), jestliže orgán stanovený zvláštním předpisem poskytl příspěvek na výživu a výživné bylo určeno soudním rozhodnutím, přechází na něj nárok toho, jenž je z rozhodnutí oprávněn, a to až do výše poskytnutého příspěvku.

Citované ustanovení zakládá tzv. zákonnou cesi (přechod práva ze zákona). Znamená to, že na ten orgán, který poskytl příspěvek na výživu osobě, které byl stejný nárok přiznán soudním rozhodnutím, přechází do výše poskytnutého plnění právo, jež bylo soudním rozhodnutím takové osobě přiznáno. Žalobkyně (jako orgán, na který takové právo přešlo) tak vymáhá příslušnou náhradu na podkladě původního rozhodnutí o určení výživného a na základě svého rozhodnutí o poskytnutém příspěvku. Proto judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že, domáhá-li se okresní úřad (orgán) podle ustanovení zákona o rodině žalobou vrácení příspěvku na výživu nezletilého dítěte vůči osobě, o jejíž povinnosti platit výživné již bylo soudem rozhodnuto, je třeba toto řízení podle ustanovení z důvodu uvedeného v ustanovení zastavit (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 1996, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 1997, str. 86).

Jakkoliv tedy v řízení jako žalobce vystupuje cizí správní orgán (Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante), nejedná se o nárok založený ustanovením správního práva, ale práva soukromého – nárok plynoucí z vyživovací povinnosti vůči dětem podle slovenského zákona o rodině – o kterém již dříve bylo rozhodnuto rozsudkem Okresného súdu v Galante, č. j. -91 ze dne 11. 6. 1996, jež nabylo právní moci dne 7. 8. 1996). Žalobcem označené rozhodnutí Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante bylo vydáno podle zákona č. 452/2004 Z. z., o náhradnom výživnom. Tento předpis (později zrušený zákonem č. 201/2008 Z. z., o náhradnom výživnom a o zmene a doplnení zákona č. 36/2005 Z. z. o rodine a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení nálezu Ústavného súdu Slovenskej republiky č. 615/2006 Z. z.) v § 12 stanovil, že, „Ak príslušný orgán poskytne náhradné výživné, súčasne uplatní u povinnej osoby náhradu za poskytnuté náhradné výživné a penále“ (odst. 1), že „Príslušný orgán vydá rozhodnutie, ktorým uloží povinnej osobe uhradiť náhradu za poskytnuté náhradné výživné a penále vo výške poskytnutého náhradného výživného a penále podľa § 4 a § 9 ods. 4 a 5. (odst. 2)“, a že „Rozhodnutie podl'a odseku 2, proti ktorému nebolo podané odvolanie, alebo rozhodnutie vydané v odvolacom konaní je právoplatné a vykonatel'né. Také rozhodnutie je exekučným titulom podl'a osobitných predpisov (odst. 3) - podle poznámky 2) pod čarou jde o „§ 41 ods. 2 a § 42 ods. 2 zákona Národnej rady Slovenskej republiky č. 233/1995 Z. z., o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok) a o zmene a doplnení d'alších zákonov v znení neskorších predpisov a § 274 Občianskeho súdneho poriadku“.

Z výše uvedeného vyplývá, že původní soukromoprávní nárok na plnění vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi přešel zákonnou cesí, upravenou v zákoně č. 452/2004 Z. z., o náhradnom výživnom, na subjekt označený v tomto zákoně, tj. Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante (regresní nárok), a že závěr odvolacího soudu o podřaditelnosti nároku žalobce pod výživné (občanskoprávní věc) a o mezinárodní příslušnosti českého soudu, jak je chápe judikatura Evropského soudního dvora v Lucemburku (rozsudek ESD sp.zn. C-271/00 z 14. 11. 2002 Gemeente Steenbergen v Luc Baten), je správný.

Má-li požadovaný nárok povahu soukromoprávního nároku, tedy nároku o němž české soudy jsou povolány rozhodovat ( ), musí český soud v rámci zkoumání podmínek řízení ( ) posoudit, zda přiznání požadovaného nároku – s ohledem na tvrzení uvedená v žalobě o rozsouzení tohoto nároku rozsudkem Okresního soudu v Galantě ze dne 11. 6. 1996, č. j. -91 – nebrání překážka věci rozsouzené. Aby soud mohl uzavřít, že je tu zahraniční rozhodnutí způsobilé založit překážku věci rozsouzené, musí být takové cizí rozhodnutí v ČR rovněž uznatelné a vykonatelné.

To ovšem nastává za předpokladu, že Česká republika je vázána mezinárodní smlouvou, která umožňuje vykonat na území jiného státu rozhodnutí státu původu o regresním nároku z výživného. I zde je třeba mít na paměti, že regresní nárok neztrácí svůj původní charakter rozhodnutí o výživném, k němuž jsou primárně povolány soudy a pouze v důsledku zákonné cese dochází ke změně oprávněného ze soudního rozhodnutí.

Tímto předpisem je Úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti (dále jen „Úmluva“) ze dne 2. 10. 1973, publikovaná vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 132/1976 Sb. Účinnosti pro tehdejší ČSSR nabyla Úmluva dne 1. 8. 1976 a ČR jako nástupnický stát prohlásila vázanost Úmluvou ke dni 28. 1. 1993; stejně tak učinila Slovenská republika dne 15. 3. 1993 s účinky ke dni 1. 1. 1993.

Podle čl. 1 věty první Úmluvy se Úmluva vztahuje na rozhodnutí, vydaná soudním nebo správním orgánem smluvního státu o vyživovací povinnosti ze vztahů rodinných, rodičovských, manželských nebo švagrovských, včetně vyživovací povinnosti k dětem narozeným mimo manželství, mezi: 1. osobou, které přísluší nárok na výživné a osobou povinnou poskytovat výživné, nebo 2. osobou povinnou poskytovat výživné a veřejnou institucí, která se domáhá náhrady příspěvku poskytnutého osobě, které přísluší nárok na výživné.

Podle čl. 19 Úmluvy veřejná instituce může žádat o uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného mezi oprávněným a povinným, a to v rozsahu plnění, které poskytla oprávněnému podle právního řádu, jemuž podléhá, jestliže jí přísluší oprávnění, aby na místo oprávněného bez dalšího požádala o uznání a výkon rozhodnutí.

Podle čl. 20 Úmluvy bez zřetele na ustanovení článku 17, musí veřejná instituce, která žádá o uznání nebo výkon rozhodnutí, předložit všechny doklady prokazující, že splňuje podmínky článku 18, odst. 1 nebo článku 19, a že plnění bylo oprávněnému poskytnuto.

Úmluva nevyžaduje žádné zvláštní uznávací řízení. Proto pokud český soud v rámci předběžné otázky dospěje k závěru, že takové rozhodnutí splňuje podmínky pro uznání stanovené v části II a IV Úmluvy, přihlédne k takovému rozhodnutí, jako by se jednalo o rozhodnutí vydané českým soudem (srov. , o mezinárodním právu soukromém a procesním). Takové rozhodnutí, nejsou-li dány důvody pro odepření uznání dle Úmluvy, a jde-li o tentýž nárok, je způsobilé založit překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae).

V projednávané věci z uvedených závěrů odvolací soud vycházel, když za situace, že orgán (štát - Okresný úrad v Galante) stanovený zvláštním předpisem (zákonem č. 195/1998 Z. z., o sociálnej pomoci, a zákonem č. 125/1998 Z. z., o životnom minime) rozhodl o poskytnutí výživného J. a T. P. a plnění této vyživovací povinnosti bylo uloženo rozsudkem Okresného súdu v Galante ze dne 11. 6. 1996, č. j. -91, žalovanému, který ji neplnil, dovodil, že právo, jež bylo soudním rozhodnutím přiznáno J. a T. P. přešlo do výše poskytnutého plnění na žalobkyni (Slovenskou republiku - Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante) jako současnou nositelku pohledávky ve vymáhaném rozsahu. Je-li zde tedy rozhodnutí (rozsudek Okresného súdu v Galante ze dne 11. 6. 1996, č. j. -91), kterým již o povinnosti žalovaného platit výživné bylo soudem rozhodnuto a na žalobkyni oprávnění (pohledávka) z tohoto rozhodnutí přešla v souladu s ustanovením slovenského zákona o rodině, je třeba toto (současné) řízení podle ustanovení z důvodu uvedeného v ustanovení zastavit.

Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani námitka dovolatelky, že „rozhodnutí vydaná správními orgány, i Úradem práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante, nejsou exekučními tituly, na základě kterých může Úrad práce, sociálnych vecí a rodiny vymáhat danou pohledávku na území cizího státu“, neboť se vztahuje k rozhodnutím Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Galante (ze dne 28. 2. 2004, č. 2004/3129, a ze dne 28. 2. 2005, č. 2005/1753), jež překážku věci rozsouzené v této věci netvoří; tou je rozsudek Okresného súdu v Galante ze dne 11. 6. 1996, č. j. -91. Ke stejným rozhodnutím se vymezoval také Okresní soud v Děčíně, když usnesením ze dne 25. 4. 207, č. j. -9, zamítl návrh žalobkyně na nařízení exekuce (srov. slova: „návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného a pověření soudního exekutora podle Rozhodnutí Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny č. 2004/3129 ze dne 28. 2. 2004 a č. 2005/1753 ze dne 28. 2. 2005“ uvedená ve výroku).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. února 2012

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu