Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Odo 520/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) E. S. a b) U. S.,  zastoupených advokátem , proti žalovaným 1) D. Š. a 2) J. Š.,  zastoupeným advokátem 3) M. B., a 4) B.-H. zastoupeným  advokátem o zaplacení částky 15.338,75 EURO s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 2005, č. j. -460, takto:

I.    Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 11. června 2003, č. j. -295, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Náchodě (soudu prvního stupně) ze dne 25. dubna 2002, č. j. -205; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. května 2004, č. j. -401, opětovně žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 15.338,75 EURO s 10 % úrokem z prodlení z částky 15.338,75 EURO ročně od 6. září 2000 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že na základě písemné smlouvy ze dne 6. září 1995 nazvané jako „smlouva o půjčce“ (dále jen „Smlouva“) půjčili žalobci (devizoví cizozemci – viz v té době platný a účinný , devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“) označení jako „zapůjčitelé“ čtvrté žalované (devizovému tuzemci) označené jako „vypůjčitel“ částku 30.000,- DEM (čl. I. Smlouvy); že po přepočtu jde v současné době o částku 15.338,75 EURO; že čtvrtá žalovaná se zavázala zaplatit žalobcům smluvní úrok ve výši 10 % z předmětu půjčky (čl. II. Smlouvy); že tento úrok měl být placen ve čtvrtletních splátkách ve výši 750,- DEM  (čl. V. Smlouvy); že splatnost půjčky byla sjednána na dobu pěti let s tím, že po vzájemné dohodě stran je možné její prodloužení (čl. III. Smlouvy); že účastníci se dohodli, že pro Smlouvu platí právo České republiky a že příslušným bude Okresní soud v Náchodě (čl. IX. Smlouvy). Následně zjistil, že Smlouva byla uzavřena na dobu pěti let a že „zánik Smlouvy před lhůtou sjednanou může nastat za předpokladu, že vypůjčitel nezaplatí sjednanou splátku úroků déle než do 1 měsíce od sjednané lhůty splacení“ (čl. X. Smlouvy); že „půjčka včetně úroků se stává ihned splatnou a splatitelnou, jestliže vypůjčitel nezaplatí sjednanou výši splátek úroků po dobu delší než 1 měsíc od sjednané lhůty splacení“ (čl. XI. Smlouvy). Vzal také za prokázáno, že půjčená částka byla čtvrté žalované předána v hotovosti (nikoli bezhotovostně, jak to předpokládal čl. XII. Smlouvy); že Smlouva byla vyhotovena v jazycích německém a českém ve čtyřech vyhotoveních (čl. XIII. Smlouvy); že písemné vyhotovení Smlouvy podepsal za „zapůjčitele“ první žalobce a za „vypůjčitele“ druhý žalovaný jako tehdejší statutární orgán čtvrté žalované. Zjistil také, že téhož dne (6. září 1995) byla sepsána písemnost nazvaná „Prohlášení ručitelů“ (dále též jen „Ručitelské závazky“); že v tomto prohlášení se žalovaní  D. Š., J. Š. a M. B. jako ručitelé zavázali uhradit pohledávku žalobců (věřitelů) vyplývající ze Smlouvy, nebude-li včas uhrazena čtvrtou žalovanou (dlužníkem); že čtvrtá žalovaná se v průběhu roku 1997 dostala do finančních potíží, a proto od prvního kalendářní čtvrtletí roku 1997 přestala platit smluvní úroky řádně a včas, přičemž na účet žalobce a) pak byly placeny jen částky specifikované v druhém rozsudku soudu prvního stupně. Výkladem smluvních ujednání obsažených v článcích X. a XI. Smlouvy (a to i pomocí interpretačních pravidel upravených v ustanovení obč. zák.) dospěl také ke skutkovým závěrům, že „ačkoliv by znění článku XI. Smlouvy o půjčce … mohlo nasvědčovat, že splatnost půjčky nastává bez dalšího samotným prodlením dlužníka, skutečným obsahem smlouvy bylo ujednání, které pouze dávalo účastníkům možnost za splnění určitých podmínek svým projevem vůle adresovaným protistraně přivodit splatnost celého dluhu – požadovat vrácení půjčky nebo půjčenou částku vrátit“ (čl. XI. ve spojení s čl. X. větou druhou Smlouvy); že pohledávka žalobců se stala splatnou až po uplynutí pěti let, tj. 6. září 2000 (čl. X. věta první Smlouvy), jestliže v případě nezaplacení sjednané splátky úroků ze strany čtvrté žalované žalobci nevyužili možnosti podle čl. X. věty druhé Smlouvy. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně mimo jiné dovodil, že Smlouva je platným právním úkonem (nepřitakal námitce žalovaných, že Smlouva je neplatná podle , , ve znění platném v době uzavření Smlouvy /dále jen „obč. zák.“/, byla-li v rozporu s ustanovením a 2 uzavřena bez devizového povolení). V této souvislosti uvedl, že omezoval smluvní volnost devizových tuzemců při nakládání s devizovými prostředky v tom smyslu, že v případě devizových tuzemců – právnických osob vyžadoval devizové povolení ke smluvnímu převzetí závazku k peněžitému plnění vůči devizovému cizozemci, šlo-li o nákup nemovitostí v zahraničí, nákup zahraničních cenných papírů a přijetí peněžního úvěru od devizového cizozemce ( ). V daném případě však devizového povolení podle nebylo podle názoru soudu prvního stupně zapotřebí, neboť mezi žalobci a čtvrtou žalovanou byla dne 6. září 1995 uzavřena, a to i s přihlédnutím k projevené vůli těchto účastníků, smlouva o půjčce podle obč. zák. a nikoli smlouva o úvěru ( ) ve smyslu , obchodní zákoník, v tehdy účinném znění. Dále dovodil, že Ručitelské závazky žalovaných 1) až 3) jsou rovněž platnými právními úkony i přes absenci devizového povolení ve smyslu Uvedený závěr odůvodnil konstatováním, že samotné devizové povolení ve smyslu představovalo veřejnoprávní omezení smluvní volnosti subjektů a že navíc sankcí za porušení povinnosti mít devizové povolení k převzetí závazku vůči devizovému cizozemci byla pouze odpovědnost za přestupek ( ) a nikoliv neplatnost takového úkonu. Kromě toho uvedl, že ustanovení je zapotřebí vykládat i v souvislosti s ústavními právy, která v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval, zdůraznil, že v daném případě nevznikla převzetím ručení bez devizového povolení žádná újma, že nedošlo ani k porušení zásady nezbytného minima veřejného pořádku v soukromém právu, a dodal, že nelze přehlédnout ani to, že krátce po převzetí Ručitelských závazků nabyl dne 1. října 1995 účinnosti (nový) , devizový zákon, který již neobsahoval obdobná omezení ohledně závazků devizových tuzemců vůči devizovým cizozemcům. S ohledem na vznesenou námitku promlčení se zabýval otázkou promlčení uplatněného nároku. V této souvislosti konstatoval, že úvahu o promlčení nároku žalovaní založili na (odlišném) výkladu smluvních ujednání obsažených v článcích X. a XI. Smlouvy. Uvedli totiž, že nezaplatila-li čtvrtá žalovaná řádně a včas úroky za první čtvrtletí roku 1997, stala se půjčka – vzhledem k uvedeným ujednáním – splatnou dne 1. května 1997, kterýžto den považovali za určující pro běh tříleté promlčecí doby, a žaloba došlá soudu prvního stupně dne 5. prosince 2000 byla proto podle jejich názoru podána až po marném uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně však vyšel z učiněného skutkového závěru, že splatnost půjčky nastala dne 6. září 2000 (viz výklad shora), a dospěl k právnímu závěru, že uplatněný nárok není promlčen, byla-li žaloba podána dne 5. prosince 2000. Pro účely posouzení věci podle obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že žalobci vyzvali písemně čtvrtou žalovanou ke splnění dluhu nejpozději dne 29. března 2004, kdy žalobu včetně její změny s návrhem na přistoupení čtvrté žalované do řízení převzal její likvidátor; jestliže čtvrtá žalovaná (dlužník) přes takto učiněnou písemnou výzvu dluh nesplnila, byli povinni ho splnit žalovaní 1) až 3) jako ručitelé a je nerozhodné, že žaloba byla proti nim uplatněna již v dřívější době. Následně soud prvního stupně dovodil, že není namístě zamítnutí žaloby proti žalovaným 1) až 3) s odkazem na ustanovení obč. zák. Uvedl, že předpokladem pro aplikaci citovaného ustanovení je „věřitelovo zaviněné jednání či opomenutí ve vztahu k vymáhání dluhu na … dlužníkovi“. Tak by tomu bylo tehdy, jestliže „by věřitel bez vážného důvodu oddaloval vymáhání splatné pohledávky nebo by bez souhlasu ručitelů poskytl dlužníkovi zbytečný odklad k zaplacení“. K tomu však podle názoru soudu prvního stupně v projednávané věci nedošlo; žalovaná pohledávka se stala splatnou 6. září 2000, žaloba proti ručitelům – žalovaným 1) až 3) – byla podána 5. prosince 2000, návrh na přistoupení dlužníka (čtvrté žalované) do řízení (spolu se změnou žaloby) byl podán zhruba za šestnáct měsíců – dne 16. ledna 2002 a je nepodstatné, kdy byla žaloba čtvrté žalované doručena, neboť „tato okolnost není závislá na vůli žalobce“. Podle soudu prvního stupně není tato doba natolik dlouhá, aby mohla vést k závěru „o liknavosti věřitele a o jeho zavinění“ (ve smyslu obč. zák.).

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 11. března 2005, č. j. -460, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.), zrušil ho v nákladovém výroku II. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).

Jde-li o věc samu, odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dodal, že doručením žaloby čtvrté žalované dne 29. března 2004 vznikla žalovaným 1) až 3) ve smyslu § 548 odst. 1 obč. zák. povinnost dluh plnit a že doručení „této výzvy“ nemělo vliv na běh promlčecí doby, neboť žalobci proti všem žalovaným „podali žalobu už dříve“.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni žalovaní. Přípustnost svých dovolání opřeli o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“).

První žalovaná a druhý žalovaný ve svém dovolání především zpochybnili správnost právního závěru, že Ručitelské závazky nebyly neplatné (podle obč. zák.) přes to, že byly učiněny v rozporu se V této souvislosti zdůraznili, že k nim přistoupili, aniž v době jejich uzavření měli potřebné devizové prostředky. Namítli, že „pokud byla uzavřena dohoda o ručení v rozporu s devizovým zákonem, jedná se v daném případě o absolutní neplatnost“, která se nemůže dodatečně zhojit tím, že odpadne důvod její neplatnosti. Poté namítli, že soudy obou stupňů „nesprávně a v rozporu s hmotným právem aplikovaly ust. obč. zák. a vyložily tak obsah Smlouvy v hrubém rozporu s jejím jazykovým vyjádřením“, což se týká zejména článků X. a XI. Smlouvy. Podle dovolatelů znění článků X. a XI. Smlouvy „nebudí jakoukoliv pochybnost projevené vůle a není možné dovodit výklad, jak jej učinil okresní soud a odvolací soud“. Zdůraznili, že „ve smyslu čl. XI. nastala splatnost půjčky nezaplacením řádně a včas úroků za první kalendářní čtvrtletí roku 1997 a pokud žalobce podal žalobu dne 5. 12. 2000, pak byl nárok žalobce uplatněn po uplynutí tříleté promlčecí lhůty“. Následně vyslovili přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení a obč. zák.  V této souvislosti uvedli, že smlouvou ze dne 18. prosince 1998 převedli bezplatně celý svůj obchodní podíl ve společnosti čtvrté žalované na třetího žalovaného právě proto, že se – na základě toho – zavázal uhradit závazky vůči žalobcům. Současně namítli, že nastala-li splatnost půjčky již v prvním čtvrtletí 1997 a žalobci přes to vyzvali čtvrtou žalovanou k plnění až dne 29. března 2004, tj. v době, kdy již byla v likvidaci a nebyla schopna plnit, měly soudy aplikovat ustanovení obč. zák. a žalobu proti nim zamítnout. V této souvislosti uvedli, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že splatnost půjčky nastala až uplynutím pětileté lhůty, tj. dnem 6. září 2000. Současně namítli, že „stavení běhu promlčecí doby vůči … ručitelům mělo nastat v daném případě v den, kdy byla dlužníku – čtvrté žalované doručena žaloba a dlužník tak byl vyzván k plnění … po uplynutí více jak tříleté promlčecí doby od data splatnosti půjčky“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná ve svém obsáhlém dovolání především specifikovali otázky, které byly – podle jejich názoru – vyřešeny v rozporu s hmotným právem, a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Jde o následující otázky:

„1. otázka, jaké účinky na běh promlčecí lhůty má podání předčasné žaloby pouze vůči ručitelům a nikoliv vůči dlužníkovi (zejména za situace, kdy nebyl dlužník vyzván k plnění),

2. otázka, za jakých podmínek mohou ručitelé odepřít plnění dle ust. § 549 obč. zák.,

3. otázka možnosti interpretace podmínky splatnosti půjčky a aplikace ust. § 565 obč. zák. a řešení situace, kdy tvrzení účastníka samého zásadní pro rozhodnutí věci je v rozporu s tvrzeními jeho právního zástupce,

4. otázka platnosti ručitelského prohlášení jako úkonu, který je v rozporu s devizovým předpisem,

5. otázka možnosti uložení povinnosti k plnění rozhodnutím soudu subjektu za situace, kdy mu nebylo doručeno usnesení soudu o jeho vstupu do řízení a účastníkem řízení se nestal jiným způsobem“.

K otázce ad 1. namítli, že žalobci (věřitelé) neprokázali, že by čtvrtou žalovanou (dlužníka) kvalifikovaným způsobem vyzvali k úhradě dluhu před podáním žaloby proti nim (ručitelům), a vyjádřili přesvědčení, že „dokud nebyla čtvrtá žalovaná vyzvána písemně k plnění svého závazku, nevznikla žalovanému 3 (ani žalovaným 1 a 2) povinnost k úhradě pohledávky žalobců a nemohla tedy nastat ani splatnost“. Ohledně otázky ad 2. uvedli, že  soudy obou stupňů se „nijak nevypořádaly se skutečností, že k doručení výzvy žalobců žalované 4 … došlo až dne 29. 3. 2004, a to i přes skutečnost, že úroky z prodlení z žalované částky jsou žalovaní povinni hradit již ode dne 6. 9. 2000“. Na tomto místě zdůraznili, že splatnost půjčky nastala již dne 1. května 1997, poukázali na další konkrétní časové souvislosti, namítli, že žalobcům bylo známo, že čtvrtá žalovaná vstoupila do likvidace, a uvedli, že „doba naprosté nečinnosti žalobců vůči žalované 4 jako dlužníkovi je natolik dlouhá, že je důvodem pro jednoznačný závěr o liknavosti žalobců jako věřitelů a o jejich vlastním zavinění, že jim pohledávka nemůže být uhrazena žalovanou 4“; navíc žalobcům nic nebránilo v tom, aby žalobu podali nejen proti ručitelům, ale současně i proti dlužníkovi. V této souvislosti poznamenali, že třetí žalovaný v řízení poukazoval na skutečnost, že žalobci svou nečinností sami zavinili, že předmětná pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem a navrhl k tomu i důkazy, které však soudy neprovedly. K otázce ad 3. uvedli, že soudy obou stupňů „při interpretaci ust. čl. X. a XI. Smlouvy neměly v žádném případě postupovat s poukazem na ust. § 565 obč. zák.“, nýbrž „měly vycházet výlučně z textu samotné smlouvy o půjčce, která je zcela jednoznačná“; pak by musely dojít k odlišnému závěru o splatnosti půjčky a v závislosti na tom k závěru, že „žalobci začali uplatňovat své nároky vůči čtvrté žalované po uplynutí promlčecí lhůty a námitka promlčení vznášená všemi žalovanými je tak důvodná a žalobu je nutné zamítnout“. Zde poukázali rovněž na některá vyjádření právního zástupce žalobců  M. např. o tom, že dohodnuté splátky úroků byly naposledy řádně zaplaceny za čtvrté čtvrtletí 1998 a že z tohoto důvodu nastala splatnost celé půjčky 1. května 1999. Ve vztahu k otázce ad 4. zdůraznili, že „převzetí ručitelského prohlášení ze strany žalovaných 1 až 3 v rozporu s tehdy platným devizovým … je nutné považovat za absolutně neplatný právní úkon“ a že soudy obou stupňů „zcela pominuly charakter devizového zákona jako obecně závazného právního předpisu – zákona, jemuž právní úkon … nesmí odporovat“. K otázce ad 5. konečně uvedli, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 2002, č. j. -112, kterým tento soud připustil přistoupení čtvrté žalované do řízení, nebylo této nikdy doručeno, neboť „bylo doručeno dne 22. 1. 2002 pouze právnímu zástupci žalovaného 3, který teprve následně v podání ze dne 28. 1. 2002 oznámil soudu, že bude zastupovat žalovanou 4“, avšak v době doručování usnesení ji ještě nezastupoval; ta se proto nikdy nestala řádnou účastnicí řízení a tudíž „o jejích právech a povinnostech nemohlo být v řízení vůbec rozhodováno“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se soudy učiněným výkladem článků X. a XI. Smlouvy a také s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby obě dovolání byla jako nedůvodná zamítnuta.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ) a že mají formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným výrokem svého rozsudku potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.

Podle (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli všichni dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V soudní praxi není pochyb o tom, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li ovšem soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 19. července 2001, sp. zn. , a ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. , ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. , ze dne 25. září 2003, sp. zn. , ze dne 25. března 2004, sp. zn. , ze dne 27. května 2004, sp. zn. , a ze dne 7. října 2004, sp. zn. ).

Zpochybnili-li tedy dovolatelé správnost skutkových zjištění týkajících se obsahu Smlouvy, zejména jejich článků X. a XI., a v závislosti na tom správnost skutkového závěru, že splatnost půjčky nastala 6. září 2000, uplatnili tím nezpůsobilý dovolací důvod podle

Především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění je založena i výtka nesprávného právního posouzení věci podle § 548 odst. 1 a § 549 obč. zák. a stejně tak i výtka nesprávného posouzení otázky promlčení uplatněného nároku; je-li tedy v těchto ohledech v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci z hlediska citovaných ustanovení a odlišné závěry by musel učinit také ohledně promlčení uplatněného nároku.

Z obsahu dovolání rovněž vyplývá, že zejména ve vztahu k posouzení věci podle § 549 obč. zák. dovolatelé zčásti uplatnili nové skutečnosti a důkazy. Zde je však zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé ( ); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým novotám uplatněným v tomto ohledu až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Další nezpůsobilý dovolací důvod, a to dovolací důvod podle , byl uplatněn dovolací námitkou, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 2002, č. j. -112, kterým tento soud připustil přistoupení čtvrté žalované do řízení, nebylo této nikdy doručeno, proto se čtvrtá žalovaná nikdy nestala řádnou účastnicí řízení a tudíž „o jejích právech a povinnostech nemohlo být v řízení vůbec rozhodováno“. O stejný (nezpůsobilý) dovolací důvod jde i v případě námitky, že soudy neprovedly navržené důkazy k prokázání toho, že žalobci svou nečinností sami zavinili, že předmětná pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.

Z uvedeného vyplývá, že s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) dovolatelé uplatnili – vedle způsobilého dovolacího důvodu podle – rovněž (nezpůsobilé) dovolací důvody podle , odst. 3 Přehlédli ovšem, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle ), jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Současně opomenuli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Z obsahového hlediska ( ) lze pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle podřadit otázku neplatnosti Ručitelských závazků pro rozpor se zákonem (ustanovením ) podle obč. zák.

Z předchozího výkladu již vyplývá, že zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má (zásadní) význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, nýbrž je zásadně významná z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr, že Ručitelské závazky žalovaných 1) až 3) jsou platnými právními úkony i přes absenci devizového povolení ve smyslu , postrádá potřebný judikatorní přesah především proto, že – vzhledem k jedinečnému skutkovému základu – může být (zásadně právně) významný právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné. Uvedená otázka nemůže být zásadně právně významná z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (do budoucna) také z toho důvodu, že , devizový zákon, který nabyl účinnosti 1. října 1995 ( citovaného zákona), tedy krátce po převzetí ručitelských závazků, byl zrušen k témuž dni (. citovaného zákona); přitom právně významné je i to, že (nový) již neobsahuje obdobná omezení ohledně závazků devizových tuzemců vůči devizovým cizozemcům. Lze uzavřít, že zásadně právně významnou z tohoto pohledu nemůže být otázka, jejíž řešení již v budoucnu – vzhledem ke změně právní úpravy – nepřipadá v úvahu.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku ani podle

Za této situace dovolání podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání musela být odmítnuta, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovoláním prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (, . ve spojení s , ve spojení s , , a , ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění účinném do 31. srpna 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. září 2007

JUDr. Miroslav  F e r á k , v. r.

předseda senátu