Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1618/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 8. 2005, č. j. -100, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je členem M. s. Z. T., se sídlem v T., H. C. Odvolací soud změnil výši náhrady nákladů před soudem prvního stupně, jež byl žalobce povinen nahradit žalovanému, a stanovil povinnost žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 7.048,- Kč.

Odvolací dospěl k závěru, že v  řízení se nelze zabývat věcnými důvody pro vyloučení člena sdružení - lze zkoumat jedině to, zda jde o správní akt, zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný.  Předmětnou žalobu bylo nutné podle odvolacího soudu projednávat a rozhodnout o ní v režimu správního soudnictví podle části páté ( a násl. ve znění po novele č. ). Zjistil přitom, že na členské schůzi žalovaného občanského sdružení bylo dne 19. 7. 1998 přijato rozhodnutí o vyloučení žalobce. Rozhodoval o tom orgán, kterému takovou pravomoc stanovy svěřují. K právní moci rozhodnutí postačilo ústní oznámení, k němuž vůči žalobci došlo minimálně v únoru 2004, a poté na členské schůzi 20. 3. 2004.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž přičítal napadenému rozsudku po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního významu dovolatel spatřoval v tom, zda členská schůze občanského sdružení, založeného podle , má pravomoc rozhodnout o vyloučení člena ze sdružení i po uplynutí propadné (prekluzivní) lhůty vymezené pro trvání této pravomoci. V stanov byla vyjádřena pravomoc členské schůze rozhodnout o vyloučení člena resp. tuto věc projednat do jednoho roku ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě však k vyloučení dovolatele došlo v roce 1998, přičemž k údajnému porušení povinnosti mělo dojít v roce 1995. O vyloučení žalobce bylo tedy rozhodnuto po uplynutí jednoroční propadné lhůty, tj. v okamžiku, kdy žádný orgán žalovaného neměl pravomoc takto rozhodnout. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně také rozsudek soudu prvního stupně. Dále žádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve výroku, kterým byla dovolateli uložena povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Dovodil, že i když má v jinak bezpředmětném a účelovém dovolání dovolatel v podstatě pravdu, měl rozhodnutí členské schůze (učiněné po lhůtě) napadnout správní žalobou. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení o. s. ř a jeho tvrzení bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle (nesprávné právní posouzení věci).

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání je podle dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žádnou z alternativ zásadního právního významu však nelze dovodit.

Dovolací soud se nemohl zabývat tvrzeními dovolatele o překročení propadné lhůty členskou schůzí při rozhodnutí o jeho vyloučení. Ustanovení in fine ho totiž nutí k hmotněprávnímu přezkumu v podstatě všech určujících právních závěrů napadeného rozhodnutí. Při tomto přezkumu dost dobře nemohl odhlédnout od znění žalobního petitu resp. rozsudečného výroku obou nižších instancí.

Již drahnou dobu je konstantně judikováno, že na řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí interního orgánu občanského sdružení nelze nahlížet jako na řízení vedené podle části páté Judikát, jenž tvrdil opak (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 57/1996), byl korigován nejprve rozsudkem Nejvyššího soudu  sp. zn. (uveřejněným pod R 47/99) a poté nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. (Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 10, č. 36). Tento nález zdůraznil, že jde o řízení mimo oblast veřejné správy a je tedy třeba užít část třetí s možností podání opravného prostředku. Tento právní názor následně bez výhrad akceptovaly obecné soudy s tím, že po jistou dobu – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. nebo usnesení téhož soudu sp. zn. – tolerovaly znění žalobního petitu znějící na „určení neplatnosti“ či „zrušení“ rozhodnutí orgánu občanského sdružení.

Takový žalobní petit však nelze tolerovat ode dne 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnost , jímž se mj. změnil , o sdružování občanů, a to právě v ustanovení o opravném prostředku člena sdružení k soudu proti rozhodnutí orgánu sdružení. Namísto předchozího textu, navozujícího nežádoucí konotace slovy o „přezkoumání“ zmiňovaného rozhodnutí, zní citované ustanovení nyní tak, že

„Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem nebo stanovami (zdůrazněno NS).“

Petit žaloby, podané 15. 4. 2004, měl tedy znít právě takto a jedině takovému petitu mohly eventuálně nižší instance vyhovět svým rozsudečným výrokem. Nikoli však petitu, požadujícímu určení členství žalobce u žalovaného. Zákon je v citovaném § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů formulován zdrženlivě (nikoli např. „určení neplatnosti“ rozhodnutí) proto, aby nad nezbytnou míru nezasahoval do spolkové interní autonomie. Konsekvence plynoucí z případné soudní deklarace rozporu napadeného rozhodnutí se zákonem či stanovami si již musí dořešit občanské sdružení samo.

Z řečeného vyplývá, že v jde o tzv. zákonnou žalobu, byť určovací povahy, a že jinak než takto petitorně znějící žalobě nemůže být vyhověno, neboť by to postrádalo oporu v hmotném právu. V tomto ohledu je judikatura Nejvyššího soudu naprosto konstantní, jak je patrno např. z rozhodnutí sp. zn. , a řady dalších. Princip spolkové autonomie (srov. zejména , ) velí soudu nezasahovat do činnosti občanských sdružení jakýmkoli jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon.

Žalující straně nelze přičíst k dobru, že původně žalovala – také – správně (jeden ze dvou petitů zněl v souladu se shora citovaným zněním § 15 odst. 1 cit. zák.) a že po výzvě soudu prvního stupně, požadující „upřesnit žalobu“, vzala právě onen relevantní petit zpět. Rolí dovolacího soudu není zhojovat následky nepřiléhavých dispozičních projevů účastníků, zejména ne v takovém dovolacím řízení, jehož účelem je z hlediska přípustnosti (viz znění , odst. 3 ) sjednocování judikatury, nikoli náprava procesních vad.

Dovolací soud proto podle věty první a dovolání žalobce odmítl, i když mohl přisvědčit jen výroku rozsudku odvolací instance, nikoli jeho odůvodnění.

Dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, jak shora uvedeno. Podání žalovaného totiž dílem jen reprodukovalo názory nižších instancí, dílem pak přinášelo takové právní názory, jež jsou v příkrém rozporu se zněním zákona i judikaturou. Za těchto okolností nešlo o účelně vynaložené náklady ve smyslu a

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 21. května 2007

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu