Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 9/98

Ústavní soud

rozhodl dne 10. března 1998 v senátě ve věci

ústavní stížnosti K. K. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku

ze dne 16. 9. 1997, čj. -21, za účasti Okresního soudu

v Šumperku, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka

Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D.,

t a k t o :

Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 9. 1997, -21, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Okresního soudu v Šumperku, zamítajícímu návrh

stěžovatele na zrušení rozhodnutí členské schůze Mysliveckého

sdružení D. se sídlem v P. nad D. ze dne 1. 4. 1994 o jeho

vyloučení z tohoto sdružení, stěžovatel uvádí, že tímto rozsudkem

byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající

z článku 36 d (dále jen " ")

a též z článku 90 a článku 95 y ČR. Stěžovatel se totiž

jednání, pro které byl vyloučen z Mysliveckého sdružení D. se

sídlem v P. nad D., nedopustil, takže závěry soudu nemají v tomto

směru vůbec oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Další

dodatečně uvedené důvody nebyly vůbec pojaty do rozhodnutí členské

schůze o stěžovatelově vyloučení, ale byly uvedeny teprve

v oznámení ze dne 10. 4. 1994 adresovaném stěžovateli. Také

porušení těchto povinností, které by samy o sobě nemohly

poskytovat důvod ke stěžovatelově vyloučení, nebylo ostatně

prokázáno. Okresní soud pochybil navíc i v tom směru, že na

předmět řízení aplikoval ustanovení části páté občanského soudního

řádu, týkající se správního soudnictví, ačkoli pravomoc

k přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení občanů je dána

ustanovením , ve znění

pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením

To mimo jiné znamená, že v projednávané věci měl soud v řízení

postupovat podle části prvé a části třetí občanského soudního

řádu. Ze všech těchto důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení

napadeného rozsudku.

Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 1998

uvedl, že skutková tvrzení o závažném porušení povinností člena

mysliveckého sdružení, na jejichž základě došlo k vyloučení

stěžovatele z tohoto sdružení, byla v řízení, proběhnuvším

v souladu s příslušnými ustanoveními ,

prokázána. V tomto směru poukazuje proto soud na odůvodnění

napadeného rozsudku a navrhuje potvrzení ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník Myslivecké sdružení D. se sídlem v P. nad D. byl

dopisem ze dne 19. 2. 1998 poučen o nutnosti zastoupení advokátem

v řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1

, o Ústavním soudu, nicméně tak neučinil.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Šumperku Ústavní

soud zjistil, že stěžovatel podáním došlým tomuto soudu dne 2. 5.

1994 domáhal se přezkoumání rozhodnutí členské schůze Mysliveckého

sdružení D. se sídlem v P. nad D. ze dne 1. 4. 1994, a to

s odkazem na ustanovení ,

o sdružování občanů. Podle citovaného ustanovení, považuje-li člen

sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze

podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo

odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm

dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat

okresní soud o jeho přezkoumání. Ze zápisu z uvedené členské

schůze je patrno, že přítomní členové projevili souhlas

s vyloučením stěžovatele z mysliveckého sdružení s tím, že uhradí

částku 1140,- Kč za srnu nedodanou podle pokynu mysliveckého

hospodáře do Interlovu. Teprve v písemném oznámení uvedeného

sdružení ze dne 10. 4. 1994, adresovaném stěžovateli, jsou uváděny

další skutečnosti vztahující se k období roku 1993, z nichž je

však vyvozováno pouze to, že stěžovatelovo členství není pro

myslivecké sdružení žádným přínosem. Okresní soud v Šumperku

stěžovatelův návrh doručil Mysliveckému družení D. se sídlem v P.

nad D. dne 14. 10. 1994, další úkon učinil však teprve na základě

stěžovatelovy písemné žádosti dne 12. 3. 1997. Napadeným rozsudkem

rozhodl pak Okresní soud v Šumperku po provedení některých důkazů

tak, že stěžovatelův návrh zamítl, neboť podle jeho názoru

rozhodnutí členské schůze o stěžovatelově vyloučení bylo zcela

v souladu s článkem 7 bod 1 písm. c) a článkem 8 bod 3 stanov

sdružení. Okresní soud v projednávané věci současně konstatoval

potřebu aplikace předpisů o správním soudnictví.

K stěžovatelově výtce, že Okresní soud v Šumperku neměl na

předmět řízení aplikovat ustanovení části páté občanského soudního

řádu, týkající se správního soudnictví, Ústavní soud nejdříve

konstatuje, že obdobné stanovisko jako Okresní soud v Šumperku,

totiž že na přezkum rozhodnutí některého orgánu sdružení (§ 15

odst. 1 ) nelze vztáhnout obecná ustanovení

, týkající se řízení před soudem, ale věc

je nutno posuzovat podle zvláštních ustanovení o správním

soudnictví, zaujal i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém

usnesení ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. , publikovaném

pod č. 57/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní soud

sdílí nicméně v tomto směru názor, zastávaný v právní teorii

(JUDr. Michal Mazanec: Správní soudnictví, Praha 1996, str. 58),

že poskytnutí soudní ochrany podle § 15, spočívající v možnosti

člena sdružení požádat okresní soud o přezkoumání rozhodnutí

orgánu sdružení, proti kterému již nelze podle stanov podat

opravný prostředek, není správním soudnictvím, protože tu nejde

o výkon veřejné správy. Obdobně vyznívá i usnesení Městského soudu

v Praze ve věci sp. zn. (Správní právo, ročník 1995,

č. 1, str. 18), v němž se v obdobné věci dovozuje, že orgány ČMFS

jsou orgány zájmové samosprávy a jako takové rozhodují na základě

stanov ČMFS a řádů, vydaných orgány ČMFS, nikoli na základě

zákona. Napadená rozhodnutí, vydaná orgány ČMFS, nejsou

rozhodnutími vydanými v oboru veřejné správy, a proto tato

rozhodnutí nelze přezkoumávat v řízení podle části páté občanského

soudního řádu, tj. ve správním soudnictví. K uvedenému Ústavní

soud dodává, že ve správním soudnictví přezkoumávají soudy

zákonnost rozhodnutí i orgánů zájmové samosprávy a dalších

právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech

a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné

správy ( ), jinými slovy, ve všech uvedených

případech musí jít o výkon veřejné správy. V této souvislosti

nelze pominout ani historický aspekt věci, totiž že zákon č.

, o sdružování občanů, byl vydán ještě před obnovením

soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů zákonem

č. , kterým se mění a doplňuje

a notářský řád. Jestliže ustanovení § 15 citovaného zákona

výslovně hovoří o přezkumu, a proto i soudní ochrana tímto

ustanovením poskytovaná musí být vykládána ve smyslu kasace, tedy

výroku, jímž se přezkoumávané rozhodnutí buď potvrzuje nebo

zrušuje, znamená to sice na straně jedné, že i v tomto případě lze

část první a část třetí aplikovat pouze

přiměřeně, tj. s přihlédnutím k již konstatované povaze přezkumu,

na straně druhé, na rozdíl od správního soudnictví (§ 250i odst.

1 ), to však nevylučuje kupř. provádění dokazování. Tento

výklad považuje Ústavní soud za odpovídající také proto, že

rozhodnutím, vydaným v oblasti veřejné správy, zpravidla předchází

správní řízení, a proto i dokazování, zatímco

Sb., o sdružování občanů, předpokládá rozhodování orgánů sdružení

pouze na základě stanov. , o sdružování

občanů, upravuje sice případ přezkumu rozhodnutí podle ustanovení,

týkajících se správního soudnictví (§ 12 odst. 4 citovaného

zákona), rozhodnutím, které je zde přezkoumáváno, je však

rozhodnutí Ministerstva vnitra [§ 12 odst. 1 písm. b) citovaného

zákona], tedy klasické rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy.

Není-li tedy v projednávané věci možný postup podle části páté,

upravující správní soudnictví, nezbývá než vzhledem k ustanovení

s přihlédnutím k ustanovení

, o sdružování občanů, přiměřeně aplikovat

část první a část třetí , přirozeně např.

s tou odchylkou, že funkčně příslušný je výlučně okresní soud

řídící se kasačním principem. Jinými slovy, jde o občanské soudní

řízení sui generis, v němž ustanovení části páté o správním

soudnictví aplikovat nelze. Okresní soud v Šumperku ostatně, bez

ohledu na to, co deklaroval o nezbytnosti aplikace správního

soudnictví, prováděl v projednávané věci důkazy, jeho závěry

o splnění podmínek pro stěžovatelovo vyloučení ze sdružení jsou

však v extrémním rozporu s tím, co v řízení před okresním soudem

vyšlo najevo. Z výpovědi svědka Z. K. Okresní soud v Šumperku

totiž zjistil, že v místech, kde se setkal se stěžovatelem,

zastřelil srnu jistý D., který společně se Z. K. ji také odvezl do

Interlovu poté, co byl mysliveckým hospodářem V. G. v tomto směru

instruován. Také svědek V. G. uvádí ve své výpovědi, že stěžovatel

za ním přišel se vzkazem od Z. K. o tom, že D. ulovil srnu,

přičemž však dodal, že stěžovatel tuto ulovenou srnu mu předložil.

Napadený rozsudek je navíc nepřezkoumatelný v tom směru, že z jeho

odůvodnění není vůbec patrno, jakým způsobem je ve stanovách

Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D. upraveno vyloučení

jeho člena a na jaké důvody je tedy toto vyloučení vázáno. Ze

zápisu z členské schůze uvedeného mysliveckého sdružení ze dne 1.

4. 1994 je spíše zřejmo, že při rozhodování o stěžovatelově

vyloučení bylo jako hrubé porušení kvalifikováno právě nedodání

srny Interlovu, přičemž ostatní důvody, konstatované teprve

v dopise sdružení ze dne 10. 4. 1994, jsou uváděny spíše okrajově,

a to v již citované rovině, že stěžovatelovo členství není pro

myslivecké sdružení přínosem. Jestliže tedy Okresní soud

v Šumperku navzdory uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že ke

stěžovatelovu vyloučení z Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P.

nad D. došlo oprávněně, porušil tím stěžovatelova ústavně zaručená

práva na spravedlivý proces zakotvená v článku 90 y ČR, jakož

i článku 36 odst. 1 y. Ústavní soud proto z uvedených důvodů

ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

, o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. března 1998