Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 741/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

II. Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2004, č. j. -215, se zamítají.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Ve výroku označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se po žalovaném žalobkyně a/ domáhala zaplacení částky 85.798,- Kč s příslušenstvím žalobkyně b/ domáhala zaplacení částky 20.754,- Kč s příslušenstvím a žalobce c/ domáhal zaplacení částky 25.755,- Kč s příslušenstvím.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že v rozhodné době (od 18. září do 31. prosince 1999) právní řád neupravoval ručení členů představenstva družstva za závazky družstva a podle ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.), jež bylo do obchodního zákoníku vtěleno až s účinností od 1. ledna 2001 ( ), postupovat nelze. Neshledal též důvod, pro který by úprava obsažená v rozhodné době v ustanovení a 6 obch. zák. měla pro družstva platit na základě analogie zákona.

Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku okresního soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení (dále též jen „ “) namítajíce (posuzováno podle obsahu dovolání), že spočívají na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ). Konkrétně dovolatelé vyslovují domněnku, že soudy nesprávně vyložily postavení člena statutárního orgánu (člena představenstva družstevní záložny) ve vztahu k jimi uplatňované analogii zákona. Oproti soudům nižších stupňů mají dovolatelé za to, že v posuzované věci bylo možné užít analogie zákona.

Postavení člena jakéhokoli statutárního orgánu - pokračují dovolatelé - je vždy „zásadně“ stejné. Ve všech společnostech má statutární orgán (jeho člen) odpovědnost za své jednání vůči společnosti i vůči třetím osobám. Odpovídá za odvody, platby daní a sociálního a zdravotního pojištění, poplatků fondu zaměstnanosti, jakož i za škodu, a to především vůči společnosti, kterou zastupuje. Odpovědnost za škodu je dána především postavením statutárního orgánu v „našem“ právním řádu. Jeho jednání je v případě porušení povinností při správě cizího majetku sankcionováno trestněprávními předpisy. Podle dovolatelů z listin, jež získali po vyhlášení rozsudku okresním soudem a jež jim tudíž dříve nebyly známy, byl žalovaný autorem (stejně jako pánové S. a M.) a propagátorem tzv. varianty uhrazovací povinnosti členů České národní záložny, spořitelního a úvěrního družstva (dále též jen „spořitelní družstvo“) do výše vkladů. Cílem počínání těchto osob bylo připravit členy spořitelního družstva o jejich vklady a v zásadě tak zprovodit ze světa „podvody“ a „zpronevěry“ majetku spořitelního družstva. Povinností žalovaného bylo hledat příčiny ztráty spořitelního družstva a vést k odpovědnosti ty, kdož ji zapříčinili. To však žalovaný neučinil a k úhradě těchto „podvodů“ a zpronevěr“ naopak navrhoval pokrytí ztráty spořitelního družstva z členských vkladů. O úmyslném jednání žalovaného svědčí podle dovolatelů to, že on sám o žádný vklad ve spořitelním družstvu nepřišel. Žalovaný nadto neprovedl (s ostatními členy představenstva) kontrolu členství ve spořitelním družstvu, na jejímž základě by zjistil, že dovolatelé členy nebyli (neboť pro to nebyly splněny základní podmínky). Proto je žalovaný přímo odpovědný za „vytunelování“ vkladů dovolatelů v částkách, které jsou předmětem žaloby. Vše výše uvedené svědčí dle dovolatelů o tom, že žalovaný společně s pány S. a M. způsobili škodu tím, že finanční prostředky, které „podvodem, zpronevěrou a špatným hospodařením“ získali jiní od spořitelního družstva, od nich nevymáhali a nevedli je k odpovědnosti (např. trestněprávně), takže za způsobenou škodu ručí osobně. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušila věc vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatelé výslovně dovoláním napadli i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; Nejvyšší soud tudíž řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil podle (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení (o případ uvedený v nejde).

Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným podle , k posouzení dovolacím soudem zatím neřešené otázky, zda úpravu ručení členů představenstva akciové společnosti za závazky akciové společnosti bylo možné pro jednání, k nimž došlo před 1. lednem 2001, analogicky užít i na postavení členů představenstva družstva.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 194 obch. zák. ve znění účinném v rozhodném období (od 18. září do 31. prosince 1999), členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva neodpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, pokud alespoň jeden člen představenstva valnou hromadu na nevhodnost pokynu upozornil a požádal o zapsání protestu ohledně nevhodného pokynu do zápisu z valné hromady, a valná hromada na nevhodném pokynu trvala; to neplatí, pokud je pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy (odstavec 5). Členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, pokud společnost proti členovi představenstva právo na náhradu škody neuplatnila nebo nevymáhala a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody (odstavec 6).

Podle ustanovení § 222 obch. zák. ve znění účinném v rozhodném období, družstvo je právnickou osobou. Za porušení svých závazků odpovídá celým svým majetkem (odstavec 1). Členové neručí za závazky družstva. Stanovy mohou určit, že členové družstva nebo někteří z nich mají na základě rozhodnutí členské schůze vůči družstvu do určité výše uhrazovací povinnosti přesahující členský plat na krytí ztrát družstva (odstavec 2).

Obchodní zákoník pak v též době ani v ustanovení ani na jiném místě výslovně neupravoval ručení členů představenstva družstva za závazky družstva. Totéž platilo pro úpravu obsaženou v zákoně č. o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Shodně s odvolacím soudem Nejvyšší soud uzavírá, že prostřednictvím úpravy vtělené do obchodního zákoníku (jako ) až (s účinností od 1. ledna 2001) nelze poměřovat jednání, k nimž došlo ve druhé polovině roklu 1999. Přiléhavými shledává Nejvyšší soud i úvahy odvolacího soudu, z nichž ústí závěr, že v situaci, kdy obchodní zákoník postavení představenstva družstva upravoval (v ), aniž by se o ručení jeho členů za závazky družstva zmiňoval, nepřichází aplikace ustanovení a 6 obch. zák. o ručení v úvahu ani jako analogie zákona, neboť vůle projevená navenek zákonodárcem k takovému následku nesměřovala.

Obecně platí, že členové statutárních orgánů právnické osoby odpovídají právnické osobě za škodu, kterou jí způsobili porušením svých povinnosti (srov. i § 757 obch. zák.). Na rozdíl od takto obecně pojímané úpravy odpovědnosti za škodu však zákon nezná obecnou úpravu ručení členů statutárních orgánů za závazky právnické osoby a takové ručení se prosadí (nároky na jeho základě lze vůči těmto osobám uplatnit), jen upraví-li je zákon (včetně vymezení předpokladů, za nichž ručitelský závazek vzniká). Založit závěr o ručení členů představenstva družstva na základě analogie zákona, by v daných souvislostech vedlo k významnému narušení principu právní jistoty.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalobců v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jako neopodstatněné zamítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu , , a 146 odst. 1 věty první (co do výroku o zastavení řízení) odůvodněn tím, že dovolatelům právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu