Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3484/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Agentura MM Praha, s.r.o., se sídlem Řitka, Sportovní 122, PSČ 252 03, identifikační číslo osoby 27145123, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně, Západní 449, 253 01 Hostivice, proti žalovaným 1) KM power s.r.o. v likvidaci (dříve KM power s.r.o.), se sídlem Jihlava, Hálkova 2924/11, PSČ 586 03, identifikační číslo osoby 27710572, zastoupené Mgr. Martinem Vlkem, obecným zmocněncem bytem Praha 9, Podnádražní 296/6, 2) M. P., zastoupené JUDr. René Polanem, advokátem se sídlem Praha 10, Dykova 8, 3) K.S., zastoupené JUDr. René Polanem, advokátem se sídlem Praha 10, Dykova 8, o zaplacení částky 615 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2011, č.j. -230, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2009, č.j. -131, výrokem I. uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni 615 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % ročně z částky 615 000 Kč od 6.6.2008 do 30.6.2008 a 10,75 % ročně z částky 615 000 Kč od 1.7.2008 do 31.12.2008 a dále s úrokem z prodlení ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné vždy pro první den kalendářního pololetí v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, z částky 615 000 Kč od 1.1.2009 do zaplacení; výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 615 000 Kč od 31.7.2007 do 31.12.2007 a úrok z prodlení ve výši 10,5 % ročně z částky 615 000 Kč od 1.1.2008 do 5.6.2008; výrokem III. zamítl žalobu v celém rozsahu vůči žalované 2); výrokem IV. zamítl žalobu v celém rozsahu vůči žalované 3); výrokem V. uložil žalované 1) povinnost zaplatit náklady řízení žalobkyni a výrokem VI. uložil žalobkyni povinnost zaplatit náklady řízení žalovaným 1) a 2).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou 1) byla dne 22.2.2007 uzavřena smlouva, podle níž se žalovaná 1) zavázala zajistit pro umělce ve smlouvě uvedené možnost vytvoření hudebního díla a žalobkyni uhradit sjednanou odměnu. Datum konání akce bylo sjednáno na 31.8.2007, celkové náklady na koncert činily podle čl. III. předmětné smlouvy 861 000 Kč vč. 5 % DPH. Strany si sjednaly, že v případě, že jedna ze stran zruší smlouvu z jakýchkoli důvodů, vyjma důvodů uvedených v čl. VI. smlouvy, uhradí druhé straně smluvní pokutu ve výši 50 % ze sjednané odměny, zruší-li smlouvu 90 až 60 dni před konáním akce, 75 % ze sjednané odměny, zruší-li smlouvu 59 až 30 dní před konáním akce a 100 % ze sjednané odměny, zruší-li smlouvu 29 až 10 dní před konáním akce. Splatnost smluvní pokuty byla dohodnuta na 3 dny od zrušení smlouvy. Žalovaná 1) přípisem ze dne 25.7.2007 oznámila žalobkyni, že odstupuje od smlouvy s tím, že podnikatelský záměr nevyšel a že není schopna dostát svým závazkům z předmětné smlouvy.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sjednaná smlouva je smlouvou inominátní, pro kterou jsou rozhodující ujednání ve smlouvě, smlouva obsahuje určité podmínky pro daný vztah, smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká, proto nepřistoupil k její moderaci. Dovodil, že zrušením smlouvy nastaly smluvní následky v podobě povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni smluvní pokutu s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. Zamítl žalobu vůči žalované 2) a 3), neboť shledal, že nejsou pasivně legitimované, a to s odůvodněním, že zákon nezná obecnou úpravu ručení statutárních orgánů za závazky právnické osoby a takové ručení se prosadí, jen upraví-li je zákon. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2007, sp. zn. .

O odvolání žalobkyně do výroku II., III., IV. a VI. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. března 2011, č.j. -230 tak, že výrokem I. změnil zamítavý výrok II. soudu prvního stupně na vyhovující výrok s tím, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 615 000 Kč od 31.7.2007 do 31.12.2007 a úrok z prodlení ve výši 10,5 % ročně z částky 615 000 Kč od 1.1.2008 do 5.6.2008; výrokem II. potvrdil zamítavý výrok III. a IV. soudu prvního stupně; výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně, výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně každé z žalovaných 2) a 3); výrokem V. rozhodl o povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení a výrokem VI. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady odvolacího řízení každé z žalovaných 2) a 3).

Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale nesdílel názor soudu prvního stupně, že si strany sjednaly platně smluvní pokutu, neboť smluvní pokutu lze podle (dále jen „obč. zák.“) sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti. V daném případě ale platba byla sjednána pro případ, že účastník smlouvu zruší z důvodu jiného, než je uveden ve smlouvě, což nelze považovat za porušení smluvní povinnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že si však strany dostatečně jednoznačně a určitě sjednaly možnost zrušení smlouvy se sankcí spočívající v zaplacení stanovené částky. Nesouhlasí se soudem prvního stupně, že sjednaná platba se stala splatnou až po podání žaloby, když žalobkyně nevyzvala dlužníka k jejímu zaplacení. S odkazem na obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kdy mezi smluvními stranami se jednalo o obchodně závazkový vztah ve smyslu obch. zák., konstatoval, že dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě, a není-li stanoveno jinak, pak dnem následujícím po dni uplynutí lhůty k plnění. Za lhůtu k plnění považoval odvolací soud den 30.7.2007, vycházeje z ujednání ve smlouvě a z tvrzení žalobkyně, že jí bylo odstoupení od smlouvy doručeno 27.7.2007, a které nebylo v řízení zpochybněno. Uzavřel, že od 31.7.2007 byla žalovaná 1) v prodlení a od tohoto data je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení podle obch. zák. ve výši stanovené podle , ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Odvolací soud proto změnil zamítavý výrok II. soudu prvního stupně, týkající se úroků z prodlení, a žalobkyni přiznal proti první žalované úroky z prodlení i za dobu od 31.7.2007 do 5.6.2008.

Pokud se žalobkyně odvolala proti zamítavým výrokům III. a IV., odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že předmětná smlouva byla uzavřena toliko mezi žalobkyní a žalovanou 1), proto pouze jim z této smlouvy mohly vzniknout práva a povinnosti. Závazek k zaplacení žalované částky s příslušenstvím nemohl podle závěrů obou soudů vzniknout žalovaným 2) a 3) jako závazek solidární s žalovanou 1) ani jako jejím statutárním orgánům. Ručení statutárních orgánů za závazky právnické osoby se může prosadit a nároky na tomto základě uplatnit vůči statutárním orgánům jen tehdy, upraví-li je zákon, a to včetně vymezení předpokladů, za nichž ručitelský závazek vzniká. I odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2007, sp. zn. , s tím, že zákonná úprava ručení statutárních orgánů za závazky společnosti (§ 194 odst. 5 a 6 a § 135 odst. 2 obch. zák.) stanoví jako základní předpoklad ke vzniku takového ručitelského závazku to, že statutární orgán odpovídá společnosti za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností. Oba soudy vyšly ze zjištění, že v dané věci ke vzniku škody (majetkové újmy) nedošlo (žalovaná částka dosud nebyla ani zaplacena), a proto nelze dovozovat ani porušení povinností statutárního orgánu. Odvolací soud proto potvrdil výrok III. a IV. soudu prvního stupně jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku II., IV. a VI. podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále jen „“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu písm. 2 odst. b)

Dovolatelka nesouhlasí se závěry obou soudů a namítá, že bylo namístě aplikovat § 194 odst. 5 a 6 obch. zák. per analogiam. Nesouhlasí ani se závěrem, že nedošlo ke vzniku škody. Bylo třeba vzít v úvahu, že žalované 2) a 3) si jako jednatelky společnosti neplnily své povinnosti, které jim ukládá zákon, když nepostupovaly s péčí řádného hospodáře, nekonaly nic proto, aby společnost mohla dostát závazku. Podle dovolatelky s ohledem na charakter závazku měly vyvíjet odpovídající činnost, tj. především zajistit potřebné finanční prostředky k zajištění splnění svých závazků a jednat tak, aby na majetku společnosti nevznikla škoda jeho úbytkem. Společnost tak neplněním povinností žalovaných 2) a 3) byla přivedena do situace platební neschopnosti. O úmyslu zbavit se odpovědnosti za danou situaci svědčí skutečnost, že následně po odstoupení žalované 1) od předmětné smlouvy žalované 2) a 3) převedly své obchodní podíly ve společnosti žalované 1) na společnost zjevně existující jen formálně bez finančních prostředků. V dané souvislosti rovněž namítá, že soud odmítl provést důkazy o porušení povinností na straně žalovaných 2) a 3). Nesouhlasí se závěrem, že pokud žalovaná 1) odstoupila od smlouvy, nedošlo ke vzniku škody, ale tímto úkonem žalovaná 1) jen využila svého práva.

Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl v napadeném rozsahu zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně doplnila dovolání přípisem ze dne 22.11.2011.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas ( ) a je řádně zastoupena advokátkou ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolací soud nepřihlédl k podání ze dne 22.11.2011, označené jako „Doplnění dovolání“, neboť toto doplnění dovolání bylo podáno po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 19.6.2011, resp. 20.6.2011, když 19.6.2011 byla neděle, a proto k tomuto podání nemůže být s ohledem na ustanovení přihlédnuto.

Podala-li dovolatelka dovolání i do výroků IV. a VI napadeného rozsudku, tedy do výroků týkajících se nákladů řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu upravují ustanovení až Ustanovení zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a , a nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Dovolání v rozsahu směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení, není tedy podle právní úpravy přípustnosti dovolání v přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkající se náhrady nákladů řízení, není tedy podle přípustné.

Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatelka brojí proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V posuzované věci není dovolání podané proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné podle , je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle , neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Přípustnost dovolání ve smyslu je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Pokud dovolatelka namítá, že jednáním žalovaných 2) a 3) došlo ke škodě, je třeba připomenout, že v dané věci odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že ke vzniku škody v posuzovaném případě nedošlo. Dovolatelka tak vytváří svá vlastní skutková zjištění, ke kterým ale odvolací soud nedospěl a následně na těchto vlastních skutkových závěrech dovozuje svůj vlastní právní závěr o odpovědnosti za škodu žalovaných 2) a 3), kterou měly způsobit tím, že jako jednatelky žalované 1) nejednaly s péčí řádného hospodáře. K takovým skutkovým závěrům ale odvolací soud nedospěl a jak výše uvedeno skutková zjištění odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle nepodléhají dovolacímu přezkumu.

Nesouhlasí-li dovolatelka s hodnocením provedených důkazů, je namístě uvést, že přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle (srov. a , komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).

Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl po právu o nedostatku pasivní legitimace žalovaných 2) a 3) a své rozhodnutí opřel správně o závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí ze dne 28.2.2007, sp. zn. veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz. Zákonná úprava ručení statutárních orgánů za závazky společnosti (§ 194 odst. 5 a 6 a § 135 odst. 2 obch. zák.) stanoví jako základní předpoklad ke vzniku takového ručitelského závazku to, že statutární orgán odpovídá společnosti za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností. Judikatura k řešení této otázky je v tomto směru jednotná. Je namístě poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2012, sp. zn. , podle něhož základním předpokladem vzniku zákonného ručení jednatele za závazky společnosti podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák. vůči třetím osobám, kterým z porušení jejich povinností vznikla škoda, je odpovědnost jednatele za škodu způsobenou společnosti.

Nebylo-li tedy v daném případě prokázáno, že by žalovaná 2) a žalovaná 3), jako jednatelky - statutární orgány společnosti, porušily zákonnou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a nebylo-li prokázáno, že byla způsobena škoda obchodní společnosti, v jejímž důsledku se měla obchodní společnost dostat do prodlení s plněním svých povinností, nejsou naplněny podmínky zákonného ručení společníků žalované 1), tj. ručení jednatelek společnosti - žalované 2) a 3), jak odvolací soud správně dovodil. Oba soudy tedy správně žalobu směřující proti žalované 2) a 3) zamítly.

Namítá-li dovolatelka neúplném dokazování neprovedením navržených důkazů, může tato námitka sice odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu , která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je třeba uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, čímž nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu po právní stránce zásadní význam, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle ve věci samé přípustné a podle ustanovení věty první a jej odmítl, jestliže dovolání není přípustné ani do výroků o náhradě nákladů řízení, jak výše zdůvodněno.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovaným žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. listopadu 2012

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu