Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 300/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a/ Ch. P., a b/ W. P., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, za účasti Správy nemovitostí města B., státního podniku v likvidaci, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne          23. května 2006, č.j. -198, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2006, č.j. -201 takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 5. 2006 ve znění doplňujícího usnesení z téhož dne potvrdil rozsudek, jímž Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující určení, že M. P. v době své smrti  (28. 11. 1973) vlastnila nemovitosti ve výroku označené, odmítl odvolání žalovaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 uveřejněné pod č. 477/2005 Sb. dovodil, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle (dále jen „ “), a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, že restituční předpisy v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním nebo dalšími opatřeními, a to bez ohledu na to, že by jinak v některých případech bylo možno uplatnit vlastnické právo k takovému majetku podle obecných předpisů, že smyslem restitučních předpisů bylo nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích a že určovací žaloby nemohou být nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněny právní kroky uskutečněné v minulosti, neboť by tím došlo k narušení právní jistoty nynějších vlastníků věci.

Žalobci v podaném dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení , namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( o.s.ř). Především vytýkali odvolacímu soudu, že žalobu zamítl z jiného důvodu než soud prvního stupně, aniž je předem seznámil se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a porušil tak jejich právo na spravedlivý proces. Dále vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud nerespektoval standardní judikaturu při posuzování naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a dovozovali, že je v jejich případě naplněna preventivní funkce určovací žaloby. Konečně s poukazem na to, že nejsou státními občany České republiky, a tedy nejsou oprávněnými osobami podle , namítali, že tento zákon  nemá ve vztahu k postavení zákona speciálního, a proto nemohou žalobou o určení vlastnictví obcházet jeho smysl a účel. Navrhli proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvraceli opodstatněnost dovolacích námitek  a navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím ( ), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen ( ), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, způsobilým dovolacím důvodem je tudíž ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jak bylo v rozhodnutí odvolacího soudu správně zdůrazněno, otázkou existence naléhavého právního zájmu ve sporech na určení vlastnictví k věcem, jež v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) převzal stát, se opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, a to především ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., v němž formuloval tyto závěry: I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání, II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V odůvodnění stanoviska Ústavní soud mimo jiné vyjádřil názor, že tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že , o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Nejvyšší soud ve své nyní již ustálené judikatuře uvedené právní závěry Ústavního soudu respektuje (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , a ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. ). Na uvedené závěry nemá vliv ani okolnost, že žalobci z hlediska možnosti uplatnění restitučních nároků dle nesplňovali podmínku státního občanství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. ).

Nelze proto dovodit, že by odvolací soud při posouzení opodstatněnosti žaloby požadující určení vlastnického práva k nemovitostem nerespektoval dosavadní konstantní judikaturu dovolacího soudu, či tuto nesprávně vyložil.

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), zde nejde.

Námitka, jíž dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně z jiných důvodů, aniž by je se svým názorem předem seznámil, je podřaditelná pouze dovolacímu důvodu dle (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K této vadě však může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné ( odst 3 věta druhá ). Sama o sobě však tato vada, i kdyby jí řízení bylo skutečně postiženo, přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Z výše uvedeného proto jednak plyne, že napadené rozhodnutí je souladné s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, jednak že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle , odst. 3

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle věty první a odmítl.

Dovolání žalobců bylo odmítnuto, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu   , 224 odst. 1 a věty první výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2007

JUDr. Robert  W a l t r , v. r.

předseda senátu