Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3117/2016

U S N E S E N Í

hlavního města Prahy

Ing. P. F.

, zastoupenému JUDr. et MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, za účasti vedlejších účastnic na straně žalobce a)

Bc. R. M.

a b)

Mgr. S. A.

,

o

určení vlastnictví

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovoláních žalobce a vedlejších účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. -252, takto:

I. Řízení o dovolání vedlejších účastnic

se zastavuje

.

II. Dovolání žalobce se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. et MUDr. Martina Kalisty, Ph.D., LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Ve vztahu mezi žalovaným a vedlejšími účastnicemi na straně žalobce nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. -188, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 3. 2015, č. j. -224, a opravného usnesení ze dne 26. 2. 2016, č. j. -261, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k budově v katastrálním území H., obci P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobce žalovanému v roce 1998 písemnou smlouvou daroval sporný objekt, jehož vydání se do té doby žalovaný (neúspěšně, jelikož v rozhodné době nebyl českým státním občanem) domáhal v režimu , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). V nynějším řízení žalobce zpochybnil platnost řečené darovací smlouvy s tím, že zmíněný převod představoval pokus o obcházení restitučního zákonodárství a rozhodnutí darovat nemovitost bylo přijato na základě nepravdivých informací předestřených žalovaným. Soud nicméně konstatoval, že i kdyby byla uvedená smlouva neplatnou, Ing. P. F. by nabyl vlastnické právo k dotčené budově vydržením, jelikož žalobce podal projednávanou určovací žalobu až po uplynutí desetileté vydržecí doby, v jejímž průběhu byl žalovaný v dobré víře o svém vlastnickém právu k předmětné nemovitosti. Proto bylo možné žalobu bez dalšího zamítnout.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. -252, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce i vedlejších účastnic potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud označil skutková zjištění obvodního soudu za přiléhavá, avšak po právní stránce na řešenou kauzu nazíral poněkud odlišně. Zejména akcentoval, že darovací smlouvou z roku 1998 žalobce coby vlastník vzpomínané budovy svobodně realizoval své právo s věcí disponovat, přičemž byly dodrženy veškeré požadavky na nakládání s obecním majetkem. Pro platnost zmíněného právního úkonu jsou (v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. ) nevýznamné pohnutky dárce, jenž převodem majetku na obdarovaného legitimně realizoval své vlastnické právo. Za dané situace neshledal městský soud nezbytným zabývat se otázkou možnosti vydržení nemovitosti žalovaným, respektive jeho dobrou vírou.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, v němž rekapituluje relevantní skutkové okolnosti a opětovně namítá neplatnost darovací smlouvy z roku 1998, neboť má za to, že předmětným darováním byl obcházen Darováním byly sledovány cíle korespondující s účelem uvedeného předpisu, neboť bylo vedeno morálně motivovanou snahou odčinit křivdu na žalovaném, jenž nesplňoval zákonné podmínky vzniku restitučního nároku. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku sp. zn. konstatoval, že dohoda o vydání věci podle uzavřená se subjektem, jenž není oprávněnou osobou ve smyslu tohoto předpisu, je neplatná, a v mnoha dalších rozhodnutích pak dovodil, že nejsou-li dány předpoklady pro nápravu určitého aktu bezpráví spáchaného v období nesvobody předvídané restitučními předpisy, nemůže se oprávněná osoba dovolávat ochrany vlastnického práva dle obecné právní úpravy. Žalobce, jenž s ohledem na předestřené skutečnosti dovozuje rozpor právního posouzení věci odvolacím soudem s judikaturou soudu Nejvyššího, proto žádá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, jenž polemizoval se shora uvedenými námitkami a navrhl, aby dovolací soud předmětný opravný prostředek odmítl.

Rovněž vedlejší účastnice rozhodnutí odvolacího soudu napadly ve výroku o nákladech řízení dovoláním, které ovšem podáním ze dne 20. 4. 2016 vzaly zpět.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle

, (dále jen „“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

V souladu s , větou druhou, Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) zastavil řízení o dovolání vedlejších účastnic, jež bylo v plném rozsahu vzato zpět.

Následně Nejvyšší soud ověřil, že dovolání žalobce bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1

, pročež se zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce ovšem přípustné není.

Je sice pravdou, že Nejvyšší soud již v minulosti několikrát konstatoval, že dohodu o vydání věci v režimu sjednanou se subjektem, jenž nenaplňuje pojmové znaky oprávněné osoby ve smyslu citovaného předpisu, stíhá absolutní neplatnost (kromě dovolatelem odkazovaného rozsudku ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. , srovnej kupříkladu též rozsudek ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. ). S touto judikaturou dovolacího soudu však napadený rozsudek není v rozporu, neboť dle skutkových zjištění učiněných soudy nižších instancí, jež Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat, žalobce a žalovaný neuzavřeli dohodu o vydání věci (tedy zvláštní právní úkon upravený v směřující k vypořádání vzneseného restitučního nároku), nýbrž obecnou smlouvu darovací coby kontrakt zakládající bezúplatný převod vlastnického práva, přičemž pohnutky, jež žalobce vedly k danému projevu vůle, avšak nebyly v něm vyjádřeny, se nepokládají za právně významné, jak přiléhavě podotkl městský soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. , případně jeho rozsudky ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. , či ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. ). Dovozovat neplatnost smlouvy, jíž obec v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů, darovala věc ve svém vlastnictví třetí osobě, ze skutečnosti, že obdarovaný nebyl podle restituční legislativy oprávněnou osobou, by se pak jevilo absurdním. Pro úplnost dovolací soud dodává, že by jen stěží bylo lze označit za principiálně protiprávní samu snahu obce dobrovolně napravit v rámci vyrovnávání se s minulostí též jiná historická bezpráví, než na jaká pamatuje rámec majetkových restitucí stanovený zákonodárcem.

Dovolatel dále poukazuje na ustálený závěr rozhodovací praxe, dle něhož se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jelikož ke zmírnění nebo nápravě této majetkové újmy (za stanovených podmínek a ve specifikovaném rozsahu) sloužily restituční zákony mající povahu předpisů speciálních (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. , či jeho rozsudky ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. , ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. ). Řečená teze je však pro posuzovaný spor bez významu, poněvadž žalovaný nedocílil nabytí předmětné budovy soudním uplatněním vlastnických nároků, potažmo určovací žaloby (takový postup by zajisté z hlediska současného judikatorního náhledu nebylo možné akceptovat), nýbrž na základě svobodně uzavřené smlouvy mezi ním a žalobcem, který přivolil k bezúplatnému převodu majetku, jejž nebyl povinen dle restitučního zákonodárství vydat. Jak již bylo naznačeno výše, uvedeným postupem nebyl zákonný mechanismus nápravy historických bezpráví nikterak zpochybněn.

Jelikož žádná jiná otázka, jež by zřetelně odpovídala kritériím , v dovolání žalobce vymezena nebyla, nezbylo Nejvyššímu soudu než je v souladu s , větou první, odmítnout pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a i 3 V řízení o dovolání žalobce vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč. V řízení o dovolání vedlejších účastnic pak žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. prosince 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu