Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1886/2006

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 5. 2005, č.j. ), jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výkon rozhodnutí byl nařízen již výrokem II. podkladového rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2002, č.j. -196, jímž byl v souvislosti se zrušením podílového spoluvlastnictví nařízen prodej předmětných nemovitostí. Okresní soud proto správně přistoupil ke zpeněžení nemovitostí, aniž bylo nutno vydávat usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Námitku, že povinný převedl svůj spoluvlastnický podíl darovací smlouvou na svého syna, shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť katastrální úřad řízení o vkladu vlastnického práva podle této smlouvy přerušil, aniž by o vkladu rozhodl. Námitku nedostatku podmínek řízení považoval odvolací soud za zmatečnou.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) – namítá povinný, že k pravomocnému nařízení výkonu rozhodnutí dosud nedošlo, čímž byla povinnému odňata možnost využití opravných prostředků; s názorem odvolacího soudu, že k prodeji společné věci může soud přistoupit bez nařízení výkonu rozhodnutí, se neztotožňuje. Jelikož darovací smlouvu povinný uzavřel až poté, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, žádné rozhodnutí mu v převodu spoluvlastnického podílu nebránilo; postup katastrálního úřadu považuje za nesprávný a již požádal katastrální úřad o pokračování v řízení. Je přesvědčen, že vzhledem k existenci platné darovací smlouvy a věcné nesprávnosti podkladového rozsudku je výkon rozhodnutí třeba zastavit (, h/ ). Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a povinnému byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. ).

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

To, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu , lze posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle Výjimečně se může uplatnit i dovolací důvod podle , jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu; stejnému režimu je pak namístě podrobit i argument existencí zmatečnostních vad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. ). Jelikož otázku, zda o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí lze věcně rozhodnout, ačkoli výkon dosud nebyl nařízen, vyřešil odvolací soud (implicitně) v rozporu s ustálenou soudní praxí, je dovolání přípustné.

Podle soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Podle , věty první, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

Podle nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu.

V usnesení ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho zastavení. Tomuto závěru nasvědčuje rovněž dikce ustanovení Jestliže výkon rozhodnutí zanikl (tím, že byl pravomocně zastaven, nebo – jak tomu bylo ve výše uvedeném  případě posuzovaném Nejvyšším soudem – tím, že byl proveden), k řízení o návrhu na jeho zastavení již nejsou podmínky. Stejně je tomu v případě, že výkon rozhodnutí dosud nebyl nařízen; je výrazem ustálené soudní praxe, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí lze podat až po nařízení výkonu. Dříve podaný návrh oprávněného na zastavení výkonu rozhodnutí lze podle obsahu ( ) posoudit jako zpětvzetí návrhu na jeho nařízení, u návrhu povinného to však možné není a tento návrh je v každém případě nepřípustný.

Jestliže tedy v projednávané věci podal povinný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, ačkoli tento nebyl vůbec nařízen (usnesení okresního soudu ze dne 12. 11. 2003, č.j. , jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, bylo usnesením krajského soudu ze dne 31. 5. 2004, č.j. -35, zrušeno), bránil projednání tohoto návrhu nedostatek zvláštní podmínky řízení spočívající v existenci nařízeného výkonu rozhodnutí; pokud soudy o návrhu věcně rozhodly, postupovaly v rozporu s ustanoveními , a

Přitom se nelze totožnit s názorem odvolacího soudu, že při prodeji společné věci a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky ( ) soud výkon rozhodnutí nenařizuje a přistoupí přímo k úkonům zpeněžení. Soudní praxe (od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit) již dříve vyložila, že předpokladem pro zahájení řízení o prodej nemovitosti po zrušení podílového spoluvlastnictví je nařízení výkonu rozhodnutí soudem na návrh některého ze spoluvlastníků. Rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a o nařízení jejich prodeje vzniká pouze exekuční titul, který opravňuje kteréhokoli ze spoluvlastníků, aby se podle části šesté domáhal jeho výkonu (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 7. 1966, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 7, ročník 1967 pod č. 81).

Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2003 pod č. 16, není případný; toto rozhodnutí totiž neřeší postup soudu při výkonu rozhodnutí rozdělením společné věci, nýbrž při zpeněžování konkursní podstaty na návrh správce podle , o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Závěry uvedené ve zmíněném rozhodnutí nelze na postup soudu podle použít, neboť obě situace se od sebe liší. Při zpeněžování konkursní podstaty podle je účastníkem řízení pouze správce v postavení oprávněného; jelikož povinný v tomto řízení nevystupuje a není tedy nikoho, jehož práva by bylo nutno proti správci chránit, není nutno výkon rozhodnutí vůbec nařizovat a lze přikročit přímo k úkonům směřujícím ke zpeněžení; práva třetích osob stojící v rozporu se zpeněžením jsou chráněna v samotném konkursním řízení (především prostřednictvím vylučovací žaloby podle ).

Naproti tomu ve výkonu rozhodnutí rozdělením společné věci povinný vystupuje – je jím ten spoluvlastník, který návrh na nařízení výkonu nepodal. O nařízení výkonu rozhodnutí je proto třeba formálně rozhodnout a dát tak povinnému příležitost k procesní obraně, ať již odvoláním proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo návrhem na jeho zastavení; úkony směřující ke zpeněžení nemovitostí učiněné před pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí jsou nezákonné (shodně Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 710).

Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle , části věty za středníkem, a , věty druhé, zrušil a řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle , , věty první, , per analogiam, a zastavil.

V řízení samotném bude nutno nejprve rozhodnout o návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí; teprve po právní moci usnesení vyhovujícího tomuto návrhu lze přistoupit k prodeji nemovitostí.

O nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , věty první, ; oprávněné, jež by měla na náhradu právo, náklady v tomto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2007

JUDr. Miroslava   J i r m a n o v á , v. r.

předsedkyně senátu