Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 358/2006

U S N E S E N Í

I.   Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. -15, výrokem I. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt 1+2 s příslušenstvím č. 1 v prvém podlaží domu č. p. 14 v M. stojícím na stavební parcele KN č. 15 v k. ú. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2005, č. j. -39, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že rozhodnutím bývalého Místního národního výboru v M. ze dne 7. srpna 1985 byl předmětný byt přidělen druhému žalovanému a že na základě dohody o užívání bytu ze dne 2. června 1986 mu byl odevzdán do užívání (od 1. června 1986). Dále rovněž zjistily, že ohledně předmětného bytu byla mezi žalobci jako pronajímateli a žalovanými jako nájemci dne 13. května 2004 uzavřena další nájemní smlouva s nájemním poměrem na dobu určitou do 13. května 2005 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 13. května 2004“), že v bodě VII. nájemní smlouvy ze dne 13. května 2004 je uvedeno, že „účastníci smlouvy prohlašují, že se dohodli na skončení nájmu založeného mezi nájemcem a předchozím pronajímatelem dohodou o užívaní bytu ze dne 2. 6. 1986“, že vůle žalovaných, kterým svědčil ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nesměřovala k jeho změně na nájemní poměr na dobu určitou bez možnosti zajištění bytové náhrady v případě jeho ukončení uplynutím sjednané doby nájmu a že nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 obsahuje v bodě II. rovněž ujednání, že „budou-li nájemcem plněny řádně a včas všechny jeho povinnosti, zejména povinnost platit nájemné a zálohy za plnění spojená s užíváním bytu, budou pronajímatelé s nájemci jednat o možném prodloužení nájmu“. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že druhému žalovanému svědčilo (od 2. června 1986) právo osobního užívání předmětného bytu na dobu neurčitou, že uzavřením manželství vzniklo žalovaným právo společného užívání bytu manžely ( , , ve znění do 31. prosince 1991) a že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle , , ve znění od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) na právo společného nájmu bytu manžely. Dále dovodil, že rovněž v právních vztazích týkajících se nájmu bytu přichází v úvahu aplikace ustanovení obč. zák., že pro posouzení, zda jde o dohodu o změně závazku, je rozhodující především vůle účastníků konkrétního právního vztahu a že nájemní smlouvu ze dne 13. května 2004 nelze, a to i přes konstatování obsažené v jejím bodě VII., pokládat za dohodu, na jejímž základě by mohlo dojít ve smyslu obč. zák. ke změně stávajícího nájemního poměru žalovaných na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že vůle žalovaných, kterým svědčil ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nesměřovala k jeho změně na nájemní poměr na dobu určitou bez možnosti zajištění bytové náhrady v případě jeho ukončení uplynutím sjednané doby nájmu. Poté uzavřely, že žalovaným svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou, neboť nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 je podle obč. zák. neplatná (pro rozpor se zákonem) a nemohla tudíž vyvolat žádné právní účinky; proto žalobu zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení ve spojení s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle a b/ V dovolání především uvedli, že na základě nájemní smlouvy ze dne 13. května 2004 byl dosavadní nájemní vztah na dobu neurčitou nahrazen podle obč. zák. nájemním poměrem na dobu určitou. V této souvislosti zdůraznili, že „článek VII. odstavec druhý nájemní smlouvy ze dne 13. 5. 2004 řeší existenci předchozího nájmu“, neboť je v něm uvedeno, že „účastníci smlouvy prohlašují, že se dohodli na skončení nájmu založeného mezi nájemcem a předchozím pronajímatelem dohodou o užívaní bytu ze dne 2. 6. 1986“; toto ujednání považují za jednoznačné a určité a podle jejich názoru jej lze interpretovat „jako dohodu o zániku závazku ve smyslu ustanovení obč. zák.“. Na podporu svého názoru poukázali na právní názoru obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2005, sp. zn. , že „privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový stav, který má být nahrazen novým“. Dovolatelé mají rovněž za to, že nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 není neplatná ani z toho důvodu, že by její uzavření bylo v rozporu s dobrými mravy, přestože touto nájemní smlouvou není „zajišťována žalovaným bytová náhrada“ a jejich právní postavení se tak „do určité míry zhoršilo“, neboť se tak stalo „na základě svobodné vůle vyjádřené v dohodě“, a proto „není důvod se zabývat otázkou dobrých mravů“. Soudům obou stupňů současně vytkli vadu řízení ve smyslu spočívající v porušení „zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí“, jelikož jim nebyla dána „možnost prokázat tvrzení, o němž byli přesvědčeni, že jednoznačně vyplývá z listinného důkazu, který byl v řízení předložen“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci  soudy obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle (tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. , ze dne 25. března 2004, sp. zn. , ze dne 27. května 2004, sp. zn. , a ze dne 7. října 2004, sp. zn. ). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků projevená v nájemní smlouvě ze dne 13. května 2004, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybnili-li tedy dovolatelé závěr odvolacího soudu týkající se nahrazení původního nájemního poměru žalovaných k předmětnému bytu na základěy – nájemní smlouvy ze dne 13. května 2004 – poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků obsažené v této smlouvě a jak měla být jejich vůle interpretována, napadli správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je v tomto směru založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé v tomto ohledu brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Navíc dovolatelé nepřípustně použili rovněž dovolací důvod podle Opomenuli ovšem, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle ), jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení a obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení daný vztah upravující ( a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. , z 13. října 2004, sp. zn. , a z 16. prosince 2004, sp. zn. ). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že ustanovení § 516 odst. 1 obč. zák. (a § 570 obč. zák.) se uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu a že nájemní smlouvu ze dne 13. května 2004 nelze – i přes konstatování obsažené v jejím bodě VII. – pokládat za dohodu, na jejímž základě by mohlo dojít ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák. ke změně stávajícího nájemního poměru žalovaných na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou, a to proto, že vůle žalovaných, kterým svědčil ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nesměřovala k jeho změně (či k nahrazení) na nájemní poměr na dobu určitou bez možnosti zajištění bytové náhrady v případě jeho ukončení uplynutím sjednané doby nájmu. Poté uzavřel, že za této situace je nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 neplatná podle § 39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem), a že proto žalovaným svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou. Lze konstatovat, že odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, když dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 13. května 2004 nebyla způsobilá vyvolat právní následek v podobě změny stávajícího nájemního vztahu žalovaných k předmětnému bytu, jestliže podle skutkového zjištění ((v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) vůle účastníků projevená ve smlouvě k vyvolání takovéhoto právního následku nesměřovala.

Je-li v souladu s ustálenou judikaturou z toho vyplývající (a následně přijatý) závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 13. května 2004 podle § 39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem), je nadbytečné zabývat se otázkou neplatnosti uvedené nájemní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění do 31. srpna 2006).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. ledna 2007

JUDr. Miroslav  F e r á k , v.r.

předseda senátu