Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 60/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 63.257,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5% p.a. ode dne 10.4.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 19.7.2000 byl u Krajského soudu v Ostravě podán návrh na prohlášení konkursu na majetek veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. a že podle , o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, vyplatila zaměstnancům této společnosti na základě svého rozhodnutí ze dne 26.9.2000 na \"mzdových nárocích\" včetně úhrady zálohy na daň z příjmů, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění celkem 63.257,- Kč. Návrh na prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.1.2002 sp. zn. zamítnut; protože došlo k zamítnutí návrhu \"z jiných důvodů než pro nedostatek majetku\", je zaměstnavatel povinen vrátit žalobkyni \"finanční prostředky vyplacené jeho zaměstnancům podle \" a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.1.2004 sp. zn. mu byla taková povinnost uložena. Zaměstnavatel však uloženou povinnost nesplnil a žalobkyni \"se nepodařilo zjistit žádný majetek této společnosti včetně bankovního spojení\"; požaduje proto úhradu vyplacených finančních prostředků po žalovaných, kteří jako společníci veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. ručí společně a nerozdílně ve smyslu ustanovení , a obchodního zákoníku za všechny závazky této společnosti.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.4.2005 č.j. -21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.1.2004 č.j. -26 bylo veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. uloženo, aby zaplatila žalobkyni na úhradu finančních prostředků vyplacených jejím zaměstnancům podle částku 63.257,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 10.4.2002 do zaplacení, a že žalovaní jsou společníky této veřejné obchodní společnosti. Protože se jedná o pracovněprávní nárok, jenž na žalobkyni přešel podle ustanovení a a jenž nelze zajistit jinými právními prostředky, než které jsou uvedeny v ustanoveních až 248 , a protože v pracovněprávních vztazích nelze užít jiné než pracovněprávní předpisy, nelze \"úpravu ručení společníků za společnost dle obchodního zákoníku v pracovněprávních vztazích použít\"; žalobě proto nemohlo být vyhověno.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.8.2005 č.j. -42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po zjištění, že žalobkyně se domáhá zaplacení mzdových nároků zaměstnanců veřejné obchodní společnosti, které na ni přešly podle \"ustanovení ve spojení s ustanovením \", odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně má povahu nároku z pracovněprávních vztahů a že proto musí být posouzen pouze podle pracovněprávních předpisů, neboť \"předpisy občanského a obchodního práva nelze na pracovněprávní vztahy aplikovat ani subsidiárně\". Zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů je \"závazným způsobem\" upraveno v ustanoveních až 248 , výčet zajišťovacích prostředků \"je úplný a jejich právní úprava komplexní\" a zajištění nároků zaměstnance vůči zaměstnavateli není v těchto ustanoveních upraveno a tedy není přípustné. Námitku žalobkyně, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení , podle kterého může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je rovněž ustanovení obchodního zákoníku o ručení společníků za závazky veřejné obchodní společnosti, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že ručení \"je toliko prostředkem sloužícím obecně k zajištění závazku dlužníka\" a že \"nezpůsobuje přechod práv a povinností z dlužníka na ručitele či jinou třetí osobu\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, žalobkyně uvedla, že uplatněný nárok má povahu pracovněprávního nároku a že proto je třeba při jeho právním posouzení použít ustanovení o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Žalobkyně současně dovozuje, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení je jak ustanovení , tak i ustanovení a 86 obchodního zákoníku, a že tedy společníci veřejné obchodní společnosti \"ručí za veškeré její závazky, tedy i za závazek společnosti jako zaměstnavatele vyplatit za vykonanou práci svým zaměstnancům ve stanoveném termínu mzdu\". Odvolacímu soudu žalobkyně dále vytýká, že se \"nevypořádal\" s její \"argumentací\" o tom, že plnění, která provedla podle , \"se netýkala pouze uspokojení mzdových nároků zaměstnanců P. A. A. T., veřejná obchodní společnost\", neboť \"část plnění představovaly také odvody na zálohu na daň z příjmů, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci soudy mimo jiné řešily právní otázku, zda mzdový nárok zaměstnance, který přešel na úřad práce podle ustanovení , jsou povinny uhradit ve smyslu ustanovení kromě zaměstnavatele (veřejné obchodní společnosti) též osoby, které podle ustanovení obchodního zákoníku ručí za závazky veřejné obchodní společnosti. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit - vzhledem k tomu, že finanční prostředky byly vyplaceny zaměstnancům veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. na základě rozhodnutí ze dne 26.9.2000 - podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. a čl. I bodu 36 , tedy podle ve znění účinném do 31.12.2000 (dále též jen \"zák. práce\"), a podle , o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30.9.2004 (dále jen \" \").

Mzdový nárok zaměstnance, který uspokojil místo zaměstnavatele \"úřad práce\", protože zaměstnavatel je v platební neschopnosti, přechází až do výše vyplacených peněžních (finančních) prostředků na \"úřad práce\" ( věta první ). Byl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele zamítnut z jiných důvodů než pro nedostatek majetku, je zaměstnavatel povinen uhradit \"úřadu práce\" peněžní (finanční) prostředky vyplacené zaměstnanci na uspokojení jeho mzdového nároku, včetně úroku z prodlení a částky odpovídající srážkám a odvodům, které \"úřad práce\" odvedl podle zvláštních právních předpisů [ ].

Podle ustanovení zák. práce (nyní je obdobná právní úprava obsažena v ustanovení ) k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem.

Pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je charakteristické, že na přejímajícího zaměstnavatele přechází všechna práva a povinnosti, jež byly dosud mezi zaměstnancem a jeho dosavadním zaměstnavatelem založeny, včetně všech nároků mezi nimi vzniklých (splatných či nesplatných, popřípadě též budoucích). Tím se odlišuje od přechodu práva podle ustanovení věty první , který - ačkoliv jde z pohledu ustanovení zák. práce o \"případ stanovený zákonem\" - se týká jen jednotlivého nároku (jednoho z nároků nebo části jednoho z nároků) zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli, a to mzdového nároku zaměstnance v rozsahu, v jakém byl uspokojen na místě zaměstnavatele \"úřadem práce\".

Podle ustanovení § 86 věty druhé obchodního zákoníku společníci veřejné obchodní společnosti ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně.

Ustanovení § 86 věty druhé obchodního zákoníku představuje zákonné ručení (ručení \"ze zákona\") společníků veřejné obchodní společnosti, tedy zákonem založenou povinnost splnit pohledávku věřitele (uspokojit věřitele) veřejné obchodní společnosti v případě, že pohledávku nesplní (neuspokojí věřitele v přiměřené době) dlužník (veřejná obchodní společnost) poté, co byl k tomu písemně vyzván. Ručení je právní institut, jehož smyslem (účelem) je zajištění závazku, a má - ve vztahu k zajištěnému závazku - akcesorickou a subsidiární povahu. Na toho, kdo ručí za závazek dlužníka, nepřechází práva a povinnosti ze vztahu dlužníka a věřitele; jestliže splní závazek, za který ručí, je oprávněn požadovat po dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli, resp. nabývá vůči dlužníku práva věřitele.

I když by nepochybně bylo možné dále rozebírat povahu ručení v právních vztazích, je již z výše uvedeného zřejmé, že ustanovení § 86 věty druhé obchodního zákoníku nemůže být právním předpisem, podle něhož by mohla ve smyslu ustanovení § 251b zák. práce přecházet práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.

Mzdový nárok zaměstnance, který přešel na úřad práce podle ustanovení , je - jak soudy správně dovodily - nárokem z pracovněprávních vztahů.

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v , vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči jiným právním odvětvím (z tohoto důvodu obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právním úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi a občanským resp. obchodním zákoníkem a neupravují analogické používání v občanskoprávních (obchodněprávních) vztazích či občanského (obchodního) zákoníku ve vztazích pracovněprávních. V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že \"co není povoleno, je zakázáno\"; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané (srov. k tomu blíže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.1999 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Kogentnost pracovněprávní úpravy pracovněprávních vztahů je vyjádřena též tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou vzniknout jen způsobem, jež tyto předpisy připouštějí. Z uvedeného je třeba vycházet i při úvaze o tom, jak mohou být zajištěna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.

Ručení může v pracovněprávních vztazích sloužit jen k zajištění povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu z důvodu odpovědnosti za schodek na hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (srov. § 247 zák. práce). Zajištění ručením jiné povinnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli, jakož i všech povinností zaměstnavatele vůči zaměstnanci není přípustné. Soudy obou stupňů proto v souladu se zákonem dovodily, že žalovaní nemohou být zavázáni z titulu zákonného ručení za závazky jejich veřejné obchodní společnosti podle ustanovení věty druhé obchodního zákoníku k úhradě mzdových nároků zaměstnanců, které přešly na \"úřad práce\" podle ustanovení

Na správnosti uvedeného závěru nic nemění ani to, že žalobkyně při uspokojování mzdových nároků zaměstnanců veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. odvedla potřebná plnění příslušným orgánům jako zálohu na daň z příjmů, pojistné na veřejné zdravotní pojištění nebo pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a že zaměstnancům vyplatila mzdu v tzv. \"čisté\" výši, neboť mzdový nárok zaměstnanců veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. přešel jako pracovněprávní nárok na \"úřad práce\" v tzv. \"hrubé výši\".

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a kteří by tak měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. ), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu