Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2708/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S., zastoupeného advokátem, proti žalované R. A., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2000 č.j. -32, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 12.6.1998 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává \"okamžitou výpověď z pracovního poměru s platností ode dne podpisu této výpovědi\". Uvedené opatření odůvodnila tím, že žalobce jako její zaměstnavatel nedodržuje povinnosti z pracovní smlouvy účastníků, neboť jí nevyplácí pravidelně a včas mzdu a cestovní náhrady za služební cesty v Republice U. (\"diety\" nejsou žalované vypláceny od ledna 1997 a mzda od prosince 1997) a nevyplatil jí ani náhradu za dvě letenky. Žalovaná v dopise dále uvedla, že \"tuto výpověď zasílá faximilním spojením\" a že originál \"výpovědi\" bude předán osobně žalobci \"v nejbližším možném termínu\".

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, \"dané u ze dne 12.6.1998 a doručené mu dne 16.6.1998\", je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dopis ze dne 12.6.1998 není \"originálem listiny\", ale její fotokopií, že podpis na dopise \"není obvyklým podpisem žalované\" a že skutečnosti uvedené v dopise se \"nezakládají na pravdě\".

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 22.9.1999 č.j. -20 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.705,- Kč \"na účet\" advokáta JUDr. J. J. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná, která byla od 1.6.1997 zaměstnankyní žalobce, vykonávala práci na pracovišti v U. a že mzdu jí žalobce poukazoval na účet v České republice až do listopadu 1997. Dopis ze dne 12.6.1998, označený jako \"okamžitá výpověď z pracovního poměru\", zaslala žalovaná dne 15.6.1998 jednak žalobci faxem z Velvyslanectví České republiky v U., jednak svému otci, který \"faxovou kopii\" téhož dne odeslal žalobci a žalobce jej obdržel 16.6.1998. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce dlužil žalované mzdu za dobu od prosince 1997 do května 1998 a že žalovaná proto měla důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce. Dopisem ze dne 12.6.1998 uvedeného práva využila; i když dopis označila jako \"okamžitou výpověď z pracovního poměru\", je nepochybné, že se jedná o okamžité zrušení pracovního poměru. Dopis ze dne 12.6.1998 byl žalobci doručen jako \"kopie zaslaná prostřednictvím faxu\". Vzhledem k tomu, že \"nemá ustanovení upravující náležitosti písemné formy právních úkonů\", posoudil ji soud prvního stupně \"analogicky podle \" a dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno písemně, neboť bylo \"učiněno faxem, tedy takovým prostředkem, který umožňuje zachycení obsahu právního úkonu i určení osoby, která právní úkon učinila\". Pracovní poměr účastníků proto na základě dopisu ze dne 12.6.1998 platně skončil dnem 16.6.1998.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.5.2000 č.j. -32 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení zák. práce pod sankcí neplatnosti mimo jiné požaduje, aby okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno písemnou formou, a že náležitostí písemného právního úkonu je též jeho podpis. Vzhledem k tomu, že žalobce \"neobdržel takovou u, která by byla opatřena podpisem žalované\", je žalovanou učiněné okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem. Analogickou aplikaci ustanovení v posuzovaném případě odvolací soud odmítl s odůvodněním, že je \"převážně kogentní právní normou, jejíž znění analogickou aplikaci ustanovení kodexu jiné právní oblasti neumožňuje\". Na tomto závěru nic nemění ani to, že obsahuje výslovnou úpravu pouze u doručování písemností zaměstnavatele zaměstnanci, neboť ustanovení a násl. a zák. práce a \"zásady v nich bezprostředně obsažené\" neumožňují považovat za písemně učiněný takový právní úkon, který je proveden prostřednictvím faxu. Okamžité zrušení pracovního poměru, provedené dopisem ze dne 12.6.1998, je proto neplatné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že neobsahuje ani výslovnou úpravu doručování písemností zaměstnance zaměstnavateli, ani doručování prostřednictvím faxu, a že analogie v pracovním právu je možná, ale jen omezeně (zásadně nelze souhlasit s analogií v neprospěch zaměstnance). Žalovaná považuje za absurdní, že odvolací soud nepovažoval doručení prostřednictvím faxu za platně učiněné za situace, kdy adresát (žalobce) potvrdil příjem dokumentu a kdy odesílatel (žalovaná) potvrdil autentičnost \"písemného úkonu\". Odvolací soud svým rozhodnutím \"postavil\" žalovanou do neřešitelné situace, neboť vede se žalobcem další dva spory. Žalovaná dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke zjištění, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci zasláno otcem žalované a že žalobce potvrdil i převzetí této zásilky. Odvolací soud podle názoru žalované postupoval v rozporu se zákonem také v tom, že meritorně projednal odvolání, ačkoliv žalobce je \"nijak neodůvodnil\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \" \" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná se žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr v červnu 1998 - podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nenapadá), že dopis ze dne 12.6.1998 o okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaná dne 15.6.1998 telefaxem odeslala žalobci a svému otci, který obdržený telefaxový dokument (jeho kopii) tentýž den odeslal poštou žalobci. Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí soudu o věci mimo jiné významné, jaký má na platnost okamžitého zrušení pracovního poměru vliv to, že žalobce obdržel dopis ze dne 12.6.1998 v podobě telefaxového dokumentu (jednak přímo od žalované prostřednictvím telefaxu, jednak od jejího otce prostřednictvím pošty).

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Podle ustanovení § 242 odst.2 věty první zák. práce právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem, je neplatný, jen stanoví-li to výslovně tento zákoník, popřípadě zvláštní zákon.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že platné je jen takové okamžité zrušení pracovního poměru, které zaměstnavatel nebo zaměstnanec učinil písemnou formou a které v této formě bylo doručeno druhému účastníku.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce je právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Právním úkonem ve smyslu tohoto ustanovení je i okamžité zrušení pracovního poměru.

Podle ustálené judikatury soudů spočívají náležitosti písemného právního úkonu zaměstnavatele nebo zaměstnance o okamžitém zrušení pracovního poměru - jak správně uvedl odvolací soud - v tom, že se obsah tohoto právního úkonu uvede v příslušné ě. Písemný projev vůle zaměstnavatele nebo zaměstnance přitom nemusí být učiněn vlastnoručně; je proto běžné, že se tyto písemné jednostranné právní úkony zhotovují mechanickými prostředky. Další náležitostí písemné formy tohoto právního úkonu je podpis umístěný na konci textu okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť teprve vlastnoručním podpisem na takové ě potvrzuje účastník jako subjekt právního vztahu, že se ztotožňuje s písemným projevem vůle obsaženým v jejím textu. Proto o okamžitém zrušení pracovního poměru, u něhož se vyžaduje podle ustanovení zák. práce pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí vždy obsahovat také vlastnoruční podpis účastníka právního vztahu, který pracovní poměr okamžitě zrušuje, popřípadě jeho zmocněnce. Nevyhovuje-li tomuto požadavku, je okamžité zrušení pracovního poměru v ní obsažené podle ustanovení věty první zák. práce neplatné (srov. například obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.12.1996 sp.zn. , uveřejněný pod č. 5 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Telefax je zařízení dokumentové telegrafie (dálkového přenosu informací s trvalým grafickým záznamem na přijímající straně), umožňující snímání a reprodukci dokumentů a jejich přenos elektrickou cestou telefonním kanálem.

Telefaxem se uskutečňuje - jak vyplývá z výše uvedeného - snímání dokumentu (listiny), jeho reprodukce a jeho přenos elektrickou cestou telefonním kanálem k určenému příjemci, který dokument (listinu) obdrží v podobě trvalého grafického záznamu. Příjemce, kterému byla \"odeslána\" prostřednictvím telefaxu, tedy neobdrží jejím přenosem odeslanou u, ale reprodukci \"odeslané\" y (tj. její věrnou napodobeninu).

Telefaxový dokument, v němž je uveden obsah právního úkonu, nesplňuje (i když je samozřejmě v písemné podobě) sám o sobě náležitosti písemné formy právního úkonu. Je tomu tak proto, že se jedná o reprodukci (věrnou napodobeninu) y, která nemůže obsahovat vlastnoruční podpis účastníka, jenž právní úkon učinil, ale jen grafickou napodobeninu tohoto podpisu.

Telefaxovým dokumentem o právním úkonu může být zachována písemná forma právního úkonu, jen jestliže mu takovou vlastnost přiznává zákon nebo jiný obecně závazný právní předpis (srov. například ve znění účinném od 1.1.1992). Pro oblast pracovněprávních vztahů však taková právní úprava doposud nebyla přijata.

S názorem odvolacího soudu, že v pracovněprávních vztazích nemůže být analogicky aplikováno ustanovení , dovolací soud souhlasí. Právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v , vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (z tohoto důvodu obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi a a neupravují analogické používání v občanskoprávních vztazích či ve vztazích pracovněprávních. Nebyla-li v pracovněprávních vztazích přijata obdobná úprava jako pro oblast občanskoprávních vztahů v ustanovení , není přípustné a bylo by v rozporu se zákonem (jeho smyslem a účelem) \"nahrazovat\" záměr zákonodárce v tomto směru analogií práva ( ), která je pro pracovněprávní vztahy zásadně vyloučena.

S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že výslovně upravuje v ustanovení jen způsob doručování písemností zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru, vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy a vzniku, změn a zániku práv a povinností vyplývajících z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Doručování jiných písemností upraveno není a může být prováděno jakýmkoliv způsobem. O písemnostech zaměstnance určených jeho zaměstnavateli proto platí, že je lze zaměstnavateli doručit nejen prostřednictvím pošty (držitele poštovní licence), ale i pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním statutárnímu orgánu zaměstnavatele, k tomu určenému zaměstnanci, popřípadě každému vedoucímu zaměstnanci, který mu je nadřízen. Nelze však dovozovat, že by zaměstnanec mohl písemnosti doručovat svému zaměstnavateli prostřednictvím telefaxu, neboť při používání telefaxu nejde - jak uvedeno již výše - o doručování listin, ale jejich reprodukcí (věrných napodobenin). Žalovaná mohla, nebylo-li možné písemné okamžité zrušení pracovního poměru doručit jejímu nadřízenému vedoucímu zaměstnanci na pracovišti v U., se žalobcem okamžitě zrušit pracovní poměr například prostřednictvím zástupce ( zák. práce) nebo žalobci doručit příslušnou u prostřednictvím vhodné osoby; nevyužila-li těchto možností, nemůže důvodně dovozovat, že by byla poškozena na svých právech.

V posuzovaném případě - jak bylo soudy zjištěno - žalobce obdržel o okamžitém zrušení pracovního poměru ze strany žalované pouze telefaxový dokument, a to jednak přímo od žalované, která mu jej pomocí telefaxu zaslala, jednak od otce žalované, který stejný telefaxový dokument obdržel od žalované a který jej (popřípadě jeho kopii) zaslal žalobci poštou. Vzhledem k tomu, že v obou uvedených případech telefaxový dokument nesplňoval náležitosti písemné formy právního úkonu, je okamžité zrušení pracovního poměru provedené žalovanou pro rozpor s ustanovením § 55 zák. práce podle ustanovení § 242 odst.2 věty první zák. práce neplatným právním úkonem. Právní názor vyjádřený v napadeném rozsudku odvolacího soudu je proto správný.

Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat ani to, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně projednal a že o něm meritorně rozhodl. I když žalobce v odvolání neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně nebo postupu soudu (odvolací důvody), vymezil v něm dostatečně určitě, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, v jakém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně napadá (odvolání bylo podáno proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně) a čeho se odvoláním domáhá (aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalobě vyhovuje). Vada odvolání (neuvedení odvolacích důvodů) tedy nebránila jeho věcnému vyřízení a podmínky k zastavení odvolacího řízení podle ustanovení a nebyly splněny (srov. též názory vyjádřené například v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.3.1979 sp. zn. , uveřejněný pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980, nebo v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.3.1998 sp. zn. , uveřejněný pod č. 106 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Odvolací soud proto odvolání projednal a meritorně o něm rozhodl v souladu se zákonem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první , neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. větu první ), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.

předseda senátu