Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 920/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. M. P., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně W. s. r. o., proti žalovaným 1) A., v. o. s., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně E., a. s., a 2) I. a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2005, č.j. -58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 26. června 2003, č.j. -26, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní E., a. s. (dále jen „úpadkyně“) pohledávku ve výši 33,417.046,14 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žaloba na určení pravosti nevykonatelné pohledávky musí být podána ve lhůtě určené podle ustanovení , a to proti popírajícímu konkursnímu věřiteli a správci konkursní podstaty. V situaci, kdy žalobkyně shora uvedenou zásadu nerespektovala a žalobu na určení pravosti nevykonatelné pohledávky v zákonné třicetidenní lhůtě (počítané od doručení výzvy správkyně konkursní podstaty k jejímu podání) podala pouze proti správkyni konkursní podstaty a nikoli také proti popírající konkursní věřitelce (druhé žalované, o jejímž přistoupení do řízení na straně žalované soud prvního stupně rozhodl - k návrhu žalobkyně ze dne 21. února 2003 - usnesením ze dne 2. dubna 2003, č.j. -12), shledal odvolací soud právní posouzení věci soudem prvního stupně co do opožděnosti žaloby správným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „“) a co do důvodů na ustanovení a b) , jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].

Dovolatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů odmítly její výhradu, že žalobu podala včas, tj. ve třicetidenní lhůtě „od obdržení výzvy“, avšak „písařským nedopatřením“ opomněla označil jako účastníka řízení druhou žalovanou. Přitom je - pokračuje dovolatelka - z obsahu žaloby „nesporné“, že žaloba byla podána právě z důvodu popření přihlášené pohledávky druhou žalovanou. Dovolatelka poukazuje na ustanovení , jež ukládá soudu posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, jakož i na rozhodnutí „jiného senátu Vrchního soudu v Praze“, „kdy žalobce v důsledku písařské chyby opomněl označit jako žalovaného správce konkursní podstaty a jako žalovaného označil pouze popírajícího věřitele“, přičemž odvolací soud přesto „dovodil, že bylo vůlí žalobce žalovat i správce konkursní podstaty“.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tyto výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž dovolání proti nim nepřipouští žádné z ustanovení až Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení a odmítl.

Dovolání žalobkyně neshledává Nejvyšší soud přípustným ani co do potvrzujícího výroku odvolacího soudu ve věci samé.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Závěr, podle kterého se konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou domáhat určení svého práva, přičemž žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty úpadce (ostatně jednoznačně vyplývající z ustanovení ), je jednotně zastáván i soudní praxí. Tak v bodě XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že byla-li popřena pohledávka, která není vykonatelná, podává žalobu přihlašovatel (konkursní věřitel, který ji přihlásil), s tím, že na straně žalované je věcně legitimován správce konkursní podstaty a konkursní věřitelé, kteří pohledávku popřeli. K témuž závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dále doplnil, že poučení žalobce o tom, zda ve věci má či může být žalován další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu podle ustanovení Tamtéž zdůraznil, že otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat účastníky o tom, zda má či může být žalován ještě další subjekt, se již dříve zabýval Ústavní soud, který v nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, uzavřel, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.

V rozsudku uveřejněném pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší sodu dále dovodil, že soud, který ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu zjistí, že žaloba byla podána opožděně, žalobu zamítne, aniž by prováděl dokazování o něčem jiném než o skutečnostech, z nichž se závěr o opožděnosti žaloby podává.

Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je tak s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu.

Rozhodnutí odvolacího soudu - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nečiní po právní stránce zásadně významným ani výhrady dovolatelky, podle kterých soudy nižších stupňů v rozporu s ustanovením dovodily, že žaloba na určení pravosti pohledávky nebyla podána i proti popírající konkursní věřitelce.

Je tomu tak již proto, že řešení uvedené otázky postrádá judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc (jde o posouzení obsahu konkrétního procesního úkonu), přičemž z povahy věci nemůže zakládat rozpor s hmotným právem. Posouzení obsahu procesního úkonu (žaloby) odvolacím soudem pak Nejvyšší soud nepovažuje ani za odporující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm formulovaný závěr, podle kterého každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas). Účelovost výhrady dovolatelky v tomto směru je ostatně zřejmá jak z obsahu žaloby, která směřuje pouze proti správkyni konkursní podstaty - první žalované (viz označení žalované, obsah žalobních tvrzení a užití jednotného čísla v navrhovaném petitu, pokud jde o náklady řízení), tak i z dalšího postupu žalobkyně v průběhu řízení (viz její návrh na přistoupení druhé žalované do řízení a v něm obsažené tvrzení, podle něhož popírající konkursní věřitelku žalobkyně opomenula označit jako druhou žalovanou). Pokud by totiž pluralita žalovaných vyplývala již ze žaloby, nepřicházel by návrh na přistoupení další žalované do řízení podle ustanovení v úvahu.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl [243b odst. 5 a ].

Nákladový výrok se opírá o ustanovení větu první, a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. července 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu