Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 724/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Stavebního bytového družstva H. K., proti povinné I. P., zastoupené advokátem, o zastavení výkonu rozhodnutím vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2005, č. j. -80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí. Ani odvolací soud neshledal návrh povinné – pokud jím tvrdí rozpor postupu oprávněného s dobrými mravy, důvodným, neboť podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je úkonem procesněprávním, a proto jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), tedy z hlediska jeho rozpornosti, popř. souladnosti s dobrými mravy, není přípustné, neboť se jedná pouze o využití možnosti oprávněného plynoucí z procesních předpisů. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud návrh povinné zamítl, když její námitky nemohou založit žádný z obecných důvodů zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ “).

Povinná v dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), přičemž otázkou zásadního právního významu v dané věci spatřuje v kolizi nařízeného výkonu rozhodnutí vyklizením povinné z bytu s dobrými mravy. Je toho názoru, že vykonávací řízení je také výkonem práva, jež je předpokládán ustanovením obč. zák., což také podporuje poukazem na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2000, sp. zn. . Protože je osobou s těžkým zdravotním postižením, které jí podstatně omezuje její pohybové schopnosti, považuje za neúnosné, aby jí na základě exekučního titulu bylo ze strany oprávněného zajištěno pouze přístřeší. Povinná je proto toho názoru, že s ohledem na její zdravotní stav a sociální situaci je vykonávací řízení v rozporu s dobrými mravy. Nadto odvolacímu soudu vytýká, že v dané věci neprovedl jí navržené důkazy a ani nenařídil jednání.

Dovolání není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; ustanovení a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v až c/

Jelikož napadené usnesení není měnícím ( ), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno ( ), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán ( , věta první, ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Z uvedeného proto plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Hodnocení námitek, jež dovolatelka dovolání uplatnila, k závěru, že jde v daném případě o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.

Otázka možného rozporu výkonu rozhodnutí (exekuce) s dobrými mravy tak, jak to předpokládá § 3 odst. 1 obč. zák., již byla v judikatuře dovolacího soudu opakovaně podrobována právnímu rozboru. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. , publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, pod poř. č. 67, na který ostatně také přiléhavě poukázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud, byl vysloven názor, podle něhož podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) není výkonem práva ve smyslu obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem ( ) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je tak rozhodováním o úkonu procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu. Dovolací soud se k uvedenému závěru opakovaně hlásí (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. , ze dne 15. února 2006, sp. zn. , ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. , nebo ze dne 22. března 2006, sp. zn. ), a proto nemá žádného důvodu se od něj odchýlit ani v této věci.

Jako nepřípadným je pak potřeba hodnotit poukaz dovolatelky na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 21. září 2000, sp. zn. . Zde podaný výklad aplikace institutu dobrých mravů se pojí toliko k nalézacímu řízení (a nikoliv k řízení exekučnímu), když soudní praxe již dříve dovodila, že podle ustanovení lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci dotčeného rozhodnutí) ke změně poměrů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. července 1979, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1980, pod poř. č. 25).

V řízení, které je upraveno v části šesté a ve smyslu , exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů i v řízení o nařízení exekuce podle tohoto zákona, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon ( ); soud tak v rámci exekučního řízení není – až na zákonem stanovené výjimky – povinen nařizovat jednání. O takovou výjimečnou situaci zákonem předvídanou se v dané věci nejedná, neboť k argumentům povinné nebylo třeba pro rozhodnutí o nedůvodnosti jejího návrhu třeba provádět žádné dokazování.

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem ( ) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle písm c/, odst. 3

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle , odmítl.

Dovolání povinné bylo odmítnuto, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. , 224 odst. 1 a výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. května 2006

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu