Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1320/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) V. V., zastoupeného advokátem, b) Ing. J. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) E., a.s. v likvidaci, 2) A. D., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2004 č.j. -121, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhali, aby bylo určeno, že \"nemovitosti - obytný dům čp. 26 v části obce V. se stavební parcelou č. 47 a parcelou č. 46 v katastrálním území V., obec město P., zapsané na LV č. 86, nejsou zatíženy zástavním právem dle smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 4.8.1992, registrované Státním notářstvím pro Prahu 2 dne 4.9.1992 pod čj. 2 R3/393/92\", a že \"nemovitosti - obytný dům čp. 1953 v části obce N. se stavební parcelou č. 1708 v katastrálním území N., obec město P., zapsané na LV č. 1013, nejsou zatíženy zástavním právem dle smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 4.8.1992, registrované Státním notářstvím pro Prahu 2 dne 4.9.1992 pod čj. a 2 R III/392/92\". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že žalovaná 1) poskytla společnosti S., spol. s r.o. podle smlouvy ze dne 4.8.1992 č. 13.92/84/8181 úvěr ve výši 10.000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky dal jejich právní předchůdce J. V., zemř. dne 4.4.1997, podle zástavních smluv ze dne 4.8.1992 uvedené nemovitosti do zástavy. Žalobci mají za to, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť v ní je \"neúplně a nepřesně označena banka, poskytující úvěr, a nejsou splněny podmínky pro podpis osob jednajících za banku\". Absolutně neplatné jsou rovněž zástavní smlouvy ze dne 4.8.1992, neboť \"zástavní dlužník je označen tak, že nelze určit, o jaký subjekt se jedná\" (není \"uvedeno rodné číslo a uvedená adresa neodpovídá adrese zemřelého J. V. \"), \"první a třetí strana zástavních smluv k sobě nepatří\" (svědčí o tom skutečnosti, že \"na první straně smlouvy je označen jiný subjekt, než je uvedeno na straně 3 téže smlouvy\", a že u zástavního dlužníka \"je uvedeno, že je zastoupen paní O. Ch. \", aniž by bylo uvedeno, na základě čeho je zastoupen, a \"na straně třetí zástupce není vůbec uveden\"), zástavní věřitel je \"neúplně a nepřesně uveden\" a \"zcela neurčité je označení předmětu zástavního práva u obou zástavních smluv\". Smlouvou ze dne 25.3.2002 reg. č. 13/92/84/0181 žalovaná 1) postoupila zajištěnou pohledávku žalovanému 2).

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23.5.2003 č.j. -77 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 10.300,- Kč k rukám advokáta a že \"ve vztahu mezi oběma žalobci a žalovanou 1)\" žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, dospěl k závěru, že obě zástavní smlouvy ze dne 4.8.1992, i když \"vykazují nepřesnosti\", jsou platné. Zástavní dlužník J. V. je sice \"v záhlaví obou smluv označen vždy jiným bydlištěm, přičemž každá z adres na obou smlouvách odpovídá\" adrese zastaveného domu, avšak v \"ověřovací doložce\" ohledně jeho podpisu je uvedeno \"datum jeho narození i jeho bydliště, které se shoduje s jeho posledním bydlištěm uvedeným na usnesení o projednání dědictví\"; o osobě zástavního dlužníka proto nemohou být žádné pochybnosti, neboť ve smlouvách byla vymezena \"dostatečně určitě\". Neplatnost zástavních smluv nezpůsobuje ani to, že v jejich záhlaví je uvedeno, že \"zástavní dlužník je zastoupen O. Ch., bez její další identifikace\", neboť \"není vyloučeno, aby účastník smlouvy podepsal smlouvu přímo sám, i když by byl pro tento případ zastoupen třetí osobou\". Skutečnost, že za zástavního věřitele byly zástavní smlouvy podepsány \"dvěma jinými osobami\" než v jejich záhlaví uvedeným \"zástupcem J. H. \", aniž \"by tyto byly kdekoli na smlouvě jmenovány\", rovněž nemůže způsobit neplatnost smluv, když žalobci \"ani netvrdili, že by osoby, které obě smlouvy za zástavního věřitele podepsaly, k tomu nebyly oprávněny\", navíc \"je vnitřní záležitostí banky, které své zaměstnance pověří v rámci plnění jejich pracovních povinností uzavíráním těchto typů smluv\". I když v zástavních smlouvách není uvedena \"obec, v níž se dům nachází\", jsou v nich zastavené nemovitosti vymezeny \"dostatečně určitě v souladu s připojeným výpisem z evidence nemovitostí\". Smlouvy sice \"nejsou po formální stránce zcela perfektní\", avšak \"jinak po všech formálních i obsahových stránkách určité a tudíž platné\". Proti žalované 1) navíc musela být žaloba zamítnuta proto, že svou pohledávku, zajištěnou spornými zástavními právy, postoupila žalovanému 2) a že tedy není ve věci pasivně legitimována.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.9.2004 č.j. -121 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.225,- Kč k rukám advokáta a že \"ve vztahu mezi oběma žalobci a žalovanou 1)\" nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že označení zástavního dlužníka v zástavních smlouvách ze dne 4.8.1992 \"nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, kdo smlouvy jako zástavní dlužník uzavřel, a rovněž není pochyb o tom, že označený zástavní dlužník smlouvu vlastnoručně podepsal\", že smlouvy za zástavního věřitele podepsali \"Ing. T. a pí Š. jakožto pracovníci prvého žalovaného, kteří byli k podpisu smluv oprávněni\", aniž by bylo významné, že \"v záhlaví smlouvy je jako osoba zastupující prvého žalovaného označen J. H. \", že \"neúplnost označení nemovitostí, spočívající v neuvedení obce, kde se nachází, nezpůsobuje neplatnost smlouvy\", neboť předmět zástavních smluv byl vymezen tak, že nejen účastníkům, ale i třetím osobám \"bylo poznatelné, o jaké konkrétní nemovitosti se jedná\". Podle názoru odvolacího soudu není neplatná \"z důvodu nedostatku jejího podpisu statutárními zástupci věřitele\" ani úvěrová smlouva, neboť rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27.5.1998 sp. zn. a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.1999 sp. zn. bylo \"dlužníku z této úvěrové smlouvy\" uloženo dluh zaplatit, přičemž \"oba soudy vycházely z této smlouvy jako ze smlouvy platné, neboť o tom nebylo žádných pochyb\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání.

Žalobce a) ve svém dovolání namítá, že označení zástavního dlužníka je v zástavních smlouvách ze dne 4.8.1992 neurčité, neboť \"jsou u něj nesprávně uvedeny identifikační znaky a to jeho adresa trvalého bydliště a není uvedeno jeho rodné číslo nebo alespoň datum narození\". S názorem odvolacího soudu o tom, že pracovníci žalované 1) Ing. T. a Š. byli \"zmocněni\" k podpisu zástavních smluv za zástavní věřitele, dovolatel nesouhlasí; tvrdí, že za pobočku žalované 1) v R. byl zmocněn smlouvy podepisovat ředitel pobočky J. H. a \"ostatní řadoví pracovníci pobočky\" nemohli \"tak závažný dokument, jakým bezesporu zástavní smlouva je, podepisovat a zavazovat banku\". Z obou zástavních smluv navíc nelze zjistit, kdo je podepsal, a to, že je podepsali Ing. T. a Š., bylo \"složitě prokazováno až v průběhu odvolacího řízení\". Zástava v zástavních smlouvách nebyla označena dostatečně určitě, neboť v nich \"mělo být vedle katastrálního území uvedeno označení obce a tehdejší okres, ve kterém se katastrální území nalézalo\". Přípustnost dovolání žalobce a) dovozuje z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně b) ve svém dovolání namítá, že zástavní smlouvy nebyly ze strany zástavního věřitele podepsány osobami, které by k tomu byly oprávněny. V průběhu řízení byly \"jako osoby podepisující identifikováni Ing. T., zástupce ředitele pobočky, a pí Š., pracovnice úvěrového oddělení\", a závěr, že byli oprávněni smlouvy uzavřít, představuje \"nepřípustně extenzivní výklad ustanovení \". Ředitel pobočky J. H. byl \"k jednání za banku ve smyslu odpovídajícímu jednání statutárního zástupce zvláště pověřen\" a z ustanovení pracovní smlouvy, podle kterého Ing. T. \"zastupuje ředitele\", nelze dovozovat, že \"toto zastupování ředitele se týká i oblasti, kde je ředitel zvlášť zmocněn k jednání jako statutární zástupce\". Dovolatelka dále poukazuje na \"nedostatky\" v označení zastavených nemovitostí a nesouhlasí s názorem, podle kterého \"vkladem smluv do katastru nemůže být pochybnost o jejich určitosti\". Přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně b) z ustanovení , když \"zásadní právní význam\" má rozsudek odvolacího soudu \"v otázce výkladu ust. \" a v \"otázce, zda vklad smlouvy do katastru nemovitostí sám o sobě svědčí o tom, že smlouva, na základě které dojde ke vkladu, splňuje náležitosti dle příslušných ustanovení \", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) uvedla, že dovolání žalobců \"neuznává, neboť je čistě účelové ve snaze oddálit výkon zástavního práva\", že zástavní smlouvu podepsali její zaměstnanci, kteří k tomu byli oprávněni, a že zastavené nemovitosti byly náležitě identifikovány.

Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání \"odmítl, popřípadě zamítl\". Uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že oba žalobci v dovolání jen opakují skutečnosti, kterými argumentovali před soudy obou stupňů a s nimiž se soudy náležitě vypořádaly.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobci dovoláními napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání nejsou přípustná, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy mohou být přípustná jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.

]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobci v dovolání - jak vyplývá z jejich obsahu - nesouhlasí se závěry soudů v tom, jak posoudili otázku určitosti a srozumitelnosti zástavních smluv ze dne 4.8.1992, a dovozují, že je v ni obsaženo neurčité označení zástavního dlužníka a zástavy a že zaměstnanci žalované 1) Ing. T. a Š. nebyli oprávněni ze strany zástavního věřitele uzavřít zástavní smlouvy.

Podle ustanovení věty první (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Podle ustanovení právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný ( ). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Podle ustanovení právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládacíu nebo zákonem (statutární orgány).

Podle ustanovení za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

Oprávnění jiných pracovníků (zaměstnanců) a členů právnické osoby, než kteří jsou uvedeni v ustanovení , činit za právnickou osobu právní úkony se odvíjí - podle ustálené judikatury soudů - od vnitřních předpisů právnické osoby nebo od toho, co je, zejména vzhledem k jimi zastávané funkci v organizační struktuře, v právních vztazích obvyklé. Překročí-li tyto osoby své, tímto způsobem vymezené oprávnění

(a o \"překročení oprávnění\" tu jde i tehdy, jestliže takové oprávnění vůbec nemají ani podle vnitřních předpisů a ani to není obvyklé), je druhý účastník (druhá smluvní strana) proti tomuto excesu chráněn v případě, že se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a (současně) že jde o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení - oproti názoru žalobců - k závěru, že označení zástavního dlužníka (správně zástavce) a zástavy bylo v zástavních smlouvách ze dne 4.8.1992 provedeno dostatečně určitě a srozumitelně, neboť \"nejsou žádné pochybnosti o tom, kdo smlouvy jako zástavní dlužník uzavřel\", a jaké nemovitosti byly dány do zástavy, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Právní otázku, zda zaměstnanci žalované 1) Ing. T. a Š. byli oprávněni za zástavního věřitele uzavřít zástavní smlouvy, odvolací soud vyřešil v souladu s ustáleným výkladem ustanovení ; dovozují-li žalobci, že vnitřní předpisy a ani pracovní zařazení tyto zaměstnance žalované 1) neopravňovaly k jednání za zástavního věřitele, nezpochybňují tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění a závěry soudů, k nimž z provedených důkazů dospěly, a námitky v tomto směru, představující uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , nemohou být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení

Žalobci dále spatřují zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce v tom, zda \"vklad smlouvy do katastru nemovitostí sám o sobě svědčí o tom, že smlouva, na základě které dojde ke vkladu, splňuje náležitosti dle příslušných ustanovení \". Nehledě k tomu, že zástavní smlouvy ze dne 4.8.1992 podléhaly podle tehdy platné právní úpravy registraci býv. státním notářstvím (právní předpisy o Katastru nemovitostí ČR a o vkladu práva do katastru nabyly účinnosti od 1.1.1993), nemůže mít rozsudek odvolacího soudu z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam proto, že obě zástavní smlouvy požadavkům určitosti a srozumitelnosti - jak uvedeno výše - vyhovují a že tedy vyřešení této právní otázky nemá pro rozhodnutí ve věci jakýkoliv význam.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému 2) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč (srov. , , , , a ve znění , č. , a č. ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění a č. , č. a č. ), celkem ve výši 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalovanému 2) tyto náklady nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 2) v tomto řízení zastupoval ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou 1) bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované 1) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. března 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu