Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 5118/2014

22 Cdo 5118/2014

U S N E S E N Í

Ing. B. H.,

M. C.

, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 1129, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2014, č. j. -109, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Zbyňka Vašinky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. srpna 2013, č. j. -85, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že na jejím pozemku parc. č. 89, zapsaném na LV č. 593 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, nacházejícím se v katastrálním území a obci Č. (dále jen ,,předmětný pozemek“), nevázne věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch budovy, nacházejícího se na pozemku parc. č. 101, pozemku parc. č. 101 a pozemku parc. č. 102/1, to vše zapsáno na LV č. 2826 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, v katastrálním území a obci Č. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. února 2014, č. j. -109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost žalovanému zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , přičemž podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda je nemovitost dostatečně v právním úkonu identifikována, i když není „označena údaji požadovanými katastrálními předpisy“.

Podle názoru dovolatelky je smlouva kupní a o zřízení věcného břemene ze dne 6. června 2008, kterou uzavřela s žalovaným, v části týkající se zřízení věcného břemene neplatná pro neurčitost, neboť předmětný pozemek je sice označen parcelním číslem, chybí však údaj o katastrálním území, ve kterém se nachází, a tom, zda se jedná o parcelu pozemkovou nebo stavební. Připustila, že předmětný pozemek je dostatečně určitě označen v čl. II. předmětné smlouvy. V čl. V. této smlouvy, ve kterém se zřizuje předmětné věcné břemeno, však již dostatečně označen není. Poukázala přitom na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. , kde se dovolací soud zabýval požadavky na určitost vymezení nemovitosti ve smlouvě. Podle názoru dovolatelky byl nesprávným postup nalézacích soudů, které na základě výkladu předmětné smlouvy jako celku dospěly k určitosti vymezení předmětného pozemku s odkazem na čl. II. smlouvy. Důvody neplatnosti předmětné smlouvy shledává i v tom, že ji uzavírala v omylu, pod psychickým nátlakem a době jejího podpisu trpěla duševní poruchou, která ji činila neschopnou k takovému právnímu jednání, což má vyplývat z odborného posudku psycholožky. Nalézacím soudům také vytkla pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů (zejména to, že přihlédly k účastnické výpovědi žalovaného). Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná. Má za to, že předmětnou smlouvu je třeba vykládat jako celek. Pokud jde o tvrzení dovolatelky, že byla v době podpisu smlouvy nezpůsobilou k takovému právnímu úkonu, žalovaný upozornil, že žádný znalecký posudek, který by tuto skutečnost prokazoval, v řízení nebyl vyhotoven. Dodal, že žalobkyně převzala kupní cenu, musela si tedy být vědoma toho, o jaký právní úkon jde. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, jehož neexistenci žalobkyně žádá určit, došlo před 1. lednem 2014, postupoval odvolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. února 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „ “).

Dovolání není přípustné.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolatelka v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť podle jejího názoru je dán důvod neplatnosti smlouvy pro její neurčitost, když v čl. V. smlouvy, kterým se věcné břemeno zřizovalo, nejsou nemovitosti dostatečně vymezeny. Tuto neurčitost spatřuje v tom, že nemovitosti nejsou označeny způsobem, který vyžadují katastrální předpisy, což bez dalšího vylučuje platné sjednání smlouvy o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu.

Této námitce dovolatelky však nelze přisvědčit.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejasný jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k závěru o tom, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.).

Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem y, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je zřejmé, co je např. předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene, není-li to seznatelné z jejího textu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1997, č. 6, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou u, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této ě označen zcela nezaměnitelným způsobem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 18, str. 683).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. března 2006, sp. zn. , uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, obecně k určitosti právního jednání uvedl: ,,Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.“

V usnesení ze dne 27. února 2007, sp. zn. , uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dovodil, že pokud projev vůle účastníků nezanechává pochybnosti a jeho obsah je srozumitelný a určitý, nelze aplikovat obč. zák. o absolutní neplatnosti právních úkonů, i když označení převáděných nemovitostí zcela neodpovídá požadavkům uvedeným v Tento závěr lze vztáhnout i na zřízení věcného břemene (k tomu srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ).

Na poměry řešené věci lze vztáhnout i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9319, který se týká posouzení určitosti ujednání o věcném břemeni. Zde Nejvyšší soud vyložil, že vůle účastníků vtělená do smlouvy v části týkající se ujednání o věcném břemenu je projevena určitě, jestli je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.

Dovolací soud nadto dodává, že ve své rozhodovací praxe opakovaně vyjádřil přesvědčení, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013, sp. zn. , uveřejněná na www.soud.cz; proti druhému z rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. června 2014, sp. zn. ). Závěr nalézacích soudů, že platnost právního úkonu není bez dalšího podmíněna tím, že nemovitostí jsou označeny zcela v souladu s ustanovením , je výrazem ustálené soudní praxe.

Nalézací soudy konkrétně vysvětlily, z jakého důvodu považují uzavřenou smlouvu o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu za platnou z hlediska určitosti a náležitostí vyplývajících z ustanovení a s těmito konkrétními závěry dovolání ostatně ani věcně nepolemizuje, neboť je založeno na nesprávném názoru, že neplatnost smlouvy pro neurčitost je bez dalšího založena již tím, že neobsahuje všechny náležitosti vyplývající z uvedeného zákonného ustanovení. Pro závěr o platnosti dané smlouvy z hlediska určitosti označení nemovitostí svědčí i skutečnost, že věcné břemeno bylo katastrálním úřadem do katastru nemovitostí vloženo.

Druhá námitka dovolatelky směřuje k tomu, že odvolací soud neshledal důvod neplatnosti smlouvy spočívající v její nezpůsobilosti v době uzavření, jakož i v tom, že měla být žalovaným při podpisu smlouvy uvedena v omyl a smlouvu uzavírala pod psychickým nátlakem. V této souvislosti však dovolatelka nevymezila důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolání neobsahuje otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání totiž obsahuje jen polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení; podle dovolatelky jsou nesprávné právní závěry důsledkem nesprávných skutkových zjištění. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. – www.nsoud.cz). Pokud jde o hodnocení důkazů, tak „samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. ). Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné, a proto dovolání podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 22. ledna 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu