Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 364/06

Ústavní soud rozhodl dne 2. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) V. V., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 4, Podjavorinské 1596, a 2) Ing. J. R., zastoupené Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, čj. -147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, čj. -121, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2003, čj. -77,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2006 se V. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem. Z přiložených kopií rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že správné číslo jednací napadeného usnesení Nejvyššího soudu je -147 (tj. nikoliv stěžovatelem uvedené čj. -147) a že správné číslo jednací napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je -121 (tj. nikoliv stěžovatelem uvedené čj. -121). Ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka

.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2006 se Ing. J. R. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka

.

Oba stěžovatelé se domáhali zrušení stejných rozhodnutí; proto byly jejich ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, čj.

-14

, s tím, že věc bude nadále vedena pod

sp. zn.

.

II.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel a stěžovatelka jako žalobci se proti žalovaným 1) EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem a 2) AUTOCENTRUM Dojáček, spol. s r.o., se sídlem v Praze 10 domáhali určení, že specifikované nemovitosti v obci hlavní město Praha, k.ú. Vyšehrad, nejsou zatíženy zástavním právem podle smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 4. 8. 1992 a že další specifikované nemovitosti v téže obci, k.ú. Nové Město, nejsou zatíženy zástavním právem podle smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 4. 8. 1992.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 5. 2003 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že obě zástavní smlouvy ze dne 4. 8. 1992, i když "vykazují nepřesnosti", jsou platné.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2004 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci dovolání.

Nejvyšší soud ČR přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. V daném případě dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu mohla být přípustná jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , jež zní:

"§ 237

(1) Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.".

V odůvodnění svého usnesení ze dne 9. 3. 2006 Nejvyšší soud ČR podrobně specifikoval, proč napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právně stránce zásadní význam, a dovolání žalobců odmítl.

III.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a tvrdil, že obecné soudy porušily základní právo na soudní ochranu dle d (dále jen ""), když nedodržely postup stanovený . Jejich rozhodnutí nevyplývají ze skutkových zjištění, ale z jejich extrémního výkladu; učiněné závěry jsou tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Tvrdil, že: "Soud prvního stupně si pro své odůvodnění vypomáhal listinami, které byly vyhotoveny později, než žalobou napadené zástavní smlouvy, a nemohly tedy v době podpisu zástavních smluv osvědčovat v nich uvedené skutečnosti.". Závěry obecných soudů jsou tak v krajním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a s jejich právním vyhodnocením.

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovala skutkové okolnosti případu, dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy. Tvrdila, že napadenými rozhodnutími byl porušen y a y (dále jen ""), neboť bylo zasaženo do jejího vlastnického práva, které bylo omezeno "na základě zcela neadekvátního právního úkonu" a soud neposkytl ochranu jejím právům stanoveným způsobem.

IV.

Obvodní soud pro Prahu 2 v rámci vyjádření k ústavní stížnosti V. V. odkázal na odůvodnění vydaných rozhodnutí a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k oběma ústavním stížnostem odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako nedůvodnou a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k oběma ústavním stížnostem uvedl, že jak vyplývá z obsahu ústavních stížností, stěžovatelé nesledují ochranu "ústavně zaručených práv", ale že ve skutečnosti nesouhlasí se závěry, které v této věci zaujaly obecné soudy, a že v rozporu s hmotným právem sledují záměr zmařením zajištění pohledávek zástavním právem poškodit zástavního věřitele. Podání stěžovatelů podle svého obsahu není ústavní stížností, ale opravným prostředkem ("svého druhu") podaným proti rozhodnutí dovolacího soudu, prostřednictvím kterého se domáhají přezkoumání věci v "další instanci" Ústavním soudem, když se svými právními názory u obecných soudů neuspěli. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání "jen bude-li Ústavním soudem rozhodnuto uvedeným způsobem.".

V.

Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavních stížností, jak vyplývá z jejich obsahu, je především nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy a z toho vyplývající tvrzení, že řízení jako celek bylo nespravedlivé a mělo negativní dopady na jejich majetek. Stěžovatel poukázal na y a stěžovatelka na y a y, žádný z nichž však své tvrzení nepodložil podrobnější argumentací ústavněprávní.

K tvrzení stěžovatelky o porušení y Ústavní soud uvádí, že tento článek sám o sobě žádné subjektivní ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť ve spojení s y je především institucionální zárukou soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců. Nelze se ho tudíž domáhat samostatně.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Úmluvy tím, že obecné soudy se věcí zabývaly jen povrchně a nedostatečně, z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry, Ústavní soud připomíná, že v ústavní rovině je právo na spravedlivý proces zakotveno mj. i v y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ve smyslu těchto článků spravedlivé, veřejné a přiměřeně rychlé projednání záležitosti jsou základními zárukami, jimž musí vyhovovat každý proces (jak civilní, tak trestní), aby jej bylo možno označit jako proces spravedlivý ve smyslu citovaných článků. V návaznosti na argumentaci stěžovatelů je však Ústavní soud nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě aě je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý.

Pokud stěžovatelé argumentovali, že obecné soudy měly dospět k jinému právnímu závěru, než učinily, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu [srov. např. nález

, Sb.n.u., sv. 1, str. 41 (46)], aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud neopakuje hodnocení důkazů již uskutečněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky o porušení vlastnického práva chráněného y. Ve skutečnosti, že obecné soudy nevyhověly žalobnímu návrhu stěžovatelů na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, nelze spatřovat jakýkoliv zásah do práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu dle y, ani do práva na pokojné užívání majetku dle Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu