Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
95978.html
HTML · 12.37 KB
No categories available
II.ÚS 3473/16
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Janem Schödlbauerem, advokátem, se sídlem Staroměstské nám. 86, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1000/2016-25 ze dne 17. srpna 2016, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 50/2016-422 ze dne 18. února 2016 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 2 T 158/2015-385 ze dne 11. prosince 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), ve spojení s čl. 95 Ústavy České republik y.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 , odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuto.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že trestní řízení proti němu bylo vedeno právně neregulérním způsobem, kdy byla očividně ignorována zásada "v pochybnostech ve prospěch obviněného". V podstatě namítá, že orgány činné v trestním řízení postavily jeho obvinění na svědecké výpovědi poškozené bez jakéhokoliv dokreslení její opodstatněnosti. Očekával, že nalézací soud bude ve věci vystupovat nestranně, avšak i on se postavil na stranu žalující, přičemž hrubě zkresloval uváděné skutečnosti, choval se neprofesionálně a arogantně. Dle jeho názoru nelze brát zřetel na posudek vypracovaný znalkyní z oboru psychologie, vycházející pouze z vlastní výpovědi poškozené, když pocity úzkosti mohou vycházet právě ze strachu, že se její dokonalá lež prokáže a bude nařčena z křivého obvinění. Nadto je vše v rozporu s jeho doznáním, že s poškozenou měl styk opakovaně a po dohodě. Právo na spravedlivý proces bylo dle stěžovatele porušeno i tím, že výslech poškozené probíhal bez jeho účasti, takže s ní nebyl přímo konfrontován, ale byl pouze seznámen s tím, co vypověděla, přičemž k takovému postupu nebyl žádný relevantní důvod. Vyvstává i otázka, zda v jeho případě nedošlo postupem soudů, který označuje ve smyslu judikatury Ústavního soudu za formalistický a libovolný, k porušení práv uvedených v čl. 10 odst. 1 a 2 Listin y, neboť byl odsouzen bez jakéhokoliv přímého důkazu, respektive bez jakékoliv známky zavinění, podepřené lékařskou zprávou. Stěžovatel má dále za to, že v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku chybí skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl naplněn zákonný znak trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, spočívající v násilí nebo pohrůžce bezprostředního násilí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy obou stupňů vzaly za podklad skutkových zjištění pouze nepravdivou svědeckou výpověď poškozené, takže byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listin y. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatele, hájícího se tím, že s poškozenou měl dobrovolný sex, a na straně druhé usvědčující výpověď poškozené. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Jestliže však soud po řádném vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 628/08
ze dne 24. 9. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1699/16
ze dne 25. 7. 2016 a další rozhodnutí, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Při hodnocení výpovědi poškozené, která stěžovatele usvědčovala z trestného jednání, si soud prvního stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Zaměřil proto dokazování i na objasnění osoby poškozené. V tomto směru měl zásadní význam znalecký posudek z oboru psychologie, který vyzněl ve prospěch poškozené; ta je dle jeho závěrů osobou bez sklonů ke zkreslování popisovaných událostí či lhavosti. Na tom nemůže nic změnit ani opačný názor stěžovatele. Nadto je výpověď poškozené podpořena i dalšími, byť nepřímými důkazy, vyjmenovanými a zhodnocenými soudem prvního stupně. Pokud tedy soud prvního stupně logicky vysvětlil, proč svědecké výpovědi poškozené uvěřil a proč naopak považoval obhajobu stěžovatele za nevěrohodnou a rozpornou s jinými ve věci provedenými důkazy, z hlediska ústavního nelze jeho postupu cokoliv vytknout. Podstatné je, že soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformoval, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočil z rámce daného ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu.
11. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně plně ztotožnil i soud odvolací, který neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, jež by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu prvního stupně, a konstatoval, že skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Ani odvolací soud nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď označil za konzistentní a dílem podpořenou i dalšími důkazy. Přitom neshledal nic, co by poškozenou mohlo vést ke křivému obvinění stěžovatele a riskování svého trestního stíhání. Obhajobu stěžovatele naopak označil za zcela osamocenou. V jeho rozhodnutí nechybí ani patřičná reakce na odvolací námitky procesní povahy, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti. Odvolací soud se tak řádně vypořádal nejen s námitkami směřujícími do obsahu protokolu o hlavním líčení a nepořízení zvukového záznamu, ale i s výhradami stěžovatele stran provedení výslechu poškozené v nepřítomnosti stěžovatele, kdy soud prvního stupně ve smyslu § 209 odst. 1 tr. řádu stěžovatele vykázal na dobu výslechu poškozené z jednací síně. Výslechu poškozené však byl přítomen obhájce, který jí mohl klást otázky, přičemž soud seznámil stěžovatele po jeho návratu do jednací síně s obsahem výpovědi poškozené a umožnil mu, aby se k ní vyjádřil. Stěžovatel mohl také poškozené klást prostřednictvím předsedy senátu otázky, čehož však nevyužil. Nelze proto dospět k závěru, že by uvedeným postupem soudu prvního stupně, učiněným zcela v souladu s § 209 odst. 1 tr. řádu, byla porušena zásada kontradiktornosti dokazování.
12. Námitky, směřující proti skutkovým zjištěním, řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními neshledal žádný extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, především konzistentní výpověď poškozené, o jejíž pravdivosti nevznikly žádné pochybnosti.
13. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
14. Pokud stěžovatel dodatečně v rámci doplnění ústavní stížnosti vznáší námitku, že v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku chybí skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl naplněn zákonný znak trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, spočívající v násilí nebo pohrůžce bezprostředního násilí, jedná se o nepřípustnou námitku, neboť ji stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu jde o tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, a nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post), [k tomu srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 359/96
ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení
sp. zn. III. ÚS 577/02
ze dne 19. 9. 2002, usnesení
sp. zn. III. ÚS 604/02
ze dne 5. 12. 2002, usnesení
sp. zn. III. ÚS 496/13
ze dne 18. 6. 2013, nález
sp. zn. II. ÚS 2430/15
ze dne 4. 8. 2016]. Uvedenou námitku měl stěžovatel uplatnit nejpozději v řízení před Nejvyšším soudem, neboť podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu představuje jeden ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů. Nad uvedený rámec však lze konstatovat, že popis skutku obsažený ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedený v odůvodnění tohoto rozsudku (viz poslední odstavec na str. 5) odpovídá tomu, že byl spáchán trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu