Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 577/02

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. M. V., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. červenec 2002, sp. zn.

, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. července 2002 ( ) a tvrdil, že označený obecný soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d), a to tím, že po zjištění skutkového stavu nevyvodil závěr, že další trestní stíhání stěžovatele je ve smyslu tr. ř. nepřípustné, neboť věc nebyla v přiměřené lhůtě projednána a pokračováním trestního stíhání proto dochází k porušování Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ČR v dané věci a vydáním uvedeného rozsudku bylo nezákonně zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a aby tento rozsudek Ústavní soud zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. července 2002 ( ) bylo mimo jiné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

23. ledna 2002 ( ) podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ústavní stížností se proto bylo nutno zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu věci ( a násl. d), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soudu ČR v něm, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle § 265b tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné a v souladu se zákonem se také vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání ( tr. ř.); pod aspektem ústavnosti ( y ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení

odst. 1 d proto ve věci nedošlo; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ( ), jak je vpředu označen, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. září 2002