Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1252/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. - 124, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2004, č. j. - 106, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 4. 2002, č. j. - 41, určil, že Dr. B. F., zemřelý dne 2. 1. 1982, byl ke dni své smrti vlastníkem 15/36 domu č.p. 545, S. M., stojícího na pozemku p. č. 549, k. ú. S. M., a pozemku p. č. 549 stavební, kat. území S. M., o výměře 220 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro kat. území S. M. na LV č. 398, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že otec žalobkyně nabyl ideální podíl 15/36 označených nemovitostí jako dědic po paní M. S., zemřelé dne 27. 3. 1940, a pozůstalost mu byla odevzdána odevzdací u ze dne 24. 8. 1949. Vlastnické právo Dr. F. k nemovitostem bylo vloženo do pozemkové knihy na základě usnesení bývalého Lidového soudu civilního v Praze 1 ze dne 1. 3. 1957. Dne 25. 4. 1966 vydal finanční odbor bývalého Obvodního národního výboru v P. výměr č. j. Fin. 3-88/256-Vi, kterým převedl ideálních 15/36 nemovitostí, které dosud vlastnicky náležely Dr. F., do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P. Z odůvodnění tohoto výměru je patrno, že

Dr. F. se od roku 1939 zdržoval v cizině, o svůj majetek se nestaral a neprojevoval

o něj žádný zájem, což vedlo k závěru, že nemovitosti byly opuštěné a podle ust. § 453 odst. 2 obč. zák. připadly státu. Na základě tohoto výměru bylo vyznačeno vlastnické právo státu k uvedenému podílu na nemovitostech a poté přešly podle zákona

č. do vlastnictví prvého žalovaného a na základě Statutu h. m. P. byla správa ideálního spoluvlastnického podílu těchto nemovitostí svěřena druhému žalovanému. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně je dcerou Dr. B. (F.) F. a jeho jedinou dědičkou. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 28. 5. 2002 jsou jako vlastníci předmětných nemovitostí zapsáni společnost J.-E. I., spol. s r.o., k ideální 1/12 a Obec h. m. P. - Městská část P.

ve vztahu ke zbývajícímu podílu ve výši ideálních 22/24. Soud prvního stupně neshledal žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno dovodit, že Dr. F. učinil právní úkon směřující k zániku svého vlastnického práva opuštěním svého majetku, a žalobu na určení, že ke dni své smrti byl vlastníkem ideálních 15/36 nemovitostí, proto shledal důvodnou, když současně nepřisvědčil námitce žalovaných, že uvedený podíl

na nemovitostech stát nabyl vydržením. Naléhavý právní zájem žalobkyně

na požadovaném určení ve smyslu ust. je dán tím, že bez soudního rozhodnutí nemůže žalobkyně dosáhnout dodatečného projednání dědictví.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, č. j. - 69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že žalobkyně jako jediná dědička po svém otci má naléhavý právní zájem na požadovaném určení

ve smyslu ust. Námitkou žalovaných, že vlastnictví k ideálnímu podílu na nemovitostech nabyl stát vydržením, se odvolací soud nezabýval z důvodu, že tuto otázku lze řešit až poté, co žalobkyně uplatní své vlastnické právo

ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech.

Na základě dovolání podaného prvním žalovaným Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 3. 2004, č. j. - 86, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud se ztotožnil s jejich závěrem, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a s poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia NS ČR ze 11. 9. 2003, sp. zn. , v němž byla řešena otázka, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle restitučního předpisu (v daném případě podle ,

o mimosoudních rehabilitacích), vyjádřil názor, že uplatňuje-li žalobkyně nárok podložený právní úpravou obsaženou v , je třeba uvážit vztah jako předpisu obecného k restitučním předpisům. Shodně s citovaným rozsudkem vycházel z toho, že z povahy je třeba dovodit, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali); stanoví-li tento předpis určité předpoklady a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky, resp. předpoklady (uplatnění nároku) odchylně. Dovodil, že hledat řešení v obecném právním předpisu, a to ať formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním; v daném případě na restituční nárok ohledně majetku, který byl v rozhodném období převzat státem bez právního důvodu pamatuje ust. Proto (oprávněná) osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu a která nárok na vydání věci neuplatnila, se nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle (rozumí se v případě, že mohla žádat vydání věci podle restitučního zákona, jak se uvádí i v rozsudku velkého senátu NS ČR ze 11. 9. 2003, sp. zn. ).

Obvodní soud pro Prahu 1 znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 8. 2004, č. j. - 106, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel z důkazů provedených v původním řízení a s poukazem na závazný právní názor dovolacího soudu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně se totiž „domáhá ochrany svého vlastnického práva ve smyslu obecné úpravy podle , ačkoliv se jedná o nárok restituční ve smyslu ust. , když předmětné nemovitosti byly v rozhodném období převzaty státem bez právního důvodu“, čímž „obchází speciální úpravu, tj. předpoklady stanovené v zákoně o mimosoudních rehabilitacích“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně, jak sama uvedla, nebyla nikdy českou státní občanskou, nebyla by úspěšná ani v případě uplatnění nároku podle

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č. j. - 124, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovaným potvrdil,

ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Poukázal na to, že v daném případě jsou soudy obou stupňů vázány závazným právním názorem dovolacího soudu uvedeným v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, č. j. - 86, že „nárok žalobkyně, pokud jej uplatňuje podle obecných předpisů za situace, kdy jej bylo možno podřadit pod speciální úpravu provedenou , není opodstatněný“. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že rozhodnutí velkého senátu NS ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , z něhož dovolací soud v daném případě vycházel, je v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. , ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. , a ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. , neboť tato rozhodnutí zcela nedopadají na projednávanou věc. Z nálezu sp. zn. , v němž Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemůže osoba nesplňující podmínku státního občanství uplatnit nárok na vydání věci podle zákona

o mimosoudních restitucích, nelze apriori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle , není možno učinit závěr o správnosti určovací žaloby v této věci, a stejně tak žalobkyně nesprávně interpretuje i závěry uvedené v dalších nálezech, pokud z nich dovozuje možnost postupu a oprávněnost svého nároku podle obecných předpisů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. , odst. 3 , a podává je z důvodu uvedeného v Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že nárok podle uplatnit nemohla, neboť podle původního znění ust. tohoto zákona musela oprávněná osoba splňovat podmínku státního občanství České (a Slovenské) republiky a podmínku trvalého pobytu na jejím území, přičemž shodné podmínky platily též pro osobu, na kterou nárok v případě úmrtí osoby oprávněné přechází. Dovolatelka však nesplňuje ani jednu z uvedených podmínek, neboť od svého narození je státní občankou Argentiny, jiné občanství nemá a trvale žije v Argentině. V jejím případě tedy bylo vyloučeno postupovat při uplatnění nároku podle , o mimosoudních rehabilitacích. Rozhodujícím v dané věci je proto posouzení, zda žalobkyně mohla při ochraně svého majetku postupovat podle obecných právních předpisů, či zda existence speciálního předpisu postup podle obecného předpisu vylučuje. Poukazuje na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, které shodně zastávají názor, že ochrany vlastnického práva postupem podle obecných předpisů se nelze domáhat jen v případech, kdy nárok bylo možno uplatnit podle úpravy speciální. V rozhodnutí sp. zn. Ústavní soud v právní větě uvádí, že došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu, nemohlo dojít ani k pozbytí vlastnického práva, a proto také nic nebrání tomu, aby se takto dotčená osoba svého nároku domáhala žalobou opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Tentýž názor zaujal Ústavní soud i v nálezu . Rozhodnutím Ústavní soud zamítl návrh skupiny poslanců na zrušení ust. , jenž pro rehabilitované osoby stanoví jako podmínku pro uplatnění nároku existenci českého státního občanství. Argumentu navrhovatelů, že uvedená podmínka je v rozporu především s principem rovnosti, a tedy je pro rozpor s ústavním pořádkem dán důvod pro její odstranění, nepřisvědčil Ústavní soud proto, že osoby podmínku českého občanství nesplňující mají možnost uplatnit svůj nárok cestou reivindikace. Zásadní po právní stránce je tudíž otázka, zda v případech, kdy osobě svědčící některý z důvodů pro vydání nemovitosti předpokládaný , avšak nesplňuje podmínky vyžadované tímto zákonem pro oprávněnou osobu, se tato osoba může domáhat svého práva postupem podle . Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

První žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil

s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, resp. odmítnuto. Druhá žalovaná s poukazem na předchozí rozsudek NS ČR v této věci navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle a dospěl k závěru, že v dané věci se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. a dovolání proti němu podané je tudíž přípustné podle ; dovolání je i důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej

na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzované věci se žalobkyně jako jediná dědička domáhá určení, že její otec, zemřelý dne 2. 1. 1982 v Argentině, byl ke dni své smrti vlastníkem ideálních 15/36 předmětných nemovitostí, které přešly do vlastnictví státu jako věc opuštěná podle

§ 453 odst. 2 obč. zák. v tehdejším znění, a výměrem finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 25. 4. 1966, č. j. Fin. 3-88/256-Vi, byl uvedený podíl na nemovitostech převeden do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P., následně pak přešel do vlastnictví prvního žalovaného podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky

do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.

Otázkou, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle některého

z restitučních zákonů, jenž nebyl úspěšně uplatněn, resp. oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto, se dovolací soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia NS ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , v němž zaujal názor, že z povahy zákona

o mimosoudních rehabilitacích je třeba dovodit, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li tento předpis určité předpoklady a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky, resp. předpoklady (uplatnění nároku) odchylně. Proto oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle , mohla-li žádat vydání věci podle restitučního zákona. S tímto názorem se ve svých rozhodnutích ztotožnil i Ústavní soud ČR, např. v nálezu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , a rovněž Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 21. 5. 2005, sp. zn. , v nichž oba soudy dovodily, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných, jestliže uplatňovaný nárok podle restitučních předpisů nebylo možno uplatnit.

Z uvedeného vyplývá, že mohla-li žalobkyně uplatnit nárok podle zákona

č. , ve znění pozdějších předpisů, tj. splňovala-li též podmínku uvedenou

v § 3 cit. zákona (tedy byla-li státní občankou České republiky), vylučovala by existence tohoto zákona, aby majetkové právo uplatnila podle obecných předpisů. Tato okolnost podstatná pro rozhodnutí v dané věci však dosud v řízení zjištěna nebyla, neboť žalobkyně nepředložila doklad o svém státním občanství (z jejího rodného listu tato okolnost nevyplývá).

Za daného skutkového stavu věci se tudíž nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně se nemůže domáhat požadovaného určení podle obecných předpisů. I když její nárok by bylo možno podřadit pod speciální úpravu obsaženou v zákoně č. , ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě ust. , nemohla by žalobkyně, pokud by nebyla státní občankou České republiky, nárok

na vydání věci (uvedeného spoluvlastnického podílu na nemovitostech) jako dědička

po zůstaviteli podle tohoto zákona uplatnit, neboť ve smyslu ust. § 3 odst. 2 tohoto zákona by nebyla oprávněnou osobou k restituci majetku.

Kromě již uvedeného je v dané věci dále třeba poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. , v němž byl zaujat názor, že „i své době poplatné, často svévolně uplatňované ustanovení , ve znění platném do 31. 12. 1991, stanovilo určitá pravidla, jejichž nedodržení nutně vedlo k tomu, že k přechodu vlastnictví věci na stát nemohlo dojít. Došlo-li tedy k zabrání majetku státem bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu“. Shodný závěr vyjádřil Ústavní soud

i v nálezu sp. zn. 163/98. K obdobnému názoru dospěl též Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. , v němž uvedl, že „žalobci, který není občanem České republiky a který tvrdí, že mu stát bez právního důvodu odňal věc, jež je nadále v jeho vlastnictví, nelze jen s poukazem na předmět úpravy , o mimosoudních rehabilitacích, odepřít právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů“.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod podle byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil ( věta za středníkem ); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu