Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4623/12

Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Staré Město č. p. 545 s. r. o., se sídlem Ovocný trh 2/580, 110 00 Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem Ovocný trh 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2012 č. j. -134 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2011 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2012, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro porušení , a d (dále jen "") a pro porušení a y ČR.

Po rekapitulaci průběhu a výsledku dosavadního řízení stěžovatelka dovolacímu a též i odvolacímu soudu vytýká, že se nezabývaly námitkami stěžovatelky, které se měly týkat aplikace údajně v předmětné věci zcela nepřiléhavé judikatury jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu, přičemž oba soudy nepřihlédly ke konkrétní procesní situaci v předmětné věci. V opačném případě by prý muselo být zjevné, že stěžovatelka (v procesním postavení žalované) se ve sporu "ničeho nedomáhá". I když odvolací i dovolací soud dospěly k závěru, že stěžovatelka není vlastnicí předmětného spoluvlastnického podílu, nezabývaly se tím, že jím rovněž nemůže být ani hlavní město Praha.

II.

Z ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -60 a rozhodl, že žalobkyně - hlavní město Praha je vlastnicí ideálních 15/36 budovy č.p. 545 a pozemku parcela č. 549 v kat. území Staré Město, zapsaných na LV č. 3987 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha (katastrální pracoviště Praha). Odvolací soud přitom vyšel ze zjištění, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, ale věc po právní stránce nesprávně posoudil, pokud opomněl vzít v úvahu právní závěr dovolacího soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. . V případě, že právní předchůdkyně stěžovatelky splňovala předpoklady pro uplatnění restitučního nároku podle , a přesto svůj nárok v restitučním řízení neuplatnila, nemůže se již domáhat svého vlastnického práva podle obecných předpisů.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Nesouhlasil s námitkou stěžovatelky, že odvolací soud projednávanou věc po právní stránce nesprávně posoudil. I podle jeho názoru nemohla právní předchůdkyně stěžovatelky podíl na předmětných nemovitostech nabýt do svého vlastnictví cestou dědického řízení, neboť neuplatnila řádně restituční nárok. Z tohoto důvodu se nestala podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, které následně nemohla vložit do základního jmění stěžovatelky. Podíly na těchto nemovitostech zůstaly ve vlastnictví státu a nepřešly do vlastnictví obcí podle ustanovení

III.

Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud i soud dovolací v předmětné věci zcela "paušálně" aplikovaly zcela nepřiléhavou judikaturu, neboť nepřihlédly k procesnímu postavení stěžovatelky jako žalované, která v předmětném řízení "žalobou ničeho nežádá", je zcela absurdní. Stěžovatelka zřejmě zapomněla vzít v úvahu, že v předmětném sporu měla žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť pouze soudním rozhodnutím určujícím právo k předmětným nemovitostem po zaznamenání do katastru nemovitostí mohlo být dosaženo souladu mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

Důvody, které vedly odvolací soud (potažmo i soud dovolací) k závěru, že stěžovatelka nemůže být vlastnicí ideálních částí předmětných nemovitostí, jsou velmi podrobně, srozumitelně a logicky vyloženy v odůvodnění napadených rozhodnutí. Protože tato odůvodnění zcela korespondují s judikaturou Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech, nezbývá Ústavnímu soudu, než připomenout, že závěry dovolacího soudu v projednávané věci vycházejí ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. , že restituční nárok bylo možné nabýt pouze prostřednictvím restitučních předpisů, nikoli podle právních předpisů obecné povahy.

Nelze rovněž souhlasit se stěžovatelkou v tom, že by se soudy nezabývaly tím, jestli v projednávané věci byly splněny předpoklady přechodu vlastnictví k ideální části předmětných nemovitostí.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu