Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 504/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. dubna 2003, č.j. -95, přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 3, II. kategorie, sestávajícího z 1 pokoje a kuchyně s příslušenstvím, v 1. podlaží domu č.p. 357, v ulici H. 14, v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dal žalobce žalované 18. dubna 2001, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (výlučná nájemkyně předmětného bytu) bydlela v předmětném bytě, jehož pronajímatelem je žalobce, do srpna 1995, kdy byt fakticky vyměnila za byt pana H. v P., kde bydlela asi 2 až 2,5 roku, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (který nabyl právní moci 21.12.1999) byla uvedená výměna prohlášena za neplatnou, že se proto pan H. vrátil do bytu v P. a vystěhoval žalovanou do garáží na P., že do září 1998 skládala nájemné za předmětný byt do soudní úschovy, od té doby však žalobci nájemné neplatí, že neuplatnila nikdy slevu z nájemného, že neprokázala, že by jí žalobce od dubna 1998 do dubna 2000 znemožnil užívání bytu, že by žádala o vydání klíčů, že by se pokusila do bytu nastěhovat, že by učinila oznámení na policii, že by se domáhala zpřístupnění bytu nebo že by učinila jiné úkony prokazující její vůli se do bytu vrátit. Dále obvodní soud vyšel ze zjištění, že součástí žaloby je výpověď z nájmu předmětného bytu odůvodněná ustanovením písm d/ (o.z.), že v ní byl uplatněn důvod spočívající v neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce, že tato výpověď je určitá a srozumitelná a že byla doručena žalované dne 5. 6. 2001.

Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ o.z. v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce. Současně rovněž dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 o.z.), neboť žalovaná neprokázala existenci skutečností, pro které se tohoto zákonného ustanovení dovolávala. Vyklizení bytu vázal soud prvního stupně na zajištění přístřeší s odůvodněním, že v řízení nebyly prokázány žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly závěr pro přiznání náhradního bytu či ubytování, ani že by žalovaná měla jiný neodvozený právní důvod bydlení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. září 2003, č. j. -112, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a také s jejím právním posouzením soudem prvního stupně a shodně dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ o.z. je naplněn, a že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost výslovně nezdůvodnila a jehož důvody podřadila ustanovení , b) , , ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „ “). V dovolání namítla, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily skutkový stav věci, což mělo za následek i chybné právní posouzení a dále vytýkala vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a které měly spočívat v tom, že soud prvního stupně neprovedl žalovanou navrhované důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že se nemohla nastěhovat do předmětného bytu po právní moci rozsudku vydaného v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9, a to z důvodu obsazení tohoto bytu synem žalobce od ledna 2000. Dále žalovaná podrobně rekapituluje svá skutková tvrzení, k nimž dle jejího přesvědčení soudy obou stupňů náležitě nepřihlédly, a uvádí, které důkazy navrhovala k objasnění skutečností, jež pokládá za významné. Označuje za nesporné, že to byla ona, kdo se prvotně snažil o zpřístupnění bytu a činila úkony s tím spojené vůči žalobci. Za základní pro posouzení věci považuje ustanovení o.z., které stanoví povinnost pronajímatele předat nájemci byt do užívání. Poukazuje na to, že žalobce tuto povinnost nesplnil a brání jí v užívání bytu, a vyslovuje názor, že za této situace není povinna hradit mu nájemné. Zdůrazňuje rovnost účastníků, která by byla porušena, pokud by byla povinna platit za byt, který nemůže užívat, a ještě hradit náklady faktického bydlení. Nesouhlasí též s názorem, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele ve smyslu o.z. Uvádí, že do r. 1995 nedlužila žalobci žádné nájemné a plnila své smluvní povinnosti. V důsledku žalobcem schválené směny bytů, kterou provedla z důvodu nutnosti péče o matku, se dostala do tíživé životní situace, které žalobce využil ve svůj prospěch. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud posoudil věc podle o.z., přihlédl k jí navrhovaným avšak neprovedeným důkazům a zrušil napadený rozsudek, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a odst. 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (podle § 3 odst. 1 obč. zák.) založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí primárně proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a nabízí svou vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a na základě odlišné verze skutkového stavu věci dovozuje odlišné právní závěry, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Jediná námitka směřující skutečně proti právnímu posouzení věci (vycházejícímu z provedených skutkových zjištění) spočívá v polemice s právním názorem, že vyhovění žalobě nebrání okolnost, že žalobce nepředal žalované byt ve smyslu o.z. a že soudem zjištěné okolnosti případu nezakládají důvod pro odepření ochrany žalobcem uplatněného práva ve smyslu o.z. Tato námitka by tedy byla způsobilá založit dovolací důvod dle , avšak ani tento dovolací důvod není v dané věci dán, neboť uvedené otázky řešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou.

Především je třeba uvést, že povinnost pronajímatele předat byt ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. je povinností jednorázovou, která je vázána ke vzniku práva nájmu, a jejíhož splnění se proto nelze domáhat v průběhu trvání nájemního poměru poté, co již jednou byla splněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. ). Přichází tedy v úvahu pouze splnění další povinnosti upravené v tomtéž zákonném ustanovení, a to povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod pořadovým číslem 144, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. , a rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. ) je ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že skutková okolnost, zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce \"nezaplatil\" nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu (mohou být významné toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 o.z.). Splnění povinnosti platit nájemné nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§ 560 o.z.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. ). Při úvaze o aplikaci § 3 odst. 1 o.z. nelze přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže ani v případě, že pronajímatel neplnil své povinnosti, není možno po něm zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití § 3 odst. 1 o.z., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi a při ochraně svých práv nevyužil prostředků, které mu zákon umožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2003, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z (dovoláním nezpochybnitelného) skutkového zjištění, že žalovaná neplatila žalobci nájemné po dobu více než čtyř let a že nebylo prokázáno, že by téměř během celé této doby učinila přiměřené kroky k tomu, aby obnovila užívání předmětného bytu, pak jeho závěr o tom, že je naplněn důvod výpovědi z nájmu dle § 711 odst. 1 písm. d/ o.z. a že výpověď není v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 o.z. je v souladu s výše citovanými názory ustálené soudní praxe.

Pokud snad žalovaná svým nesouhlasem s tím, že soudy obou stupňů neshledaly „v uvedené kauze ani důvody zvláštního zřetele“, hodlala napadnout správnost výroku o bytové náhradě, je třeba upozornit, že z dikce § 712 odst. 5 věty prvé a druhé vyplývá, že v případě skončení nájemního poměru k bytu výpovědí pronajímatele pro neplacení nájemného může soud nájemci přiznat právo na náhradní ubytování či náhradní byt jedině za současného splnění dvou podmínek - že jde o rodinu s nezletilými dětmi a že jde o důvody zvláštního zřetele hodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2001, sp. zn. ). Splnění prvé z uvedených podmínek žalovaná ani netvrdí, natož aby je prokázala, proto ani v tomto směru nelze napadený rozsudek považovat za rozhodnutí zásadního právního významu.

Zbývá dodat, že vady podle , stejně jako vady dle , odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 přípustnost dovolání rovněž nezakládají, a lze k nim přihlédnout pouze v případě, je-li jinak (z jiného důvodu) dovolání přípustné ( ). O tuto situaci se – jak je z výše uvedeného zřejmé – v daném případě nejedná, proto dovolací soud nemohl posuzovat, zda je řízení postiženo žalovanou vytýkanými vadami, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a 146 odst. 3 za situace, že úspěšnému žalobci, jemuž by jinak žalovaná, jejíž dovolání nebylo shledáno přípustným, měla uhradit náklady dovolacího řízení, v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. prosince 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu