Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2480/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2003, č.j. -205, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou na základě , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. ( dále jen ) domáhal uzavření dohody o vydání nemovitostí v katastrálním území B. a to domu č.p. 1214 na pozemku parc. č. 1395 a pozemků parc. č. 1395 – zastavěná plocha, parc. č. 674/20 – ostatní plocha a parc. č. 674/26 – zahrada.

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 31.7.1998, č.j. -88, uložil žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu č.p. 1214 a ve zbytku žalobu zamítl. Vydání domu odůvodnil naplněním skutkové podstaty ustanovení , totiž tím, že došlo k porušení nejen směrnice ministerstva financí ze dne 2. dubna 1964, č.j. 314/17.756/64 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné pod č. 10, ve Věstníku ministerstva financí č. 5 ze dne 14.4.1964 ( dále jen směrnice č. 10), ale také , o správě národního majetku, i ustanovení , o hospodaření s byty, dále ustanovení , o , s tím, že je prokázaná pasivní legitimace žalovaných a žalobce je oprávněnou osobou. Zamítavé rozhodnutí týkající se dohody o vydání pozemků odůvodnil tím, že na žalované v souvislosti s nabytím vlastnictví k domu přešlo i právo osobního užívání pozemků, avšak jeho vydání brání ustanovení , podle kterého pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, se oprávněné osobě nevydává. V této souvislosti vyslovil také právní názor, že v případě restituce více nemovitostí jako samostatných věcí ve smyslu ustanovení (dále jen obč.zák.) lze ohledně každé z nich uzavřít samostatnou dohodu o vydání věci a proto, jestliže požadoval žalobce vydání více věcí v jediné dohodě, nelze z toho dovozovat, že by nebyl ochoten akceptovat navrácení pouze některých z nich.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 1999, č.j. -129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu i ve výroku o povinnosti žalovaných uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu č.p. 1214 v katastrálním území B. a potvrdil výrok, kterým byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody na vydání pozemků. V odůvodnění svého rozhodnutí potvrdil právní názor soudu prvního stupně stran nemožnosti vydat pozemky, které byly dány do osobního užívání, ale na druhé straně dovodil, že nelze rozhodnutím přisoudit jiný obsah, než který byl předmětem dohody o vydání věcí a to s odkazem na ustanovení (dále jen ), podle kterého rozhodnutí „nad návrh“ není jen to rozhodnutí, kterým se přisoudí více, než je žádáno, ale i takové, kde se přisoudí méně, než bylo žádáno a tudíž se změní obsah dohody.

Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 7. 2000, č.j. -144, zrušil oba výše uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku a věc vrátil Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení. Pokud jde o překážku v podobě práva osobního užívání pozemku podle ustanovení odkázal dovolací soud na nález pléna Ústavního soudu sp.zn. a na nález sp.zn. , v nichž Ústavní soud konstatoval, že tuto překážku nelze chápat jako absolutní, nýbrž pouze jako obecnou, která za splnění podmínek ustanovení nemůže bránit vydání pozemků. Stran případů, kdy předmětem restitučního řízení byla dohoda o vydání většího počtu nemovitostí s odkazem na nález bývalého Ústavního soud ČSFR č. 16/92 a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. dovolací soud uvedl, že je třeba vycházet z toho, že každou nemovitost lze považovat za samostatnou věc ve smyslu ustanovení obč. zák., a proto nemůže obstát názor, že žalobce měl úmysl uzavřít dohodu na vydání všech věcí uvedených v dohodě nebo žádné, ale naopak je třeba uzavřít, že jeho projev vůle směřoval k uzavření dohody o vydání i každé věci zvlášť.

Okresní soud v Blansku znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 27.3.2001, č.j. -177, tak, že uložil žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí v k.ú. B. a to domu č.p. 1214 a pozemků parc.č. 1395, parc.č. 674/20 a parc.č. 674/26. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit náklady řízení žalobci, zaplatit náklady státu a zaplatit soudní poplatek.

Okresní soud vzal za prokázané, že žalobce se stal jako osoba rehabilitovaná podle , o soudní rehabilitaci, oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení a a 4 písm. c) , neboť byl z ideální jedné poloviny původním vlastníkem nemovitostí a z druhé ideální poloviny manželem osoby, která zemřela před účinností a jejíž věc přešla do vlastnictví státu. Na druhé straně dospěl k závěru, že J. Š. nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení , neboť nejsou splněny zákonné podmínky tohoto ustanovení. Žalobce se svou manželkou mu sice po svém odchodu do zahraničí darovali darovací smlouvou předmětné nemovitosti a tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v Blansku, ale rozhodnutí o registraci bylo zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.10 1970, sp.zn. , který spatřoval porušení zákona v tom, že státní notářství nezkoumalo, zda ohlášení k registraci smlouvy bylo platné, zda plná moc opravňovala zmocněnce i k realizaci smlouvy, zda darovací smlouva byla platně uzavřena v tom smyslu, zda šlo o určitý a srozumitelný právní úkon, a zda následná smlouva žalobce a jeho manželky s J. Š. o dočasném užívání nemovitostí neměla vliv na platnost darovací smlouvy. J. Š. bylo sděleno, že se předmětné nemovitosti vrátily do vlastnictví žalobce a jeho manželky. Okresní soud dále zjistil, že po odsouzení žalovaného a jeho manželky pro trestný čin opuštění republiky k trestu propadnutí jejich majetku státu, státní notářství registraci darovací smlouvy odmítlo a mezi majetek odsouzených byly zahrnuty i předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nemovité věci nepřešly na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného, ale tyto nemovité věci přešly na stát z vlastnictví žalobce a jeho zemřelé manželky na základě rozhodnutí soudu o trestu propadnutí jejich majetku státu.

Okresní soud v Blansku dále vzal za prokázané, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení a splňují i zákonné podmínky ustanovení téhož zákona, to je nabytí nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V předeslaném směru dospěl soud k závěru, že dům č.p.1214 ačkoliv nebyl kolaudován, bylo lze vzhledem ke stavební dokumentaci a jeho stavebně technickému provedení považovat za rodinný dům a proto také byl jako rodinný dům znalci oceňován.Následně dovodil, že byla-li státní organizace oprávněna stanovit kupní cenu nižší, než byla cena stanovená cenovými předpisy ( , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), mohla tak učinit pouze za podmínek stanovených tehdy platnými předpisy o správě národního majetku a to , o správě národního majetku, a jejího prováděcího předpisu směrnice č. 10. Protože však stání organizace při podstatném snížení kupní ceny nepostupovala podle uvedených předpisů ( až 6 směrnice č. 10) a stanovila cenu rodinného domu podle znaleckého posudku, ve kterém znalec náklady na dokončení stavby stanovil v rozporu s , došlo při převodu rodinného domu za podstatně nižší cenu, než jakou byla prodávající státní organizace oprávněna sjednat, k protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů.Soud prvního stupně dále dovodil, že při převodu domu z majetku státu na fyzické osoby došlo k porušení vyhlášky , o správě národního majetku, jakož i směrnice č. 10 i proto, že státní organizace převedla přednostně dům č.p. 1214 na F. a B. P. jako na uživatele bytu v tomto domě, ačkoliv jimi ve skutečnosti být nemohli, neboť jim byl přidělen byt v domě, který dosud nebyl zkolaudován ani stavebně dokončen a tím došlo též k porušení ustanovení , o hospodaření s byty, ustanovení , o stavebním řádu, a ustanovení vyhlášky č. 144/ 1959 Ú.l., kterou se prováděl zákon o stavebním řádu. Mimo to došlo k přidělení dvou bytů, ačkoliv se jednalo podle stavebního povolení o jednobytový dům. Konečně soud prvního stupně konstatoval, že nebylo-li dosavadních uživatelů domu, měla státní organizace podle směrnice č. 10, upozornit na možnost koupě tohoto rodinného domu veřejnost. Protože tak státní organizace neučinila, došlo rovněž k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů a to bez ohledu na tu skutečnost, zda o tom věděli či nikoliv.

Krajský soud v Brně k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. února 2003, č.j. -205, změnil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 27. března 2001, č.j. -177, tak, že zamítl žalobu , aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí tam blíže specifikovaných a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným a České republice náklady řízení.Odvolací soud uvedl, že vycházel při svém rozhodování ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale dospěl ke zcela odlišnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud dospěl k závěru, že nelze považovat postavení žalobce jako oprávněné osoby za zcela jednoznačné za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo ke zpochybnění vůle žalobce a jeho manželky darovat předmětné nemovitosti J. Š. a kdy opakované registrační řízení trvalo značně dlouhou dobu zřejmě proto, aby mohlo dojít k trestnímu odsouzení dárců a vyslovení trestu propadnutí jejich majetku státu. V těchto souvislostech pak dovodil, že J. Š. by bylo možné považovat za oprávněnou osobu, neboť jde o situaci, která se značně blíží dikci ustanovení Dále odvolací soud považoval za předčasný závěr soudu prvního stupně, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů. Nezamítl však žalobu z výše uvedených důvodů, ale pro rozpor s dobrými mravy, když přihlédl na straně žalované ke značným investicím do nemovitosti, jejich dobré víře, předčasnosti závěru o protiprávním zvýhodnění a ke vzniku další křivdy. Mimo to by bylo možné podle odvolacího soudu dovodit, že provedená finanční restituce, jíž byl odškodněn J. Š., byla po právu.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání odůvodnil ustanovení a jako dovolací důvod uvedl ustanovení , neboť podle něj napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále uvedl jako dovolací důvod ustanovení , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.

Žalobce vytýkal odvolacímu soudu, že - na rozdíl od soudu prvního stupně, který z provedených důkazů vyvodil správná skutková zjištění, dospěl ke správnému právnímu posouzení věci a žalobě plně vyhověl – na základě stejných důkazů, ze kterých vycházel soud prvního stupně, došel k jiným skutkovým i právním závěrům. Odvolací soud především nesprávně dovodil, že J. Š. by bylo možno považovat za oprávněnou osobou, neboť se nejedná o případ, na který se vztahuje ustanovení Dále dovolatel namítal, že odvolací soud nevzal v úvahu, že byly splněny obě zákonné podmínky ustanovení výše uvedeného zákona a to jak nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tak i na základě protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů, ačkoli postačovalo splnění pouze jedné z těchto podmínek. Dovolatel také namítal, že odvolací soud nepřihlédl k té skutečnosti, že nabyvatelům a žalovaným ad 2) a ad 3) nemohlo vzniknout před uzavřením kupní smlouvy ohledně zmiňovaného rodinného domu v tomto domě právo osobního užívání dvou bytů, neboť rozhodnutí o přidělení náhradních bytů odporovala tehdy platným právním předpisům, a proto také nabyvatelé neměli právo na přednostní prodej tohoto domu, čímž došlo k porušení článku 2 odst. 2 směrnice č. 10.Konečně dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když v rozporu s ustálenou judikaturou a smyslem restitučních předpisů překvapivě zamítl restituční žalobu pro rozpor výkonu práv žalobce s dobrými mravy. Argumenty odvolacího soudu, že žalovaní, případně jejich právní předchůdci nabyli nemovitosti v dobré víře a investovali do nich nemalé finanční prostředky, nejsou podle dovolatele rozhodující pro posouzení důvodů podle Dovolatel z těchto důvodů navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou ( 240 odst. 1 ), zastoupenou advokátem ( ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací důvod byl uplatněn podle a odst. 3

Dovolání je důvodné.

Rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu je vymezen v ustanovení Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a a také i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) za splnění podmínky, že je dovolání přípustné. K těmto vadám přihlédne, i když nebyly v dovolání dovolatelem uplatněny. Právě jinou vadou řízení bylo rozhodnutí odvolacího soudu postiženo.

Podle odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud může změnit rozhodnutí soudu prvního stupně i tehdy, když po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout. Nejsou-li podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud toto rozhodnutí zruší a to zejména v případech uvedených v písmena a) až e) a vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně ( ), může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů. Není však přípustné, aby převzal skutková zjištění z rozhodnutí soudu prvního stupně, která se stala významnými až na základě odlišného právního posouzení odvolacím soudem. Takovým rozhodnutím by odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odebral možnost skutkově i právně argumentovat ( viz nález Ústavního soudu sp.zn. uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 9, č.160 a nález sp.zn. uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 212, č. 106) a v důsledku toho by pak došlo i k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a d, z nichž plyne i zákaz překvapivých rozhodnutí. V dané věci odvolací soud postavil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, která soud prvního stupně považoval pro posouzení věci za bezvýznamná a na kterých své rozhodnutí nezaložil, konkrétně odvolací soud vyšel na straně žalované ze značných investic vynaložených do nemovitosti a dobré víry žalovaných, aby následně dovodil odlišný právní závěr od soudu prvního stupně, jenž zcela vyhověl restitučnímu nároku žalobce, neboť žalobu pro rozpor s dobrými mravy zamítl ( obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svých důsledcích nejenom rozhodnutím vydaným v jednom stupni bez možnosti přezkumu, ale též porušujícím zákaz překvapivých rozhodnutí a je tedy stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a ke které dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání přímo uplatněna jako dovolací důvod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, sešit č. 5, č. 30, rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn , nález Ústavního soudu sp.zn. uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 13, č. 10).

Z důvodů výše uvedených, rozsudek odvolacího soudu nebyl správný, neboť v dané situaci nebyly splněny podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, ale naopak odvolací soud měl podle ustanovení věty první rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení část věty za středníkem zrušit.

K otázce, zda lze žalobci s odkazem na § 3 obč. zák. výjimečně odepřít právo na vydání věci podle restitučního předpisu, Nejvyšší soud odkazuje na dnes již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp.zn. nebo sp.zn. , opírající se o nález Ústavního soudu sp.zn. uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 14, č. 79, o usnesení Ústavního soudu ze dne 30.7.2001, sp.zn. , a další), podle níž ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, když její postavení se váže na objektivní skutečnost danou rozporem s objektivním právem či protiprávním zvýhodněním, v důsledku čehož nelze s odvoláním na dobré mravy zákonodárcem upravené podmínky eliminovat. Řečeno jinými slovy, pokud někdo nabyl majetek v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, nemůže být vydání takto nabytého majetku v rozporu s dobrými mravy.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že nesdílí pochybnosti odvolacího soudu stran žalobce jako oprávněné osoby podle s tím, že J. Š. nelze považovat za oprávněnou osobu podle především proto, že součástí skutkové podstaty podle tohoto ustanovení není jen neplatnost smlouvy o převodu majetku, ale také důvod této neplatnosti spočívající v trestném činu opuštění republiky. V dané věci však není sporu o tom, že darovací smlouva uzavřená s J. Š. byla registrována. Avšak toto rozhodnutí o registraci bylo zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona, které ale mělo spočívat v tom, že státní notářství nezkoumalo, zda ohlášení k registraci bylo platné, zda plná moc opravňovala zmocněnce i k realizaci smlouvy, zda smlouva byla platně uzavřena i z pohledu požadavků srozumitelnosti a určitosti právního úkonu a konečně mělo spočívat v tom, že státní notářství nezkoumalo, zda následná smlouva o dočasném užívání nemovitosti neměla vliv na platnost darovací smlouvy. Nešlo tedy v žádném případě o neplatnost darovací smlouvy z důvodu trestného činu opuštění republiky, a to s tím důsledkem, že jmenovaný J. Š. nesplňuje podmínky ustanovení

Také stran podmínek, které obsahuje ustanovení , odkazuje Nejvyšší soud na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (srov. např. nález sp.zn. uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 31, č.146, nález sp.zn. uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 8, č. 100, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2000, sp.zn. ), podle níž toto ustanovení obsahuje dvě alternativní podmínky. První z nich je nabytí věci fyzickou osobou v rozporu s tehdy platnými předpisy, tedy právními normami publikovanými nebo alespoň oznámenými ve Sbírce zákonů. Druhou podmínkou je protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, k němuž docházelo tehdy, jestliže nebyla dodržena pravidla objektivního výběru stanovená obecně závaznými právními předpisy, eventuelně i interními předpisy ve Sbírce zákonů, popřípadě v Úředním listě nepublikovanými či neoznámenými, přičemž rozhodující bylo to, zda došlo k preferenci jednoho ze zájemců, či vyřazení ostatních občanů z možností zajímat se o koupi. V dané věci není pochyb o tom, že na právní předchůdce žalovaných, tj. F. a B. P., byl přednostně převeden dům č.p. 1214, a to jako na uživatele bytu v tomto domě, ačkoliv jim v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp.zn. nebo sp.zn. , publikované v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, č. 146 ) toto právo osobního užívání bytu vzniknout nemohlo, neboť pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívání nutně předpokládá existenci pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu podle Jinými slovy, nebylo-li zde rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že místnost či soubor místností je určen k bydlení jako samostatná bytová jednotka, nemohli se F. a B. P.stát uživateli ani jednoho ani dvou bytů v předmětném domě (srov. obč. zák. ve znění do 31.12.1991). Vydané rozhodnutí o přidělení bytu jmenovaným tak bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně s ustanoveními i obč. zák., ve znění do 31.12.1991. Samotné převedení domu na jmenované, aniž byli uživateli, pak naplnilo skutkovou podstatu protiprávního zvýhodnění, neboť při prodeji věci nebyla dodržena pravidla objektivního výběru stanovená interním předpisem ve směrnici č. 10 ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, zveřejněné v tzv. normativní části Věstníku ministerstva financí č. 5/1964 ukládající v článku 2 odst. 2 upozornit veřejnost na možnost rodinný domek odkoupit. A jak již bylo předesláno shora, není přitom rozhodné, zda došlo k zaviněnému nebo nezaviněnému jednání povinné osoby, neboť její postavení se váže na objektivní skutečnost danou buď rozporem s objektivním právem nebo protiprávním zvýhodněním.

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího ( 243d odst. 1 ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustní opravný prostředek podle .

V Brně dne 21. září 2004

JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.

předseda senátu