Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2481/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2000 čj. -272, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali na žalovaných vydání domu č. p. 1550 se stavební parcelou č. 2173 a zahradou parc. č. 2174 po dílech na ně připadajících s tím, že původními vlastníky nemovitostí byli jejich rodiče, kteří je darovali státu na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni. Žalovaní jsou povinnými osobami, a to prvý žalovaný jako osoba, která uvedenou část nemovitosti držela ke dni účinnosti a ostatní žalovaní jako osoby, které uvedené části nemovitosti získali jak v rozporu s tehdy platnými předpisy, tak na základě protiprávního zvýhodnění.

Rozsudkem ze dne 29.1.1997 čj. -109 soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání žalobců usnesením ze dne 30.1. 1998, čj. -137, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem o tom, že darovací smlouva jako restituční titul podle ohledně předmětných nemovitostí byla uzavřena v tísni a že bude na soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval i ostatními předpoklady pro vydání zmíněných nemovitostí.

Rozsudkem ze dne 23.6.1999, čj. -223, soud prvního stupně vyhověl žalobě ve vztahu k prvému žalovanému a ve vztahu k ostatním žalovaným žalobu zamítl, a to proto, že neshledal žalobu důvodnou, když dospěl k závěru, že u žalovaných 2-4 jako fyzických osob není splněna podmínka rozporu s tehdy platnými předpisy nebo protiprávního zvýhodnění, neboť kupní cena, kterou žalovaní 2-4 za byt zaplatili odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a dům, v němž se byt nacházel, nevylučoval prodej bytu podle z důvodu, že v něm byly nebytové prostory užívané tehdejší socialistickou organizací a to v proto, že kupní smlouva byla uzavřená 21.6.1988 zatímco dne 21.12.1987 bylo sice rozhodnuto o změně v užívání bytu po paní Z. nicméně k rozhodnutí o přidělení nebytového prostoru OV KSČ P. došlo 15.7.1988 .

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání, a to pouze proti zamítavým výroků ve věci samé a závislým výrokům o nákladech řízení, ve kterém namítali splnění podmínky rozporu s tehdy platnými předpisy, a to ve vztahu k žalovaným 2 (manželům J. a M. V.) proto, že podle mohl byt získat do vlastnictví koupí jenom jeho uživatelem; přitom J. V. v bytě nebydlel, neboť byl hlášen na jiné adrese. Ohledně žalovaného (3 Ing. V. V.) a jim zakoupené garáže namítali, že tuto bylo možno prodat jen spolu s bytem. Ve vztahu k všem žalovaným 2-4 spatřovali rozpor s s tehdy platnými předpisy v tom, že jim byly prodány byty v domě, kde byly nebytové prostory užívané socialistickou organizací, což vylučovalo ustanovení

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části jíž byla zamítnuta žaloba proti žalovaným 2-4 o uložení povinnosti vydat předmětné nemovitosti poté co uzavřel, že námitka J. V., že v bytě nebydlel, protože byl přihlášen na jiné adrese než je adresa domu, v němž se nacházel prodávaný byt, neobstojí, neboť bydliště uvedené v evidenci obyvatel má pouze evidenční charakter. Stejně tak dospěl k závěru o nesprávnosti námitky týkající se garáže V. V., neboť tehdy platného nestanovil podmínku prodeje místnosti nesloužící k bydlení jen spolu s bytem ve smyslu zároveň, ale podmínku, že může být byt prodán jen vlastníku bytu v témže domě, kterou V. V. splňoval na základě již dřív uzavřené kupní smlouvy. Na druhé straně dospěl odvolací soud k závěru, že došlo při prodeji bytu k porušení vyhlášky v tehdy platném znění, neboť KSČ byla socialistickou organizací, které vzniklo ve smyslu užívací právo k nebytovým prostorám na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství bývalého ONV P. ze dne 15.8.1988, které nabylo právní moci 5.8.1988 okamžikem, kdy byla o přidělení vyrozuměna bez ohledu na hosp. zákoníku, zatímco vzhledem k (notářského řádu) ve znění platném v době registrace smluv nastaly účinky smluv uzavřených žalovanými 2-4 až dnem vydání rozhodnutí, kterými byly smlouvy registrovány ( což se v případě smlouvy s manžely V. ze dne 21.6.1988 stalo dne 14.9.1988 , s V. V. na základě smlouvy ze dne 10.2.1989 dne 3.4.1989 a smlouvy ohledně garáže ze dne 2.3.1990 dne 10.8.1990 a s V. H. na základě smlouvy ze dne 3.5.1989 dne 31.5.1989).Přesto pro rozporu s dobrými mravy s odkazem na obč,. zák., potvrdil odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že tak, jak je třeba vykládat pojem tíseň v širších souvislostech, je třeba obdobně postupovat při výkladu pojmu rozpor s právními předpisy při prodeji bytu, neboť smyslem restitučního zákona není působit křivdy osobám, které se staly povinnými osobami bez vlastního zavinění na základě svévolného jednání tehdejších orgánů. Ve světle tohoto názoru pak nelze přehlédnout, že byty byly vytypovány k prodeji k tomu příslušnými orgány, že s manžely V. byla předmětná smlouva uzavřená před vlastním předáním nebytového prostoru socialistické organizaci - OV KSČ P., která nebytové prostory ani neužívala a bez právního důvodu je přenechala OÚNZ, a konečně, že o přidělení socialistické organizaci rozhodoval ONV v P. , který zároveň uzavřel předmětné kupní smlouvy o prodeji bytů, a který především měl dbát na splnění zákonných podmínek. V neposlední řadě bylo vzato v úvahu, že žádný ze žalovaných nebyl prominentem minulého režimu, v zájmu kterého by byly smlouvy uzavřeny bez ohledu na platné právní předpisy. Protože své rozhodnutí pokud jde o posouzení otázky zda lze žalobcům - oprávněným osobám s odkazem na obč. zák. výjimečně odepřít právo na vydání věci, i když byl porušen právní předpis při prodeji bytu do tehdejšího osobního vlastnictví pokládal za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, rozhodl odvolací soud též o tom, že dovolání je přípustné dle

Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné dovolání v němž vytýkají soudu odvolacímu nesprávné právní posouzení, pokud aplikoval obč. zákoníku za situace kdy smyslem je zmírnění následků křivd a kdy právní předchůdci žalobců jsa zbaveni zaměstnání z politických důvodů a též pod vlivem skutečnosti, že došlo k odsouzení bratra matky předchůdců pro velezradu a výkonu z trestu smrti nemovitost v tísni darovali. Dále uvedli, že otázka případné dobré víry nabyvatele , že věc získává v souladu s právními předpisy nehraje roli stejně tak jako zákon nezohledňuje, kdo rozpor s právními předpisy vyvolal či zda účastníkem smluv byli či nebyli prominenti tehdejšího režimu. Obecně uvedli, že aplikace obč.zák.. je na místě tam, kde výkon práva je činěn za účelem poškození jiného, případně má povahu šikany, a nebo tam, kde jiné normy, vžité rozhodující částí společnosti, konkrétní výkon práva považují za nepřijatelný. Navíc nelze aplikací odepřít výkon práva vůbec. Dále zdůraznili, že postupem soudu bylo žalobcům, odepřeno získání vlastnictví věci, na kterou podle zákona měli právo, ačkoli její získání samo o sobě nemůže být v rozporu s dobrými mravy s tím, že žalovaným se tak dostalo zcela mimořádné ochrany prakticky z obav, aby teprve budoucí výkon vlastnického práva žalobců dobré mravy neohrozil. Navíc poukázali na okolnost, že k porušení dobrých mravů došlo na straně žalovaných, konkrétně J. V., který přispěl k tomu, že syn původních vlastníků domu musel byt v domě opustit, aby si posléze takto uvolněný byt připojil byť se souhlasem příslušných orgánů.

Dovolání je přípustné ( ), neboť odvolací soud připustnost dovolání založil výrokem svého rozhodnutí ( ). Z toho, že se opírá o předpoklad, že toto rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je především důvod ve smyslu jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu můře spočívat v tom, že soud na právně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávný právní předpis, nebo v tom, že použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).

Ve smyslu ustanovení posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v a je -li dovolání přípustné i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak vychází z uplatněných dovolacích důvodů včetně toho jak byly dovolatelem obsahově vymezeny. Předmětem dovolacího přezkumu je tedy posouzení otázky, zda je správný závěr odvolacího soudu , že lze žalobcům s odkazem na obč. zák. výjímečně odepřít právo na vydání věci, i když byl porušen právní předpis při prodeji bytu do osobního vlastnictví žalovaných.

V naznačeném směru však dospěl Nejvyšší soud ČR k opačnému závěru, totiž, že s odkazem na obč. zák. nelze odepřít právo na vydání věci dle proti fyzické osobě, je-li splněna podmínka , totiž nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to proto, že odvolací soud přehlíží tu podstatnou okolnost, že rozpor s tehdy platnými předpisy je objektivním měřítkem, v důsledku čehož nelze v podstatě s odvoláním na dobrou víru a nedostatek zavinění u fyzických osob tuto zákonodárcovu podmínku eliminovat. Ostatně bylo právě věcí zákonodárce, jaké stanovil podmínky podle nichž se i fyzická osoba může stát povinnou osobou, a že neformuloval okolnosti zohledněné odvolacím soudem také pozitivněprávně. Navíc v poměru k restitučním předpisům vychází Nejvyšší soud ČR z názoru vysloveného Ústavním soudem ČR v jeho nálezu ze dne 11.3.1997 Pl ÚS st 4/97 o nepřekročitelnosti mezí daných restitučními předpisy např. z důvodu vydržecích námitek.

Jak plyne z uvedeného napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení . Je-li právní posouzení nesprávné, nelze dospět k závěru, že je správný ve smyslu rozsudek, který na něm spočívá, a proto byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu dle o.s.ř vrácena k dalšímu řízení.

Pokud jde o vady uvedené v ustanovení a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), dovolací soud konstatuje, že tyto nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný věta druhá V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. listopadu 2000

JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová