Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 691/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 26.4.2000, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému vyklidit byt blíže popsaný v petitu. Tvrdil, že žalovaný žije ve společné domácnosti se svou manželkou v bytě její matky a nezbytné potřeby původní nájemkyně předmětného bytu byly zajišťovány zejména pečovatelskou službou a sousedy. Podle žalobce nebyly splněny podmínky přechodu nájmu podle § 706 o.z., žalovaný tedy užívá byt bez právního důvodu.

Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.2.2001, č.j. -43, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.5.2001, č.j. -55, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že žaloba je zjevně neprojednatelná a rozsudek vydaný na jejím základě je v dotčeném rozsahu nevykonatelný. Uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k úpravě žalobního návrhu nebo v uvedené části žalobu zamítl.

Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem ze dne 26.9.2001, č.j. -61, v odstavci I. zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že žalovaný Michal Šarše je nájemcem bytu č. 3, o velkosti 3+1, I. kategorie ve II. podlaží domu č.p. 234 v M. Současně v odstavci II. uložil žalovanému povinnost vyklidit byt blíže popsaný v odstavci I a vyklizený předat žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce je majitelem bytového domu č.p. 234 v M., v němž měla E. M. pronajatý od roku 1976 byt 1+1, který v roce 1984 vyměnila za byt 3+1 II. kategorie ve druhém patře. Dále vyšel ze zjištění, že E. M. byla v domě trvale hlášena k pobytu od roku 1976 od 30.9.1998 a dne 10.9.1998 se odstěhovala pro svůj nepříznivý zdravotní stav do léčebny pro dlouhodobě nemocné, kde dne 30.11.1998 zemřela. Dále vzal za prokázané, že v předmětném bytě byl s E. M. od roku 1976 trvale hlášen k pobytu i její vnuk M. Š., který dne 10.11.1998 podal žádost o přechod nájmu bytu z E. M. na jeho osobu. Rovněž vzal za prokázané, že rodina žalovaného (manželka a děti) žije v bytě tchyně žalovaného E. H. Soud prvního stupně též zjistil, že žalovaný v předmětném bytě pobýval, měl k dispozici dvě místnosti, z nichž jednu používal jako pracovnu a druhou jako sklad. Dovodil, že společnou domácnost vedl se svoji manželkou a dětmi v bytě své tchýně, i když ne domácnost jak je běžně zvykem, a to vzhledem k jeho povolání svobodného umělce. Vyslovil závěr, že zázemí žalovaného v bytě E. M. nemělo charakter společné domácnosti, neboť základní pravidelnou péči o E. M. zajišťoval odbor sociální péče Městského úřadu v M. (t.j. denní stravu a týdenní péči o osobní hygienu). Věc posoudil podle § 706 odst. 1 o.z., § 708, § 115 o.z. Dospěl k závěru, že žalovaný v době odstěhování, resp. smrti své babičky ani nikdy předtím nežil se zemřelou E. M. ve společné domácnosti, nebyla tak splněna základní podmínka přechodu práva nájmu bytu na žalovaného podle § 706 odst. 1 o.z. Uzavřel, že žalovanému nevzniklo na základě jiné nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem právo užívat předmětný byt, užívá jej tedy bez právního důvodu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.12.2001, č.j. -76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu § 115 o.z. s odůvodněním, že soužití musí být trvalé, nestačí pouze občasné návštěvy, občasné přespání či výpomoc v domácnosti. Dospěl k závěru, že je vyloučeno, aby jedním z příslušníků již funkčně existující domácnosti byla založena navíc další domácnost. Uzavřel, že žalovaný se nestal nájemcem předmětného bytu ve smyslu § 706 odst. 1 o.z., neboť nesplnil jednu z podmínek pro možnost přechodu nájemního práva, tedy vedení společné domácnosti.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 7.3.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle , b) a Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v otázce přechodu nájmu bytu a vymezení společné domácnosti. Poukazoval na skutečnost, že od roku 1976 žil ve společné domácnosti se svoji babičkou. Konstatoval, že i když se v roce 1978 oženil, nedošlo nikdy k založení další domácnosti s manželkou. Odkazoval na ustanovení ,19 , zákona o rodině s tím, že spotřební společenství mohlo totiž původně existovat mezi manželkou a její matkou a mohlo trvat nadále i po uzavření manželství. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou vzniku a případné existence společné domácnosti mezi žalovaným a jeho manželkou, pouze existenci takové společné domácnosti dovodil z toho, že se z manželství narodily dvě děti. Podle dovolatele měl funkčně existující domácnost se svoji babičkou od roku 1976, proto bylo vyloučeno založení další domácnosti ve smyslu o.z. Dále namítal, že uzavření manželství neznamená automatické ukončení stávající společné domácnosti a utvoření nové společné domácnosti s manželkou. Též tvrdil, že žalobce - pronajímatel považoval žalovaného za člena domácnosti paní M. a z toho důvodu souhlasil s výměnou bytu menšího za větší. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu stupně k dalšímu řízení a současně navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 26.9.2001, tedy za účinnosti ve znění po novele provedené Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení o.z. odpovídá ustálené judikatuře.

V dané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že neuvěřil tvrzením žalovaného o danosti projevu jeho vůle nesoucí se k založení společné domácnosti s původní nájemkyní předmětného bytu.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jedna a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství (být příslušníkem více domácností). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétními osobami. Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení § 706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne-li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení § 871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení § 706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení § 115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. , zákona ČNR o daních z příjmů č. , v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů.

K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely , provedené - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. , ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. , ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 17.4., sp.zn. , ze dne 26.6.2003, sp.zn. ) je pojem \"společné domácnosti\" ( o.z. zák.) vykládán ve smyslu ustanovení o.z., podle něhož společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství.

V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu