Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1793/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobě na vyklizení bytu podané dne 4.2.1999 a doplněné dne 10.8.1999 vyhověl Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.2.2001, č.j. -100. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.11.2001, č.j. -127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.

Po skutkové stránce tak vycházel ze zjištění, že žalobkyně je od roku 1998 vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, přičemž žalovaná se fakticky přestěhovala do předmětného bytu v roce 1964, poté se z bytu odstěhovala a přistěhovala se znovu v roce 1981. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že tvrzení žalované o vedení společné domácnosti s původní nájemkyní bytu M. P. bylo vyvráceno výpověďmi spolunájemníků v domě J. H., K. Š. a J. Z., kteří poukazovali na to, že pokud někdo skutečně pečoval o M. P. a vedl s ní společnou domácnost, byl to synovec K. K., který se však v roce 1997 údajně pro neshody s žalovanou z bytu odstěhoval. Od té doby bydlela M. P. v bytě sama a občas ji navštívila žalovaná. Soudy obou stupňů vzaly též za prokázáno, že po odstěhování pana K. z bytu nebylo o M. P. postaráno, ačkoli byla nepohyblivá a odkázána na pomoc další osoby. Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle nichž M. P. byla hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných nepřetržitě od 6.5.1997 do 31.10.1997 a od 4.11.1997 do 22.3.1999 byla umístěna v Domově důchodců K.

Při těchto zjištěních dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná neprokázala, že v období posledních tří let před smrtí původní nájemkyně předmětného bytu M. P. či před jejím opuštěním bytu s ní vedla společnou domácnost, t.j. trvalé soužití v předmětném bytě a společné uhrazování nákladů na své potřeby podle § 115 o.z. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se v bytě nachází bez právního důvodu a žalobkyně jako vlastnice domu má podle § 126 o.z. právo domáhat se jejího vyklizení. Dále dodal, že doplnění dokazování výslechem svědkyně P. je v systému neúplné apelace v odvolacím řízení nepřípustné, neboť tento důkaz nebyl navržen v řízení před soudem prvního stupně a nejde rovněž o důkaz ve smyslu

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 5.3.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle , b) Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v otázce pobytu člena domácnosti mimo bydliště v důsledku plnění jeho povinností v zaměstnání z hlediska dalšího trvání společné domácnosti. Dále podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu vychází z důkazů provedených v rozporu s a porušujících povinnost lékařské mlčenlivosti. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s nehodnotil důkazy, přičemž poukazovala na nedostatečné, neúplné a nesprávné hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 1.2.2001, tedy za účinnosti ve znění po novele provedené Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení o.z. odpovídá ustálené judikatuře.

V dané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že neuvěřil tvrzením žalované o danosti projevu jeho vůle nesoucí se k založení společné domácnosti s původní nájemkyní předmětného bytu.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jeden a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství (být příslušníkem více domácností). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétními osobami. Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení § 706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne-li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení § 871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení § 706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení § 115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. , zákona ČNR o daních z příjmů č. , v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů. K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu