Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2567/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se jako osoba oprávněná podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), domáhal náhrady živého a mrtvého inventáře (dále též jen \"inventář\"), který byl z bývalé zemědělské usedlosti jeho otce B. A. přikázán do užívání zemědělské organizace podle vládního Stalo se tak rozhodnutím rady ONV v J. z 2.9.1957, upřesněným rozhodnutím odboru zemědělství a lesního hospodářství rady ONV v J. ze dne 25.3.1958 tak, že usedlost i inventář se přikazují Jednotnému zemědělskému družstvu v Ch. Dále se podle zákona o půdě domáhal náhrady za znehodnocené hospodářské budovy.

Okresní soud v Jičíně původně rozsudkem z 13.2.1998 vyhověl žalobě pokud jde o náhradu za znehodnocené budovy, a uložil žalovanému zaplatit žalobci na jejich náhradu 124.169 Kč. Ve zbývající části žalobu zamítl proto, že dle jeho názoru žalobce neprokázal, že žalovaný převzal věci z inventáře jeho otce ve větším rozsahu, jež jak bylo uvedeno v seznamu ze 4.7.1958, přičemž za věci v něm uvedené byla žalobci již poskytnuta náhrada.

Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem z 23.3.1999, čj. -128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě za znehodnocené hospodářské budovy a ve zbývající části jej zrušil. Vyslovil závazný právní názor, že rozsah náhrady za odňatý inventář je třeba stanovit podle vládního , kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, protože odnětí inventáře bylo prokázáno, a u, z níž vycházel soud prvního stupně, nelze považovat za dostatečně průkazný důkaz o celkovém rozsahu odňatého inventáře.

Soud prvního stupně rozhodl pak znovu, rozsudkem z 25.4.2000, čj. -174. Jím uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě za inventář 447.665 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu z 27.11.2001, čj. -197, a to k odstranění procesního pochybení; ve věci samé pak soud prvního stupně rozhodl znovu stejným způsobem, rozsudkem z 16.10.2002, čj. -230. K výši náhrady 327.665 Kč dospěl na základě shodných prohlášení účastníků o jejím výpočtu podle vládního , k čemuž s ohledem na výsledek dokazování připočetl ještě náhradu za 3 koně ve výši 120.000 Kč. Přiznání náhrady v peněžité formě odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaný nemá věci téhož nebo srovnatelného druhu, jako byly věci odňaté, zemědělskou výrobu totiž přestal provozovat. Pokud nabízí akcie jiného subjektu, nejde o podíl na jeho jmění.

Rozsudkem odvolacího soudu z 28.5.2003, čj. -249, jenž je napaden dovoláním, byl poslední rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Pokud jde o rozsah inventáře odňatého původnímu vlastníkovi, odvolací soud odkázal jednak na závěry svého prvého rozsudku z 23.3.1999, jednak na skutková zjištění soudu prvního stupně následně provedená. Soupis odňatých věcí považuje i nadále za nedostatečný důkaz o rozsahu odňatého inventáře, za absurdní považuje námitku žalovaného, že otec žalobce nebyl vlastníkem celého inventáře, ale že jím byla zčásti i jeho manželka, která následně vstoupila do družstva a byla povinna inventář tam odevzdat ke společnému hospodaření družstva. Odvolací soud dovodil, že z hlediska zákona o půdě není rozhodující, jakým způsobem inventář přešel na žalovaného, v dané věci však šlo o přikázání podle vládního , o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. Dále vyložil, že přiznání peněžité formy náhrady inventáře není vázáno na dohodu účastníků o takové formě – tak je tomu u náhrad za jiné věci. Za správné považuje peněžité plnění proto, že žalovaný nemá věci, jimiž by mohl náhradu podle zákona o půdě poskytnout, nemůže mu poskytnout služby, když již zemědělskou výrobu neprovozuje a nabízí pouze podíl na jmění jiné, od něj odlišné osoby.

V dovolání proti tomuto rozsudku dovozuje žalovaný jeho přípustnost z ustanovení , popř. písm.c) . Pokud jde o dovolací důvody, lze z obsahu dovolání dovodit, že napadá správnost právního posouzení věci ve smyslu . Odvolává se na , o právu rodinném s tím, že spoluvlastníkem bývalé usedlosti byla manželka žalobce M., případně šlo o zákonné majetkové společenství, takže není splněna se strany žalobce podmínka pro statut oprávněné osoby. Dále nesouhlasí se závěry soudu, že protokoly o převzetí inventáře jsou nepoužitelné a nelze tedy prokázat konkrétní rozsah a hodnotu inventáře; dle jeho názoru se měl soud zabývat i účetními a evidenčními materiály družstva. Žalobce se totiž v listopadu 1957 stal členem družstva a ze zákona měl povinnost vnést do družstva inventář; dle výpovědi svědků inventář do družstva vnesen nebyl. Nejvážnější pochybení soudu spatřuje dovolatel v tom, že soud přiznal žalobci náhradu v penězích. Dle jeho názoru by se museli účastníci o takové formě plnění dohodnout. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu zn. a \"stanovisko Nejvyššího soudu SPJN:36/95\" ( správně zřejmě stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, ). Soudy nevzaly v úvahu případnou nabídku žalovaného provést náhradu, pokud by na ni žalobce měl nárok, akciemi nebo nemovitým majetkem. Akcie jsou vlastnictvím žalovaného, nikoli třetí osoby. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání splňuje náležitosti stanovení v a 241a a je přípustné podle 237 odst. 1 písm.b) . Směřuje totiž proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v původním svém rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v usnesení, jímž byl původní rozsudek zrušen. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, z důvodů v dovolání uvedených ( ).Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Odvolací soud na danou věc správně aplikoval ustanovení zákona o půdě a vládní a správně je vyložil. S ohledem na obsah spisu dovolací soud považuje za správný závěr, že inventář byl odňat podle vládního a to žalobci, jak vyplývá z dokladů ve spise založených, a stalo se tak dříve, než vstoupil do družstva. Je tedy zřejmé, že nemohl další inventář do družstva sdružit. Správný je ostatně i výklad odvolacího soudu, že z hlediska zákona o půdě není rozhodné, zda žalovaný převzal inventář žalobce na základě správního rozhodnutí o odevzdání do užívání, nebo na základě předpisů o zemědělském družstevnictví. Dovolací soud neshledává relevantním ani odkaz dovolatele na předpisy o rodinném právu, které v roce 1959 neplatily (přičemž dovolatelem uváděný je celním sazebníkem).

Obsáhlé dokazování, provedené soudem prvního stupně, nevede k závěru, že seznam o převzatém inventáři, na nějž se žalovaný odvolává, dává spolehlivý podklad pro stanovení rozsahu celkového inventáře. V tomto směru proto dovolací soud shledává závěry odvolacího soudu správné a odpovídající běžné judikatuře. Podle ní se pro výpočet náhrady za inventář použije vládní právě v takových případech, kdy převzetí inventáře celé usedlosti je prokázáno, a není prokázán jeho rozsah spolehlivými důkazy.

Zbývá pak posoudit správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska formy náhrady. Je pravda, že zákonodárce v případě náhrad podle zákona o půdě dává přednost dohodě účastníků a vypořádání ve věcech, přitom však rozlišuje mezi náhradami za budovy a jiné stavby a náhradami za inventář. Rozdíl je i ve formě náhrad za budovy podle druhé části zákona a v náhrad podle jeho § 23 odst. 1 zákona. Judikát Nejvyššího soudu, stanovisko jeho občanskoprávního kolegia a nález Ústavního soudu, na něž poukazuje dovolatel, se týkají právě náhrad za stavby podle druhé části zákona o půdě a obsahují výklad § 16 odst. 4 zákona, podle něhož peněžitá forma náhrady za stavby je možná jen v případě, že se účastníci na této formě dohodnou. Tomu totiž odpovídá text věty druhé uvedeného ustanovení : \"Náhrada spočívá ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní …, popřípadě v podílu na jmění této osoby, …, nedohodnou-li se účastníci jinak. Tento závěr se však nevztahuje na náhrady podle § 20 zákona o půdě, které jsou definovány jinak : \" Náhrada se poskytne ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a množství …; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečené zemědělské nebo lesní výroby, popřípadě podílem na jmění právnické osoby uvedené v odstavci 2 ( tj. osoby povinné k poskytnutí náhrady)…, případně náhrada v jiné formě. Z porovnání obou ustanovení o náhradách je již na prvý pohled zřejmé, že jsou formulovány různě a že k rozhodnutí soudu o jiné formě náhrady za inventář než té, jež je uvedena na prvém místě, není třeba dohody účastníků. Zákon v prvé řadě ukládá povinné osobě poskytnout náhradu za inventář ve formě věcí téhož nebo srovnatelného druhu, jako byly věci odňaté. Teprve není-li to možné, nastupují jiné možnosti vyrovnání nároku. Pokud rozhoduje ve věci soud, musí přihlížet v prvé řadě k tomu, aby poskytnutí náhrada sloužila zemědělské výrobě, kterou oprávněná osoba zajišťuje, protože náhrada inventáře je koncipována tak, že vzniká jen oprávněné osobě, která zemědělskou výrobu zajišťuje. V dané věci odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že nelze přisoudit náhradu ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, protože žalovaný, který zemědělskou výrobu již neprovozuje, takové věci nemá, a ze stejného důvodu nemůže poskytnout náhradu ve službách. Za této situace by zemědělské výrobě nemohl sloužit ani podíl na jmění žalovaného. I když akcie v jeho majetku mohou být v širším slova smyslu chápány jako podíl na jeho majetku, samy o sobě by v zemědělské výrobě nemohly být použity tak jako peníze, což je forma náhrady, kterou lze označit jako \"jinou formu náhrady\", s níž zákon rovněž počítá, byť až po vyčerpání forem uvedených na přednějších místech, (v této věci však nepřicházejících v úvahu). Jestliže žalovaný tvrdí, že akcie jsou rovnocennou náhradou, to znamená že jsou obchodovatelné a mají reálnou cenu, nic mu nebrání v tom, aby je zpeněžil a z výtěžku uhradil žalobci přisouzenou náhradu. Odvolací soud tedy řádně odůvodnil přisouzení náhrady v penězích tím, že preferované formy náhrady v dané věci nejsou možné.

Protože odvolací soud ve věci rozhodl správně, bylo dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto ( věta před středníkem ).

Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože žalobci, který by s ohledem na výsledek tohoto řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly ( , , )..

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. března 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu