Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1677/2023

28 Cdo 1677/2023-114

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) T. C., narozeného XY, a b) G. K., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023, č. j. -101, t a k t o :

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 9. 2022, č. j. -74, potvrzen ve výrocích I. a II. v odvoláním napadeném rozsahu o povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců částku 118 137,60 Kč a změněn jen co do pariční lhůty, jež byla určena v délce patnácti dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu). Vedle toho odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně dílem i ve výroku III. o povinnosti žalované zaplatit žalobcům tam specifikovaný úrok z prodlení, „jinak“ jej v tomto výroku potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).

2. Předmětem odvolacího řízení zůstal toliko nárok žalobců na poskytnutí finanční náhrady za nevydanou budovu ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále „ “ nebo jen „zákon“), jenž – co do lhůty k jeho uplatnění a následné splatnosti – odvolací soud poměřoval ustanoveními a 4 zákona, co do pasivní legitimace žalované pak i ustanovením zákona. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložené povinnosti určil i „s ohledem na povahu povinného subjektu“.

3. Dovoláním napadá žalovaná rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I. a II. v části, jíž se jí ukládá povinnost k zaplacení částek 118 137, 60 Kč každému z žalobců v tam uvedené lhůtě. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za nesprávnou považuje odvolacím soudem učiněnou konkluzi o aplikovatelnosti ustanovení (podle nějž má být finanční náhrada za nevydanou budovu poskytnuta oprávněným osobám v šestiměsíční lhůtě ode dne doručení výzvy) v situaci, kdy jde o náhradu poskytovanou za jiný subjekt v režimu ustanovení , kdy postavení žalované není srovnatelné s postavením jiných právnických osob ve smyslu Dovozuje, že v takovém případě poskytne finanční náhradu ve lhůtě určené podle (tj. do tří let po převzetí písemné výzvy). Právě v návaznosti na tyto úvahy pak žalovaná brojí i proti odvolacím soudem určené lhůtě ke splnění rozsudkem uložené povinnosti (v délce patnácti dnů od právní moci rozsudku).

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v a není přípustné ani podle ustanovení

5. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

8. K problematice poskytování náhrad za budovy, jež nelze oprávněným osobám vydat, případně za jejich znehodnocení ( ), lze přiměřeně odkázat na obecně formulovaná východiska obsažená již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16, ročník 1996), dále pak i na judikaturu dovolacího soudu zahrnující i řešení otázek uplatnění tohoto práva oprávněnou osobou, potažmo lhůty pro jeho uspokojení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. , ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. , nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. ), jíž byl i v případě těchto náhrad aprobován závěr o aplikovatelnosti ustanovení (dle nějž se náhrada poskytne oprávněné osobě do šesti měsíců ode dne doručení výzvy), a to i v případě náhrad poskytovaných Pozemkovým fondem České republiky (od 1. 1. 2013 Státním pozemkovým úřadem) dle za tam uvedené povinné osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. ).

9. Pro jiný závěr neskýtá důvod ani argumentace dovolatelky (dílčí) novelizací (vstoupivším v účinnost 5. 5. 2006), jímž byla lhůta pro poskytnutí náhrady dle nově normována v délce tří let, ovšem (jen) jde-li o Pozemkovým fondem (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná) poskytované náhrady za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek (o takový nárok v nyní souzené věci nejde), zatímco v případě ostatních náhrad zůstala právní úprava v zásadě nezměněna. Krom toho dovolatelkou předestřená interpretace byla by obtížně slučitelná i s výkladovým pravidlem ex favore restitutionis, bezpočtukrát zdůrazňovaným jak rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, a byla by popřením zásady, dle níž se má oprávněným osobám (jež jsou sami v případě uplatňování tzv. ostatních náhrad omezeni zákonnou lhůtou; viz ) dostat náhrady v době co možná nejkratší.

10. Brojí-li snad dovolatelka samostatně i proti stanovení lhůty ke splnění jí uložené povinnosti, žádnou relevantní argumentaci proti výkladu a aplikaci relevantního procesního ustanovení – – nevznáší. Nelze přitom přisvědčit těm jejím námitkám, jejichž prostřednictvím se snad snaží dovodit podklad pro stanovení pariční lhůty z hmotněprávního ustanovení, od nějž se odvíjí okamžik splatnosti dluhu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. ), nikoliv však běh v soudním rozhodnutí stanovené lhůty k plnění. Okolnost, že zákonodárce v rovině hmotného práva určil lhůtu, v níž měla žalovaná finanční náhradu vyplatit (v nyní projednávané věci viz ), se nikterak nepromítá do poměrů procesní právní úpravy lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím (viz ), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. .

11. Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (není-li naplněno ani žádné z hledisek uvedených v ).

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 7. 2023

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu