Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 28/98

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti JUDr.

J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.

12. 1996, čj. -34, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1995, čj. -23, za

účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. -34, se zrušuje.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj.

15 Co 746/95-34, v části, kterým byl potvrzen zamítavý výrok

rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1995, čj.

-23, ohledně žaloby stěžovatele, směřující proti F.

s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, o uložení povinnosti zaplatit

mu 1,273.935,- Kč s příslušenstvím, a to pro porušení principu

rovnosti v právech, zakotveného v y základních práv

a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje

okolnosti nesporné restituce majetku, jehož původním vlastníkem

byl jeho otec, která byla řešena podle ,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Nemovitosti byly vydány dohodou o vydání nemovitostí, uzavřenou

mezi stěžovatelem, jako oprávněnou osobou podle zákona o půdě,

a F., Hradec Králové, jako povinnou osobou, která byla

schválena Okresním úřadem v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 19.

11. 1993, čj. RP 11249/1941 R 93/Ne, přičemž znehodnocení takto

vydaných staveb bylo znaleckým posudkem stanoveno ve výši

1,273.935,- Kč.

K podání žaloby na uložení povinnosti povinné osobě zaplatit

tuto částku přistoupil stěžovatel proto, že ze strany povinné

osoby nedošlo k písemnému uznání tohoto dluhu vůči stěžovateli.

V průběhu soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Hradci

Králové pod sp. zn. , sice dne 20. 1. 1995 k uznání

dluhu ze strany povinné osoby došlo, nicméně soud I. stupně žalobu

zamítl s odůvodněním, že soud může rozhodnout o způsobu náhrady

jen jedním ze způsobů výslovně uvedeném v § 16 odst. 4 zákona

o půdě, tedy buď o náhradě ve věcech nebo v podílu na jmění

povinné osoby. Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací,

se s tímto právním názorem soudu I. stupně ztotožnil s tím, že

jiný způsob náhrady, než jaký předpokládá § 16 odst. 4 zákona

o půdě, si mohou výhradně dohodnout pouze účastníci (oprávněná

a povinná osoba). V případě, že se o způsobu náhrady nedohodnou,

rozhodne podle § 16 odst. 6 zákona o půdě o způsobu náhrady soud,

který ovšem nemůže vybočit z mezí ustanovení § 16 odst. 4 zákona

o půdě. Pokud toto ustanovení nepřiznává žalobci právo na náhradu

v penězích, nelze žalobě o zaplacení peněžní částky vyhovět.

Stěžovatel na podporu svého nesouhlasu s postupem obecných

soudů poukazuje na to, že v obdobných věcech je jinými obecnými

soudy rozhodováno odlišně, tedy žalobám, jimiž se žalobci domáhají

podle stejných ustanovení zákona o půdě uložení povinnosti

povinným osobám zaplatit konkrétní peněžní částku, je vyhovováno

(pro ilustraci tohoto tvrzení k ústavní stížnosti přikládá

fotokopie takových rozsudků). Zdůrazňuje přitom, že touto

skutečností argumentoval i v odvolacím řízení, nicméně Krajský

soud v Hradci Králové na to nijak nereagoval. Z těchto důvodů má

stěžovatel zato, že postupem obecných soudů došlo ve vztahu k němu

k porušení principu rovnosti v právech, když o jeho věci bylo

rozhodnuto odlišně od jiných obdobných případů.

Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13

C 189/94, a vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové jako

účastníka řízení k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti plně odkazuje na odůvodnění

stížností napadeného rozsudku s tím, že opakovaně zdůrazňuje, že

ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě stanoví, jakým způsobem se

náhrada stanoví (tj. ve věcech nebo v podílu na jmění), a soud

proto nemůže přiznat náhradu jinou, jestliže se tak účastníci

nedohodli. Na podporu tohoto svého právního závěru poukazuje pak

na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, uveřejněné ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1996. K odlišným rozsudkům

jiných obecných soudů, na něž stěžovatel ve vztahu ke své věci

poukazuje, Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že soudce při svém

rozhodování není těmito rozhodnutími vázán, s tím, že je třeba

zdůraznit, že existují rovněž rozhodnutí, kterými byla žaloba

o poskytnutí finanční náhrady zamítnuta. Z výše uvedených důvodů

navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

F., spol s r.o. se svého postavení vedlejšího účastníka

vzdala.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní

soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných

právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný

v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci,

a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další

soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy

oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich

rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně

zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y

ČR. Přisvědčil přitom názoru Krajského soudu v Hradci Králové, že

při rozhodovací praxi obecných soudů je třeba přihlížet mimo jiné

i ke sjednocující judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Ve vztahu k §

16 odst. 4, ve spoj. s § 16 odst. 6 zákona o půdě, byl Nejvyšším

soudem ČR skutečně vysloven právní názor, podle něhož "soud může

uložit platební povinnost žalovaného jen ohledně finanční náhrady

za pozemky ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, a nikoliv ohledně

ostatních náhrad. Protože je např. v ust. § 16 odst. 4 zákona

o půdě stanoveno, v čem náhrada spočívá (ve věcech nebo v podílu

na jmění), nemůže soud přiznat náhradu jinou, i když byla

uplatněna žalobou, pokud se ovšem účastníci nedohodli jinak".

Podle názoru Ústavního soudu je však třeba rovněž přihlédnout

k obsahově a časově navazující rozhodovací praxi samotného

Nejvyššího soudu ČR, který se ve svém rozsudku ze dne 27. 11.

1996, sp. zn. (publikovaném in Spáčil, J.,

Barešová, E.: Zemědělské restituce a soudní praxe, nakladatelství

C. H. Beck, Praha, 1998, s. 74 a násl.), sice s výše uvedeným

právním názorem ztotožnil, nicméně zároveň zdůraznil, s odkazem na

a ), že v žalobách, které se opírají

o § 16 odst. 6, ve spoj. s 16 odst. 4 zákona o půdě, jde

o případy, kdy soud rozhoduje o zvláštním způsobu vypořádání

nároku žalobců, který vyplývá z právního předpisu. Takovým

předpisem je § 16 odst. 4 zákona o půdě. V uvedeném případě proto

dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že odvolací soud proto není

vázán v odvolacím řízení rozsahem odvolání, a může překročit

návrhy účastníků a přisoudit více (něco jiného), než se domáhají.

Nemůže tak žalobu zcela zamítnout jen proto, že se žalobce

přednostně domáhá způsobu vypořádání, který - nedošlo-li k dohodě

- není ze zákona možný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl

k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný potud, pokud

zamítl žalobu jen proto, že dle jeho názoru žalobci požadovali

náhradu ve formě, kterou soud dle zákona přisoudit nemůže,

a dalšími aspekty věci se nezabýval. Výše uvedené závěry

Nejvyššího soudu ČR je podle mínění Ústavního soudu třeba

vztáhnout i na rozsudky obecných soudů napadené ústavní stížností

s tím, že pokud obecné soudy při rozhodování nepřihlédly k obsahu

ustanovení a , porušily právo

stěžovatele na spravedlivý proces tak, jak je zakotveno v čl. 36

odst. 1 y. Podle názoru Ústavního soudu však nelze

přisvědčit názoru stěžovatele, že rozsudky obecných soudů došlo ve

vztahu k němu k porušení principu rovnosti ve smyslu y

proto, že nebylo vyhověno jeho žalobě na uložení platební

povinnosti, a to proto, že v tomto směru se Ústavní soud

ztotožňuje jak se závěry obecných soudů ve věci rozhodujících, tak

s právními názory vyslovenými v tomto směru jak soudy I.

a II.stupně ve věci rozhodujícími, tak Nejvyšším soudem ČR, totiž

že soudy jsou v případě sporu vázány při svém rozhodování

o způsobu náhrady obsahem ust. § 16 odst. 4 zákona o půdě. Tato

skutečnost však nemění nic na tom, že pokud došlo v dosavadních

řízeních v důsledku opomenutí direktivy, vyplývající pro obecné

soudy z a , jak bylo uvedeno výše, a tím

k porušení y, nemohl Ústavní soud jinak, než

právě z tohoto důvodu napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. , zrušit [§ 82 odst.

3 písm. a) , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. května 1999