Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2749/2000

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í

Shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl v odvolacím řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28.1.2000, čj. -251, v části, kterou soud přiznal žalobcům nárok na zaplacení úroků z prodlení z uplatněné částky, představující náhradu za znehodnocené stavby. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobců, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému z nich 21 % úrok z prodlení z částky 67.559 Kč od 11. července 1996 do zaplacení, zamítl.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcům nelze příslušenství žalované pohledávky přiznat proto, že v dané věci jde o řízení o určitém způsobu vypořádání účastníků; příslušenství je totiž požadováno u náhrady za znehodnocené nemovitosti, přičemž náhrada podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\"), spočívá ve věcech, které povinná osoba k poskytnutí náhrady vlastní, nebo k nimž měla právo hospodaření ke dni 24. června 1991, s výjimkou nemovitostí ve správě pozemkového fondu, popřípadě v podílu na jmění této osoby, a to až do výše hodnoty původních nemovitostí a trvalých porostů, nedohodnou-li se účastníci jinak. Protože v dané věci není prokázána existence takové dohody mezi účastníky, bylo nutno dovodit, že ve smyslu ustanovení zákona o půdě se v prvé řadě jedná o nepeněžitou náhradu a nikoli o peněžitý dluh, u něhož by v případě prodlení přicházelo v úvahu použití ustanovení .

Proti usnesení odvolacího soudu, jež nabylo právní moci dne 12.7.2000, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení písm a) . Dovolávají se důvodu, obsaženého v ustanovení , když uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelů věc naopak správně posoudil soud prvního stupně, když své rozhodnutí opřel jednak o ustanovení , jednak o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.4.1997, sp.zn.14 Co 97/97, jehož význam pro předmětnou věc dovolatelé dále rozvádějí. Žalobci dále vytýkají odvolacímu soudu, že nezhodnotil ustanovení ve spojitosti s ustanovením zákona o půdě. Poukazují na to, že žalovaný jako povinná osoba nenavrhl jiný způsob náhrady než v penězích, naopak peněžitou náhradu vždy uznával a náhradu také každé oprávněné osobě uhradil dne 15.3.2000. Protože do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nedošlo ve smyslu ustanovení zákona o půdě mezi účastníky k dohodě o způsobu náhrady, soud rozhodl o náhradě v penězích. Dovolatelé považují odůvodnění odvolacího soudu, pokud se odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu z 3.5.1999, zn. , za nesprávné, neboť podle nich na daný případ nedopadá. S poukazem na ustanovení zákona o půdě, vyjadřují přesvědčení, že poskytování náhrady ve věcech je pro povinnou osobu nevýhodné, protože věc takto oceněná má daleko vyšší užitnou i tržní hodnotu, a tak by povinná osoba musela poskytnout náhradu vyšší, než činí náhrada vyjádřená v penězích. Upozorňují i na okolnost, že úrok z prodlení má i své materiální opodstatnění, neboť oprávněné osoby musí znehodnocené rybníky opravit v tržních cenách, a tyto se od roku 1993, kdy měla být náhrada povinnou osobou poskytnuta, neustále zvyšují. Dovolatelé navrhují zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu ve výroku 1 o změně rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí návrhu žalobců, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému z nich 21 % úrok z prodlení z částky 67.559 Kč od 11.7.1996 do zaplacení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudní řádu ( ) ve znění účinném před 1.1.2000.

Dovolací soud shledal, že dovolání odpovídá po formální i věcné stránce předpokladům stanoveným zákonem pro jeho věcné projednání ( a násl. ). Je přípustné podle ustanovení . Vady řízení ve smyslu , které způsobují jeho zmatečnost, nebyly dovolateli namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rámci dovolacího důvodu, uplatněného dovolateli, včetně jeho věcného naplnění ( věta prvá ).

Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že řízení o náhradách podle ustanovení a až 4 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení , v němž o náhradě, včetně její formy, rozhodne soud. Povinnost plnit (v daném případě povinnost zaplatit) nastupuje až právní mocí soudního rozhodnutí, resp. uplynutím lhůty stanovené tímto rozhodnutím pro plnění. Nepřichází proto v úvahu povinnost platit úroky z prodlení do uplynutí této lhůty, a dovolatelé se proto nemohli s úspěchem domáhat zaplacení úroků z prodlení do doby stanovené pravomocným rozhodnutím soudu k plnění základní částky. V této části bylo proto dovolání shledáno nedůvodným.

Odvolací soud však opomenul okolnost, že v době jeho rozhodování byla povinnost zaplatit náhradu ve penězích (jistinu) již pravomocně stanovena. Pro rozhodnutí soudu je pak rozhodující stav ke dni jeho rozhodování ( ). I když dovolací soud souhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že pro stanovení finanční náhrady podle ustanovení zákona o půdě je rozhodující zjištění, že účastníci se na takové formě náhrady dohodli, nemohl se touto otázkou věcně zabývat, protože nebyla předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Za této situace je rozhodující pravomocné rozhodnutí soudu, jímž byla tato forma plnění stanovena, a lhůta jím určená pro plnění. V době rozhodování odvolacího soudu mu bylo z obsahu spisu známo, kdy končila lhůta k plnění dle pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, a měl se proto zabývat okolností, zda žalovaný plnil ve lhůtě soudem stanovené, či opožděně; v případě opožděného plnění pak měl rozhodnout o povinnosti žalovaného zaplatit úroky z prodlení za dobu prodlení podle předpisů občanského práva hmotného, když zákon o půdě nemá v tomto směru zvláštní ustanovení ( zákona o půdě). Dovolací soud nemůže provádět v tomto směru dokazování a usnesení odvolacího soudu proto bylo třeba zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž odvolací soud provede potřebné dokazování ( , věta za středníkem ).

Zbývá dodat, že odvolací soud nepoužil pro své rozhodnutí správnou formu, protože rozhodoval ve věci samé usnesením namísto rozsudkem, jak mu ukládá ustanovení Na tom nic nemění ustanovení , podle něhož odvolací soud nemusí nařizovat jednání, rozhoduje-li pouze o příslušenství pohledávky.Tato formální vada se však netýká postupu soudu v řízení, ale jeho rozhodnutí, a navíc nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolací soud tuto nesprávnost hodnotil jak výsledek nesprávné právní úvahy odvolacího soudu v této procesní otázce; jejím přezkumem v rámci dovolacího řízení se však nezabýval, protože z tohoto hlediska dovolatelé nesprávnost právního závěru odvolacího soudu neuplatnili ( věta prvá ).

V novém rozhodnutí dovolací soud rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( ) odst. 1 ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11.dubna 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.

předsedkyně senátu