Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
03BB2914C374B73CC1257A4E0069690F.html
HTML · 15.62 KB
No categories available
26 Cdo 2749/2000
U S N E S E N Í
O d ů v o d n ě n í
Shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl v odvolacím řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28.1.2000, čj. 4 C 885/99 -251, v části, kterou soud přiznal žalobcům nárok na zaplacení úroků z prodlení z uplatněné částky, představující náhradu za znehodnocené stavby. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobců, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému z nich 21 % úrok z prodlení z částky 67.559 Kč od 11. července 1996 do zaplacení, zamítl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcům nelze příslušenství žalované pohledávky přiznat proto, že v dané věci jde o řízení o určitém způsobu vypořádání účastníků; příslušenství je totiž požadováno u náhrady za znehodnocené nemovitosti, přičemž náhrada podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\"), spočívá ve věcech, které povinná osoba k poskytnutí náhrady vlastní, nebo k nimž měla právo hospodaření ke dni 24. června 1991, s výjimkou nemovitostí ve správě pozemkového fondu, popřípadě v podílu na jmění této osoby, a to až do výše hodnoty původních nemovitostí a trvalých porostů, nedohodnou-li se účastníci jinak. Protože v dané věci není prokázána existence takové dohody mezi účastníky, bylo nutno dovodit, že ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě se v prvé řadě jedná o nepeněžitou náhradu a nikoli o peněžitý dluh, u něhož by v případě prodlení přicházelo v úvahu použití ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku .
Proti usnesení odvolacího soudu, jež nabylo právní moci dne 12.7.2000, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238a odst. 1 písm a) OSŘ . Dovolávají se důvodu, obsaženého v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ , když uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelů věc naopak správně posoudil soud prvního stupně, když své rozhodnutí opřel jednak o ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku , jednak o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.4.1997, sp.zn.14 Co 97/97, jehož význam pro předmětnou věc dovolatelé dále rozvádějí. Žalobci dále vytýkají odvolacímu soudu, že nezhodnotil ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ ve spojitosti s ustanovením § 16 odst. 6 zákona o půdě. Poukazují na to, že žalovaný jako povinná osoba nenavrhl jiný způsob náhrady než v penězích, naopak peněžitou náhradu vždy uznával a náhradu také každé oprávněné osobě uhradil dne 15.3.2000. Protože do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nedošlo ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě mezi účastníky k dohodě o způsobu náhrady, soud rozhodl o náhradě v penězích. Dovolatelé považují odůvodnění odvolacího soudu, pokud se odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu z 3.5.1999, zn. IV. ÚS 28/98 , za nesprávné, neboť podle nich na daný případ nedopadá. S poukazem na ustanovení § 28a zákona o půdě, vyjadřují přesvědčení, že poskytování náhrady ve věcech je pro povinnou osobu nevýhodné, protože věc takto oceněná má daleko vyšší užitnou i tržní hodnotu, a tak by povinná osoba musela poskytnout náhradu vyšší, než činí náhrada vyjádřená v penězích. Upozorňují i na okolnost, že úrok z prodlení má i své materiální opodstatnění, neboť oprávněné osoby musí znehodnocené rybníky opravit v tržních cenách, a tyto se od roku 1993, kdy měla být náhrada povinnou osobou poskytnuta, neustále zvyšují. Dovolatelé navrhují zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu ve výroku 1 o změně rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí návrhu žalobců, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému z nich 21 % úrok z prodlení z částky 67.559 Kč od 11.7.1996 do zaplacení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudní řádu ( OSŘ ) ve znění účinném před 1.1.2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání odpovídá po formální i věcné stránce předpokladům stanoveným zákonem pro jeho věcné projednání (§ 236 a násl. OSŘ ). Je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) OSŘ . Vady řízení ve smyslu § 237 odst.1 OSŘ , které způsobují jeho zmatečnost, nebyly dovolateli namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rámci dovolacího důvodu, uplatněného dovolateli, včetně jeho věcného naplnění ( § 242 odst. 3 věta prvá OSŘ ).
Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že řízení o náhradách podle ustanovení § 14 odst. 3 a § 16 odst. 2 až 4 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ , v němž o náhradě, včetně její formy, rozhodne soud. Povinnost plnit (v daném případě povinnost zaplatit) nastupuje až právní mocí soudního rozhodnutí, resp. uplynutím lhůty stanovené tímto rozhodnutím pro plnění. Nepřichází proto v úvahu povinnost platit úroky z prodlení do uplynutí této lhůty, a dovolatelé se proto nemohli s úspěchem domáhat zaplacení úroků z prodlení do doby stanovené pravomocným rozhodnutím soudu k plnění základní částky. V této části bylo proto dovolání shledáno nedůvodným.
Odvolací soud však opomenul okolnost, že v době jeho rozhodování byla povinnost zaplatit náhradu ve penězích (jistinu) již pravomocně stanovena. Pro rozhodnutí soudu je pak rozhodující stav ke dni jeho rozhodování ( § 154 odst. 1 OSŘ ). I když dovolací soud souhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že pro stanovení finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě je rozhodující zjištění, že účastníci se na takové formě náhrady dohodli, nemohl se touto otázkou věcně zabývat, protože nebyla předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Za této situace je rozhodující pravomocné rozhodnutí soudu, jímž byla tato forma plnění stanovena, a lhůta jím určená pro plnění. V době rozhodování odvolacího soudu mu bylo z obsahu spisu známo, kdy končila lhůta k plnění dle pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, a měl se proto zabývat okolností, zda žalovaný plnil ve lhůtě soudem stanovené, či opožděně; v případě opožděného plnění pak měl rozhodnout o povinnosti žalovaného zaplatit úroky z prodlení za dobu prodlení podle předpisů občanského práva hmotného, když zákon o půdě nemá v tomto směru zvláštní ustanovení (§ 1 odst. 3 zákona o půdě). Dovolací soud nemůže provádět v tomto směru dokazování a usnesení odvolacího soudu proto bylo třeba zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž odvolací soud provede potřebné dokazování (§ 243b odst. 1 , věta za středníkem OSŘ ).
Zbývá dodat, že odvolací soud nepoužil pro své rozhodnutí správnou formu, protože rozhodoval ve věci samé usnesením namísto rozsudkem, jak mu ukládá ustanovení § 152 odst. 1 OSŘ Na tom nic nemění ustanovení § 214 odst. 2 písm. f) OSŘ , podle něhož odvolací soud nemusí nařizovat jednání, rozhoduje-li pouze o příslušenství pohledávky.Tato formální vada se však netýká postupu soudu v řízení, ale jeho rozhodnutí, a navíc nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.b) OSŘ ). Dovolací soud tuto nesprávnost hodnotil jak výsledek nesprávné právní úvahy odvolacího soudu v této procesní otázce; jejím přezkumem v rámci dovolacího řízení se však nezabýval, protože z tohoto hlediska dovolatelé nesprávnost právního závěru odvolacího soudu neuplatnili ( § 242 odst. 3 věta prvá OSŘ ).
V novém rozhodnutí dovolací soud rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d ) odst. 1 OSŘ ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11.dubna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu