Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1171/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, č.j. -76, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 11, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č.p. 1134/12, v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučnou nájemkyní bytu a členkou Stavebního bytového družstva P. určil žalobkyni, a žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2003, č.j. -94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud shledal správnými výroky rozsudku soudu prvního stupně o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude jako nájemkyně a členka družstva užívat žalobkyně; dospěl však k jinému právnímu závěru ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného, neboť dovodil, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalovaného k vyklizení bytu byla dle ustanovení věty druhé za středníkem vázána na zajištění náhradního ubytování. Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že nemovitost v R. n. L., jejímž je žalovaný výlučným vlastníkem, není (pro vlhkost) způsobilá k trvalému bydlení, že žalovaný je v pracovním poměru v P., kde je evidován jako osoba samostatně výdělečně činná, a je tudíž „v tomto směru vázán na P.“, a že vzhledem k jeho věku a zdravotnímu stavu (byl uznán částečně invalidním) na něm nelze spravedlivě požadovat, aby se přestěhoval jinam, a na základě toho vázal jeho povinnost k vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že bytová potřeba žalovaného je zajištěna, neboť je vlastníkem obytného domu v R. n. L., „přičemž nebylo prokázáno, že by z hlediska jeho stavu nebyl tento dům obyvatelný“. Vycházeje z názoru, že náhradním bytem se rozumí „i byt mimo obec, než je předmětný byt“, a že žalobkyně by tedy mohla žalovanému zajistit náhradní byt i mimo P., odvolací soud dovodil, že z tohoto důvodu je „nepodstatná argumentace žalovaného o jeho vázanosti na P., a to i vzhledem ke skutečnosti, že domek v jeho vlastnictví se nachází v R. n. L., jejíž vzdálenost od P. není nikterak velká, aby žalovaný nemohl za prací do P. dojíždět“.

Rozsudek odvolacího soudu – v jeho měnícím výroku o bytové náhradě – napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení , a v němž uplatnil dovolací důvody podle a b) a Žalovaný má zato, že napadené rozhodnutí spočívá zejména na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně dovodil existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, odůvodňujících ve smyslu obč. zák. přiznání náhradního ubytování. Namítá, že tyto důvody nelze „vykládat extenzivně“, že přiznání této formy bytové náhrady přichází v úvahu zcela výjimečně, a že navíc na straně žalovaného jsou důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v jeho současném zdravotním stavu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že své rozhodnutí založil na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž poukazuje na to, že nemovitost v R. n. L. je „rekreačním objektem“, že není způsobilá k dlouhodobému obývání a že nemůže uspokojit bytovou potřebu žalovaného. Dovolatel má zato, že se odvolací soud nezabýval okolnostmi, pro které je pracovně vázán na P., a že nelze po nikom požadovat, aby opustil místo, kde pracuje a má své zázemí a odstěhoval se do obce, kde nemá takřka žádnou možnost uplatnění. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( ), a je podle přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok napadeného rozsudku, kterým byla žalovanému stanovena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; ostatně dovolatel proti ostatním výrokům ve věci samé (výroku o zrušení práva společného nájmu bytu a určení žalobkyně nájemkyní bytu) nebrojí.

V projednávané věci jde o otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který po zrušení práva společného nájmu družstevního bytu (při společném členství manželů v družstvu - § 705 odst. 2 věta druhá obč.zák.) nebyl určen dalším nájemcem bytu, a který je povinen byt vyklidit, tedy o situaci, na kterou míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák.

Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč.zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Soud prvního stupně vyšel při posuzování otázky bytové náhrady pro žalovaného ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. mimo jiné rovněž ze skutkového zjištění, že nemovitost ve výlučném vlastnictví žalovaného (v R. n. L.), je vlhká, a není proto způsobilá k trvalému bydlení. Zmíněné skutkové zjištění čerpal z výpovědi žalovaného a z prohlášení nájemkyně, užívající byt v této nemovitosti. Naproti tomu odvolací soud (jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaném dne 19. 2. 2003 – č.l. 90, 91 spisu), aniž opakoval důkaz výslechem žalovaného, příp. jinak doplnil dokazování, dospěl k odlišnému skutkovému zjištění ohledně stavu nemovitosti žalovaného. Odvolací soud se tak při posuzování bytové náhrady pro žalovaného ve smyslu věty druhé obč.zák. odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž provedl (opakoval či doplnil) důkazy, na jejichž základě mohl postupem podle , , a 2 správnost tohoto skutkového zjištění zvrátit. Řízení tak bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Další námitky dovolatele směřují proti vymezení hledisek významných pro rozhodnutí o formě bytové náhrady, a jsou tudíž ve smyslu výše uvedeného, kritikou právního posouzení věci.

Podle judikatury dovolacího soudu za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998 sp.zn. ) a chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. ). Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov. např. jeho rozsudek ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. , uveřejněný v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003, pod pořadovým číslem 222), že okolnost, že rozvedený manžel, jemuž je v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely ukládána povinnost byt vyklidit, nepřispíval na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, může být právně relevantní pro posouzení, zda tomuto manželovi přísluší bytová náhrada toliko ve formě náhradního ubytování. Za právně významné z tohoto hlediska lze považovat i zdravotní a sociální poměry rozvedeného manžela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002, sp.zn. ), jakož i okolnost, že mu svědčí právní důvod užívání jiného bytu (např. vlastnické či nájemní právo), způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu (posléze uvedená okolnost může být dokonce důvodem pro odepření bytové náhrady s ohledem na § 3 odst. 1 obč.zák.).

V projednávané věci odvolací soud považoval za (jedinou) rozhodnou okolnost, že je žalovaný vlastníkem nemovitosti v R. n. L., kterou shledal (jak výše uvedeno nesprávným postupem) obyvatelnou. Nezabýval se již posouzením věci z dalších hledisek, ačkoliv okolnosti v tomto směru významné byly v řízení tvrzeny, resp. vyšly v řízení najevo (srov. např. výslechy účastníků – viz protokol o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 24. 6. 2002 /č.l. 58, 59 spisu/). Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž i nesprávné.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvody podle a b/ byly uplatněny opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle věty za středníkem napadený rozsudek – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků - zrušil v celém rozsahu a věc podle věty první vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( , ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. března 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu