Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 324/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2001, č. j. -65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2001, č. j. -40, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 65, sestávajícímu se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v domě č. p. 2823 na ulici G. č. 3 v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem označeným jako II. určil, že „výlučnou nájemkyní předmětného bytu zůstává nadále žalobkyně“, výrokem označeným jako III. uložil žalovanému povinnost „byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování“ a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. října 2001, č. j. -65, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, určil, že byt bude dále užívat jako nájemkyně žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud shledal správnými výroky týkající se zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude nadále užívat jako nájemkyně žalobkyně. Neztotožnil se však s výrokem, v němž soud prvního stupně – podle věty druhé za středníkem , , v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vázal vyklizení žalovaného z bytu na zajištění toliko náhradního ubytování. Dovodil totiž, že žalovaný má ve smyslu věty druhé před středníkem obč. zák. právo na náhradní byt, neboť v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž by bylo lze vyklizení žalovaného z bytu podmínit ve smyslu věty druhé za středníkem obč. zák. zajištěním toliko náhradního ubytování. Jestliže podle vyjádření žalobkyně ze dne 5. října 2001 žalovaný od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v předmětném bytě nepřespává a do bytu dochází nepravidelně (přibližně jednou za měsíc), lze, jak v této souvislosti uvedl odvolací soud, dovodit, „že ke konfliktním situacím mezi účastníky nedochází, když žalovaný téměř byt neužívá“. Jde-li o nepřispívání na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu ze strany žalovaného, mohla žalobkyně podle názoru odvolacího soudu uvedené otázky řešit „soudní cestou“. Odvolací soud vyslovil rovněž názor, že žalovanému nelze klást k tíži, že se „nesnažil o vyřešení své bytové situace“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu – směřuje proti jeho měnícímu výroku o bytové náhradě. V dovolání uplatnila především dovolací důvod podle „ “ (správně podle ) zákona číslo , , ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „ “). Z obsahové konkretizace zmíněného dovolacího důvodu vyplývá, že žalobkyně brojí proti právnímu závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by bylo možné vázat vyklizení žalovaného z bytu na zajištění toliko náhradního ubytování. Za důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu věty druhé za středníkem obč. zák.) pak pokládá požívání alkoholických nápojů žalovaným, jeho agresivní chování a konečně rovněž to, že žalovaný žádným způsobem nepřispívá na úhradu nájemného a ostatních nákladů spojených s bydlením. Připustila sice, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně užívá žalovaný předmětný byt méně, avšak současně zdůraznila, že ani ona se v důsledku péče o nemocnou matku v B. v bytě nezdržuje denně. Dále namítla, že může-li být výpovědí postiženo právo nájmu bytu v případě neplacení nájemného nájemcem a v tom případě stačí vyklizovanému nájemci poskytnout pouze přístřeší, musí se rovněž nepřispívání na úhradu nájemného vyklizovaným společným nájemcem (tím, který nebyl po zrušení práva společného nájmu bytu určen jeho dalším nájemcem) promítnout do charakteru přiznané bytové náhrady. V dovolání však uplatnila rovněž dovolací důvod podle , byť nesprávně odkázala na ustanovení „ “ Zde uvedla, že „odvolací soud (jde-li o agresivní chování žalovaného vůči ní) vycházel z jiného skutkového základu než soud 1. stupně, aniž by zopakoval či doplnil dokazování podle “. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a odst. 2 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku o bytové náhradě). V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení a 3 vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích ( ), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výrok o přisouzené bytové náhradě pro žalovaného, tj. výrok, který byl dovoláním rovněž napaden. Naproti tomu ve výroku o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a o určení žalobkyně další nájemkyní bytu je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující, proti němuž přípustnost dovolání z ustanovení nevyplývá. Přípustnost dovolání (ve smyslu ) se tak omezuje pouze na měnící výrok napadeného rozsudku o bytové náhradě; ostatně žalovaná další výroky rozsudku odvolacího soudu dovoláním ani nenapadla. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, tj. v daném případě v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě); přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.

Podle odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; ve smyslu může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného ( ). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání ( ) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny ( ). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s a , a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví a násl. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení

V projednávané věci šlo o bytovou náhradu pro rozvedeného manžela ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., podle něhož v případech podle § 705 odst. 1 (o něj jde v projednávané věci) a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. vyplývá, že předpokladem pro jeho aplikaci, tj. pro přisouzení jen náhradního ubytování, je existence důvodů zvláštního zřetele hodných.

Soud prvního stupně vyšel při posuzování otázky bytové náhrady pro žalovaného ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. mimo jiné rovněž ze skutkového zjištění, že „v podnapilém stavu se (žalovaný) chová nevhodně k žalobkyni“. Zmíněné skutkové zjištění čerpal zejména z účastnické výpovědi žalobkyně a svědků K. K. a J. K. Naproti tomu odvolací soud, byť po podání zprávy o dosavadním průběhu řízení (ve smyslu ) přečetl pouze vyjádření žalobkyně ze dne 5. října 2001 a neopakoval svědecké důkazy a důkaz výslechem žalobkyně (za podmínek upravených v ustanovení , které ve spojení s ustanovením platí i v odvolacím řízení), z uvedeného skutkového zjištění nevyšel (ve skutečnosti je pominul). Na základě vyjádření žalobkyně ze dne 5. října 2001 vzal totiž za zjištěno, „že ke konfliktním situacím mezi účastníky nedochází, když žalovaný téměř byt neužívá“. Odvolací soud se tak při posuzování bytové náhrady pro žalovaného ve smyslu věty druhé obč. zák. odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž provedl (opakoval či doplnil) důkazy, na jejichž základě mohl postupem podle , , a 2 správnost tohoto skutkového zjištění zvrátit. Řízení tak bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Navíc lze dodat, že z toho, že se účastníci setkávají méně (neboť „žalovaný téměř byt neužívá“, jak to vyjádřil odvolací soud), ještě bez dalšího nevyplývá, že se jeho chování k žalobkyni změnilo k lepšímu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda nepřispívání žalovaného na nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu lze pokládat ve smyslu věty druhé za středníkem obč. zák. za důvod zvláštního zřetele hodný (pro přiznání toliko náhradního ubytování jako nižší formy bytové náhrady), jak míní žalobkyně, či zda tato skutečnost je z pohledu ustanovení věty druhé za středníkem obč. zák. bez právního významu, jak v konečném důsledku dovodil odvolací soud.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, rozhodne soud na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude byt dále užívat jako nájemce. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věta druhá (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).

Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těchto případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

S žalobkyní lze souhlasit v tom, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. obč. zák.). Lze - li z důvodu uvedeného v obč. zák. (pro nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce) postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc bez dalšího s vázaností na zajištění toliko přístřeší (srov. obč. zák.), musí se k uvedené okolnosti (k nepřispívání na nájemné a na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu) v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely přihlédnout alespoň při rozhodování o formě bytové náhrady ve smyslu věty druhé obč. zák. Je přitom nerozhodné, že v daném případě to byl právě žalovaný, který – po zrušení práva společného nájmu bytu manžely – nebyl určen dalším nájemcem bytu. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl, a to i ve vztahu k přisuzované formě bytové náhrady, méně práv než společný nájemce bytu při rozhodování ve smyslu , 3 ve spojení s ustanovením věty druhé obč. zák.; taková osoba by totiž pro nepřispívání na nájemné či úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla - na rozdíl od nájemce - nijak postižitelná. Dovodil - li tedy odvolací soud, že žalobkyni nic nebránilo, aby nepřispívání na nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ze strany žalovaného řešila soudní cestou, a že tudíž uvedené skutečnosti jsou z hlediska důvodů zvláštního zřetele hodných podle věty druhé za středníkem obč. zák. právně bezvýznamné, nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Z řečeného vyplývá, že i dovolací důvod podle byl užit opodstatněně.

Dovolací soud proto podle věty za středníkem zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu a věc podle věty první vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první za středníkem ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. dubna 2002

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu