Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4023/2008

26

Cdo 4023/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

M. V.

, zastoupené Mgr. Kamilou Petrusovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rumunská 1, proti žalovanému

B. V.

, zastoupenému JUDr. Václavem Surovým, advokátem se sídlem Praha 10, Korunní 810/104, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č.j. -48, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Václava Surového, advokáta se sídlem Praha 10, Korunní 810/104, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č.j. -24, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 13, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 5. nadzemním podlaží domu č.p. 2209 v P. 4, M. 6 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 4. 2008, č.j. -48, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal zejména za prokázáno, že manželství účastníků, uzavřené 26. 8. 1994, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 10. 1. 2007, že žalobkyně se dne 9. 11. 1998 dohodla se svým předchozím manželem J. K. na zrušení jejich práva společného nájmu k předmětnému bytu, jakož i na tom, že bude jeho výlučnou nájemkyní bytu a členkou bytového družstva, s nímž uzavřela dne 5. 10. 2005 smlouvu o převodu bytu do svého vlastnictví (na základě níž byla zapsána do katastru nemovitostí jako jeho výlučná vlastnice), že v předmětném bytě bydlí po rozvodu manželství účastníků žalovaný spolu s jejich nezletilou dcerou, která mu byla svěřena pro dobu po rozvodu do výchovy a se zletilou dcerou žalobkyně, a že žalobkyni (přes její opakované výzvy) za užívání bytu ničeho neplatí. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný užíval byt ve vlastnictví žalobkyně jako příslušník domácnosti, že ho po rozvodu manželství účastníků užívá bez právního důvodu, a že žaloba na vyklizení je důvodná podle ve znění po novele provedené (dále jen „“). Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že právo žalovaného na bytovou náhradu je nutno analogicky ( ) posoudit podle obč.zák, a co do druhu bytové náhrady podle ustanovení věty druhé , podle něhož je primární formou bytové náhrady pro rozvedeného manžela náhradní byt. Na rozdíl od něho však dovodil, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalovaného k vyklizení bytu byla vázána toliko na zajištění náhradního ubytování. Za zásadní přitom považoval skutečnost, že nezletilá dcera účastníků je na základě jejich dohody (schválené soudem) svěřena do výchovy žalovaného; poukázal dále na to, že vztahy mezi účastníky jsou hluboce a trvale rozvrácené, že dosud nemají vypořádáno společné jmění, že za trvání manželství spláceli investiční úvěr družstvu ze společných prostředků, a že se žalovaný domníval, že byt je v jejich společném jmění. Podle názoru odvolacího soudu nemohou uvedené skutečnosti převážit nad tím, že žalovaný neplatí žalobkyni za užívání bytu a neumožňuje jí byt užívat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se nezabývala a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). Jeho naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok žalovaného na bytovou náhradu, pokud nepovažoval za důvody hodné zvláštního zřetele to, že jí žalovaný odmítá vydat klíče od bytu a neplatí jí za jeho užívání. Polemizuje s hodnocením okolností, k nimž odvolací soud přihlédl při posouzení nároku žalovaného na bytovou náhradu a namítá, že již za trvání manželství hradila veškeré poplatky spojené s užíváním bytu a činí tak dodnes, přestože nemá do bytu přístup (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. ), a že tvrzení žalovaného o splácení investičního úvěru za trvání manželství účastníků nebylo prokázáno. Vyjadřuje názor, že nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o tom, že se žalovaný domníval, že předmětný byt tvoří součást jejich společného jmění manželů, a že důvodem k přiznání práva na náhradní byt nemůže být ani skutečnost, že dosud nedošlo k vypořádání společného jmění manželů. Poukazuje dále na to, že žalovaný neměl před uzavřením manželství kde bydlet a odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nezjišťoval (přestože odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ČR), zda žalovanému svědčil před uzavřením manželství právní důvod užívání jiného bytu. Cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. a vyjadřuje názor, že s ohledem na výše uvedená tvrzení jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují přiznat žalovanému toliko náhradní ubytování (právo společného nájmu vzniklo až po uzavření manželství účastníků, a byt byl získán za jejího předchozího manželství), jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. a dovozuje, že došlo k porušení dobrých mravů (které spatřuje např. v chování žalovaného vůči její osobě, v nerespektování jejího vlastnického práva a také v tom, že jí žalovaný nic nehradí za užívání bytu). Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podáních označených jako doplnění dovolání – doručených dovolacímu soudu dne 11. 1. 2010 a dne 28. 1. 2010 (tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání) – uvádí dovolatelka další skutečnosti, k nimž však dovolací soud s ohledem na ustanovení nemohl přihlížet.

Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel námitky dovolatelky a uvedl, že věta druhá za středníkem je nutno „vykládat v celé šíři provedeného důkazního řízení“; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), a je přípustné podle , neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp.zn. , uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmíněna zajištěním náhradního bytu; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. , uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.

Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod podle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovoláním nebyl zpochybněn právní názor odvolacího soudu, že nárok žalovaného na bytovou náhradu je nutno posoudit podle ustanovení věty druhé , a dovolací soud z něho v dalším vychází.

Z ustanovení věty druhé vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Ustanovení věty druhé za středníkem patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Již ze zákonem použitého termínu důvody „zvláštního zřetele hodné“ vyplývá, že odepření zákonného nároku rozvedeného manžela na náhradní byt přichází v úvahu toliko výjimečně.

Dovolatelka spatřuje tyto důvody především ve skutečnosti, že žalovaný jí neplatí za užívání jejího bytu, a že jí znemožnil do něho přístup. Lze jí přisvědčit v tom, že neplacení nájemného se podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. , a ze dne 5. 5. 2004, sp.zn. ), považuje za důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu ustanovení věty druhé , stejně tak jako i chování vyklizovaného manžela za trvání nájemního vztahu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999; posléze citované rozhodnutí však též připomíná, že je nutno zohlednit i jeho rodinné, zdravotní a sociální poměry.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud přihlédl k okolnostem namítaným dovolatelkou, nicméně za rozhodující v dané věci považoval hledisko zájmu nezletilého dítěte účastníků, které bylo pro dobu po rozvodu jejich manželství svěřeno do výchovy žalovaného. Za tohoto stavu lze odvolacímu soudu přisvědčit v hodnocení okolností významných pro rozhodování o formě bytové náhrady pro žalovaného, neboť i v jiných souvislostech zákon (srov. např. ) toto hledisko považuje za prvořadé; judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp.zn. ) je ostatně také považuje za významné při rozhodování podle

Se zřetelem k uvedenému se dovolací soud nezabýval námitkou, že předmětný byt nepatří do společného jmění manželů (účastníků), resp. že žalovaný nemohl být v dobré víře, že tomu tak je, která jinak může být případně relevantní při vypořádání jejich společného jmění.

Pokud dovolatelka poukazuje na to, že žalovaný neměl před uzavřením manželství účastníků jiný právní důvod bydlení, nelze k této skutečnosti, namítané až v dovolání, přihlížet; dovolatelce nic nebránilo v tom, aby tuto námitku uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně. Rovněž tak nelze přihlédnout k její námitce týkající se tvrzení žalovaného o vynaložení společných peněžních prostředků na získání předmětného bytu, když v průběhu nalézacího řízení toto tvrzení nezpochybnila.

Pro úplnost lze poznamenat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. je nepřípadný, neboť řešilo situaci, kdy vyklizovanému nevzniklo právo nájmu, a nesvědčil mu ani jiný právní důvod k užívání bytu, předvídaný zákonem.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 142 odst. 1 a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (, ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů) a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. dubna 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu