Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1016/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 7. 2005, č. j. -150, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu, sestávajícímu z pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC, spíže a sklepa, umístěnému ve 3. patře domu (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil žalobce výlučným nájemcem bytu a žalované uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 3. 2006, č. j. -202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že manželství účastníků, uzavřené dne 19. 9. 1986 bylo ke dni 18. 7. 2003 pravomocně rozvedeno, že zůstalo bezdětné, že příčinou rozvratu manželství byly rozdílné představy účastníků o společném soužití, že poté, co žalovaná vážně onemocněla, se žalobce nemohl vyrovnat s jejími zdravotními problémy a nároky, které na něj kladla, že účastníci se odcizili a žalobce navázal známost s D. M., že v roce 1987 jim byl přidělen předmětný byt, v němž společně bydleli do května roku 2001, kdy z něho žalobce odešel se svými osobními věcmi z důvodu neshod mezi účastníky, avšak nadále hradí nájemné, že žalobkyně na podzim téhož roku vyměnila zámek u dveří do bytu a nevydala žalobci nové klíče, a že se účastníci po rozvodu manželství nedohodli na dalším užívání bytu. Rovněž vzal za prokázáno, že v roce 1988 se žalovaná stala na základě dohody o převodu členských práv a povinností uzavřené se svojí babičkou členkou stavebního bytového družstva a posléze i uživatelkou družstevního bytu v P., (dále „družstevní byt“), že dne 29. 12. 1995 jí byl tento byt převeden do vlastnictví, že darovací smlouvou ze dne 8. 10. 2003 jej žalovaná převedla na svého otce, že tento byt je volný a není nikým užíván a že D. M. se v roce 2004 narodily dvě děti, jejichž otcem je žalobce. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že jsou dány podmínky pro zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu ve smyslu ustanovení v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou , neboť ze strany žalobce nedošlo k zániku tohoto práva trvalým opuštěním společné domácnosti, jakož i jeho závěr, že dalším nájemcem bytu má být určen žalobce. V této souvislosti poukázal na to, že pronajímatel ponechal rozhodnutí na úvaze soudu a že manželství účastníků bylo bezdětné, a proto přihlédl k příčinám rozvratu jejich manželství (jež nelze výlučně spatřovat v chování žalobce) a k jejich zásluhám na získání předmětného bytu (které nelze jednoznačně přičíst ve prospěch žalované, neboť při jeho přidělení bylo zohledněno, že účastníci jsou manželé). Zohlednil rovněž hledisko dalšího řešení jejich bytové situace, kdy žalobci nesvědčí žádný jiný právní důvod bydlení, zatímco žalovaná se po rozvodu účelově vzdala družstevního bytu a zmařila tak reálnou možnost vyřešení bytové situace účastníků; přitom neprojevuje zájem o uspokojení bytové potřeby žalobce a nehodlá v tomto směru podniknout žádné kroky, nehledě na to, že její finanční situace jí ani neumožňuje opatřit mu náhradní bydlení. Naproti tomu od žalobce lze očekávat, že bude usilovat o vylepšení bytové situace své rodiny. Povinnost žalované k vyklizení bytu vázal toliko na zajištění náhradního ubytování ( věta druhá obč.zák.), když důvod pro tuto nižší formu bytové náhrady shledal v tom, že se účelově zbavila možnosti uspokojit svoji bytovou potřebu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci a existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka především namítá, že právo společného nájmů účastníků k předmětnému bytu zaniklo ještě před rozvodem jejich manželství trvalým opuštěním společné domácnosti žalobcem v květnu roku 2001, přičemž poukazuje na to, že z jeho strany šlo o dobrovolný a trvalý odchod, jak to vyplývá z rozvodového spisu účastníků a lze to dovodit i z rozporů ve výpovědích žalobce v řízení v dané věci. Zpochybňuje dále závěr odvolacího soudu, že jí nelze přičíst zásluhy na získání předmětného bytu, že příčiny rozvratu manželství nejsou výlučně na straně žalobce a že tento nemá jinou možnost bydlení a vytýká mu, že se nevypořádal s provedenými důkazy a neprovedl důkazy, které navrhla. Uvádí, že sama nemá jinou možnost bydlení, že žalobce uplatňuje nárok na družstevní byt a hodlá jej učinit předmětem řízení o vypořádání jejich SJM, a že žalobce má vzhledem ke svým lepším finančním poměrům možnost opatřit si sám jiné bydlení. Nesouhlasí rovněž s rozhodnutím o bytové náhradě, neboť náhradní ubytování je pro ni vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu nevyhovující; současně namítá jeho rozpor s dobrými mravy ( obč.zák.). Závěrem uvádí, že měla být určena výlučnou nájemkyní bytu, neboť má hlavní podíl jeho získání, její majetkové poměry jsou nesrovnatelně horší než poměry žalobce, který se převážně podílel na rozvratu jejich manželství, nemá jinou možnost bydlení a její zdravotní stav je vážný. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci řešil soud pro rozhodnutí podstatnou právní otázku vymezení hledisek pro určení dalšího nájemce bytu podle ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák., došlo-li ke zrušení práva společného nájmu bytu manžely.

Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.

Zákonem výslovně určená hlediska nejsou v dané věci využitelná, neboť účastníci nemají nezletilé děti a pronajímatel ponechal rozhodnutí o dalším nájmu na úvaze soudu. Odvolací soud se proto zabýval dalšími hledisky, které byly v řízení namítány, jako jsou zásluhy účastníků na získání bytu, jejich finanční poměry, zdravotní stav a možnosti dalšího řešení jejich bytových poměrů. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se při svém rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé a odst. 3 obč. zák. vypořádal s hledisky přicházejícími v úvahu v dané věci a jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy který ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu za převažující), nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19).

Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její povinnost k vyklizení lze vázat toliko na zajištění náhradního ubytování.

Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. v případech podle § 705 odst. 1 (jímž je rovněž projednávaná věc) má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.

V rozsudku ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 3 v časopise Soudní judikatura 1/2001, vyjádřil Nejvyšší soud právní názor, že okolnost, že rozvedený manžel se v průběhu řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely vzdá bez vážného důvodu možnosti bydlet v domě, jehož je spoluvlastníkem, může být důvodem pro odepření bytové náhrady, jež by mu jinak podle § 705 odst. 3 věty druhé obč.zák. příslušela. K uvedenému názoru se přihlásil rovněž např. v rozsudcích ze dne 7. 9. 2002, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 298/2002, a ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. , z něhož dále vyplývá, že okolnost, že rozvedenému manželovi svědčí právní důvod užívání jiného bytu (např. vlastnické či nájemní právo), způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu může být důvodem, pro který lze jeho povinnost k vyklizení společného bytu vázat toliko na zajištění náhradního ubytování.

Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu lze podmínit toliko zajištěním náhradního ubytování, vzdala-li se po rozvodu manželství družstevního bytu a zmařila tak vyřešení bytové situace účastníků, neodchyluje se jeho rozhodnutí od ustálené soudní praxe.

Pokud pak dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle , je třeba poukázat na to, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle , nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. března 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu