Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 884/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců A) J. T., a B) B. T., obou zastoupených, advokátem, proti žalovanému, jako správci konkursní podstaty úpadkyně L. H., s. r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č.j. – 28, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2002, č.j. – 14, zamítl žalobu manželů T. o určení, že nemovitosti specifikované v bodě I. výroku jeho rozsudku nespadají do konkursní podstaty úpadkyně L. H., s. r. o. (bod I. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva uzavřená dne 8. července 1993 mezi … bankou, a. s. jako zástavním věřitelem a žalobcem A) jako zástavním dlužníkem (dále též jen „zástavní smlouva“) je platná (k její platnosti není zapotřebí podpis druhého manžela). Výpis z katastru nemovitostí nasvědčuje tomu, že žalobce A) je výlučným vlastníkem zastavených nemovitostí, přičemž bylo věcí žalobce A), aby po kolaudaci domu (v roce 1988) nechal zápis opravit. Neučinil-li tak, má soud za to, že dům byl pořízen pouze z prostředků žalobce A) a zůstal v jeho výlučném vlastnictví. Správce konkursní podstaty (žalovaný) proto nemovitosti oprávněně (v souladu s ustanovením – dále též jen „obč. zák.“ a , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), sepsal do majetku konkursní podstaty úpadkyně.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2002, č. j. – 28, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok). Odvolací soud vysvětlil, že pro posouzení platnosti zástavní smlouvy není významné to, zda zastavované nemovitosti byly v době jejího uzavření ve výlučném vlastnictví žalobce A) nebo ve společném jmění manželů – obou žalobců, nýbrž to, zda jsou splněny podmínky ustanovení § 151d obč. zák. Žalobce A) uzavřel zástavní smlouvu se zástavním věřitelem jako výhradní vlastník nemovitostí, takže odvolací soud nemá pochyb o tom, že zástavní věřitel jednal při uzavření smlouvy v dobré víře. Požadavek „odevzdání zástavy“ zástavnímu věřiteli, formulovaný v § 151d odst. 1 obč. zák. pro případ, že někdo dá do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka, je podle odvolacího soudu u nemovitostí splněn vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch ve smlouvě uvedeného zástavního věřitele. Dále odvolací soud poukázal na to, že zastaven nebyl pouze rodinný domek, ale také pozemky, ohledně kterých spoluvlastnictví tvrzeno nebylo. Správce konkursní podstaty proto nemovitosti právem sepsal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení (dále též jen „“), s tím, že zásadní právní význam má výklad ustanovení obč. zák. Konkrétně namítají, že podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. se ustanovení obč. zák. týká pouze věcí movitých, neboť pouze je lze – ve smyslu obč. zák. – odevzdat zástavnímu věřiteli. Nelze-li nabýt ani vlastnické právo od nevlastníka, tím spíše nemůže být zákon vykládán v neprospěch vlastníků zastavované věci, kterou zastavuje osoba k tomu neoprávněná. Dovolatelé též zpochybňují dobrou víru zástavního věřitele, argumentujíce tím, že při podpisu zástavní smlouvy vyžadoval předložení občanského průkazu žalobce A), který obsahuje údaj, že žalobci uzavřeli manželství. Musel tedy vědět, že vlastnictví stavby může být zpochybněno, takže k uzavření zástavní smlouvy měl vyžadovat souhlas obou žalobců. Dovolatelé proto žádají, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.

Ač se to v dovolání neuvádí výslovně, po obsahové stránce je jím vystižen dovolací důvod dle ustanovení , jehož prostřednictví lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Se zřetelem k době vyhlášení rozsudků soudů obou stupňů se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s body I., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné. Přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se zabývá ustanovení Podle ustanovení a b/ není dovolání přípustné proto, že nejde o žádný z případů zde uvedených, takže zbývá vypořádat se s tím, zda dovolání je přípustné podle ustanovení , na něž odkazují dovolatelé.

Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení pak určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelé spatřují zásadní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) bylo použitelné i na věci nemovité, a dovolávají se jeho rozporu s (výše označeným) rozhodnutím Nejvyššího soudu.

Ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000 (tedy i v době uzavření zkoumané zástavní smlouvy) určovalo, že dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybnosti platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Podle ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. (ve znění účinném v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000) pak platilo, že ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva vě, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala.

Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že i Nejvyšší soud vydal 28. ledna 1998 rozsudek (sp. zn. ), v němž přitakal závěru, že podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem, jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem „odevzdány“. Pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však již byla jednotná v závěru, že podle citovaného ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k nemovitosti, jelikož odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitosti v jeho prospěch. Uvedený závěr Nejvyšší soud poprvé formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 48, na nějž v podrobnostech odkazuje. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že slovo „odevzdána“, užité v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., nelze vykládat ve stejném smyslu, v jakém je užito při úpravě způsobů nabývání smluvního zástavního práva v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. Kdyby slovo „odevzdání“ mělo mít stejný význam a obsah jak v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák., tak i v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., pak by přijetí takového závěru znamenalo, že by ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. nebylo možné užít nejen tehdy, je-li zástavou nemovitost, ale ani v případě, že by zástavní právo u movité věci mělo vzniknout jiným způsobem, než jejím předáním zástavnímu věřiteli. Takovýto závěr by však byl v rozporu s účelem ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., které upravuje vznik zástavního práva pro případy, že věc dal do zástavy někdo jiný než vlastník nebo že věc byla dána do zástavy bez souhlasu osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, a jeho smyslem, který spočívá v ochraně dobré víry zástavního věřitele při zřízení zástavního práva, a ve svých důsledcích by vedl k absurdním následkům. K závěrům formulovaným v rozsudku sp. zn. se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131, dále v rozsudku ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 1, v rozsudku ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2003, pod číslem 90, v rozsudku ze dne 26. června 2003, sp. zn. , v rozsudku ze dne 25. září 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 168 a naposledy pak v rozsudku ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. .

Tyto závěry lze v podmínkách rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pokládat za již ustálené a Nejvyšší soud nevidí důvodu ke změně této judikatury, se kterou je napadené rozhodnutí v souladu. Proto dovolání neshledal přípustným ani dle

Co do dobré víry zástavního věřitele pak dovolatelé neuplatňují v dovolání argumenty právní, nýbrž skutkové (popisujíce – v řízení poprvé – skutková tvrzení, na jejichž základě měl zástavní věřitel o dobrou víru přijít); ty jsou ovšem u dovolání, jehož přípustnost může založit jen ustanovení , dovolatelům zapovězeny.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání jako nepřípustné odmítl (, ).

Výrok o nákladech řízení je - ve shodě s ustanoveními , a odůvodněn tím, že dovolatelé, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na jejich náhradu právo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. března 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu