Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 796/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce m. P., zastoupeného , advokátem, proti žalovanému Ing. J. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o., zastoupenému, advokátem, za účasti R. J., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2002, č. j. -53, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. února 2000, č. j. -28, vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o., ve výroku označené nemovitosti, s tím, že tyto jsou ve vlastnictví žalobce a důvod k jejich soupisu podle , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) nebyl dán. Kupní smlouva, kterou byly nemovitosti 18. listopadu 1991 převedeny do vlastnictví manželů Š. (dále též jen „kupní smlouva“), je nulitní, takže nulitní jsou i zástavní smlouvy (ze dne 18. února 1992 a 19. ledna 1994), jimiž tito manželé zajistili dluhy pozdější úpadkyně ze smluv o úvěru uzavřených s K. b. a. s.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2002, č. j. -53, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu věci přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že manželé Š. nebyli v době uzavření zástavních smluv vlastníky nemovitostí (že kupní smlouva, kterou měli jmenovaní nemovitostí nabýt, byla absolutně neplatná), uvedl však, že věc je nutno posuzovat dle ustanovení (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném v okamžiku zřízení zástavního práva. Uzavřel dále, že označené ustanovení platilo i pro nemovitosti, že zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a že došlo i k odevzdání věci. Jako zástava zajišťující pohledávku věřitele vůči úpadkyni tedy byly nemovitosti sepsány do konkursní podstaty úpadkyně oprávněně (nebyla za ně do konkursní podstaty vyplacena náhrada).

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení - dále též jen „“). Konkrétně dovolatel uvádí, že ustanovení obč. zák. bylo použitelné jen na věci movité, a že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, na jakém základě dospěl k závěru opačnému. Vyžaduje-li uvedené ustanovení odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nelze postup jím upravený využít u nemovitostí. Potud dovolatel odkazuje na dikci stávajícího obč. zák., pojednávajícího výslovně jen o movitých věcech a na důvodovou zprávu k (podle které dikce sjednocuje rozporuplné výklady k obč. zák., jež mělo být používáno pouze pro vznik zástavního práva k věcem movitým). Dále dovolatel poukazuje na to, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1998, sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. , sdílí jím formulované názory a polemizuje s opačným názorem, vyjádřeným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 48). Podle dovolatele je rozhodné, že v zákonné úpravě zástavního práva je výraz „odevzdal“ vykládán pouze pro účely vzniku zástavního práva k věcem movitým, takže jej v této oblasti práva nelze vykládat v rozdílném významu. Nebyla-li možná aplikace ustanovení obč. zák., nemohlo platně vzniknout ani zástavní právo k nemovitostem, a nebyly tak splněny ani předpoklady pro soupis nemovitostí do konkursní podstaty podle ZKV. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje rozsudek odvolacího soudu za správný. Potud odkazuje též na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 1.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, - rovněž projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Dovolání je přípustné podle , avšak není důvodné.

Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním – s výjimkou tvrzené nepřezkoumatelnosti, o níž je pojednáno v závěru - namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se tudíž v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem, konkrétně zodpovězením otázky, zda ustanovení obč. zák. bylo použitelné i pro vznik zástavního práva k nemovitostem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000 určovalo, že dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybnosti platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že i Nejvyšší soud vydal 28. ledna 1998 rozsudek (sp. zn. ), v němž přitakal závěru, že podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem, jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem „odevzdány“. Pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však již jednotná v závěru, že podle citovaného ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k nemovitosti, jelikož odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitosti v jeho prospěch. Uvedený závěr Nejvyšší soud poprvé formuloval a odůvodnil ve výše již označeném rozsudku ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. (na nějž v podrobnostech odkazuje).

Argument dovolatele, že v zákonné úpravě zástavního práva je výraz „odevzdal“ vykládán pouze pro účely vzniku zástavního práva k věcem movitým, takže jej v této oblasti práva nelze vykládat v rozdílném významu, míří především na úpravu obsaženou v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. (ve znění účinném v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000).

Podle tohoto ustanovení platilo, že ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva vě, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala.

K tomu Nejvyšší soud opět již v rozsudku sp. zn. vysvětlil, že slovo „odevzdána“, užité v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., nelze vykládat ve stejném smyslu, v jakém je užito při úpravě způsobů nabývání smluvního zástavního práva v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. Kdyby slovo „odevzdání“ mělo mít stejný význam a obsah jak v ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák., tak i v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., pak by přijetí takového závěru znamenalo, že by ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. nebylo možné užít nejen tehdy, je-li zástavou nemovitost, ale ani v případě, že by zástavní právo u movité věci mělo vzniknout jiným způsobem, než jejím předáním zástavnímu věřiteli. Takovýto závěr by však byl v rozporu s účelem ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., které upravuje vznik zástavního práva pro případy, že věc dal do zástavy někdo jiný než vlastník nebo že věc byla dána do zástavy bez souhlasu osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, a jeho smyslem, který spočívá v ochraně dobré víry zástavního věřitele při zřízení zástavního práva, a ve svých důsledcích by vedl k absurdním následkům.

K závěrům formulovaným v rozsudku sp. zn. se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 131, dále v rovněž výše zmíněném rozsudku ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. , v rozsudku ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2003, pod číslem 90, v rozsudku ze dne 26. června 2003, sp. zn. a naposledy pak v rozsudku ze dne 25. září 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 168. Od těchto závěrů, které lze v podmínkách rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pokládat za již ustálené, nevidí Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani po zvážení argumentů snesených dovolatelem na podporu názoru opačného.

Rozsudek odvolacího soudu, který z výkladu podaného v označených rozsudcích Nejvyššího soudu vychází, proto dovolatelem uplatněnými argumenty zpochybnitelný není. Pro úplnost lze dodat, že ač je právní posouzení zkoumané otázky odvolacím soudem poměrně stručné, odvolací soud zcela jednoznačně a srozumitelně vyjádřil svůj právní názor, takže napadenému rozhodnutí nelze vytknout nepřezkoumatelnost jen proto, že odvolací soud tento názor nezdůvodnil (v reakci na argumentaci dovolatele, uplatněnou na podporu rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení) podrobněji.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání jako neopodstatněné zamítl ( část věty před středníkem ).

Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, takže žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení , a právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Jelikož dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se sazba odměny za dovolací řízení podle ve znění (srov. bod 10., hlavy první, části dvanácté, , a contrario). Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom stupni) o excindační (vylučovací) žalobě podle ZKV, k jejímuž projednání v prvním stupni je věcně příslušný krajský soud, se pak určuje podle ve spojení s vyhlášky částkou 6.200,- Kč. Takto určená sazba se podle vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 3.175,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 12. listopadu 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu