Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1327/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání E. A., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5.12.2001, sp.zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. (žalobkyně E. S. –A., zastoupené advokátem, proti Městské části P., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, za vedlejšího účastenství Ing. I. S. a M. S., zastoupených advokátem, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 31.10.1995, byl žalobkyní uplatněn nárok na uzavření dohody o vydání domu čp. 214 v Praze 1-Josefově, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 3 pro katastrální území P. Tyto nemovitosti patřily původně JUDr. F. S. a I. S., každému z nich jednou ideální polovinou, a přešly na stát ( psím. c/ ) po odchodu manželů S. do USA a po zanechání jejich majetku na území republiky podle výměru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 21.4.1952, zn. 143/21.21.V.1952-6-8, a podle výměru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 19.9.1955, zn. MH-IRS 1207255. K vydání těchto nemovitostí byly vyzvány Bytový podnik P. a též Městská část P., ale bezvýsledně.

Žalovaná Městská část P. ve svém vyjádření k uvedené žalobě poukazovala zejména na to, že žalobkyní uváděné nemovitosti „byly vypořádány dohodou mezi vládami Československa a USA z 29.1.1982“.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 8.12.1998, čj. -75, byla zamítnuta žaloba žalobkyně E. S. A. proti Městské části P. o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání domu čp. 24 se stavební parcelou č. 23, zapsaných na listu vlastnictví č. 17 pro katastrální území J. u Katastrálního úřadu P. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované Městské části P. náklady řízení částkou 2.840,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku soudu.

K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn rozsudkem Městského soudu v Praze z 23.4.1999, sp.zn. 18 Co 78/99, a to tak, že Městské části P. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 24 se stavební parcelou č. 23, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území J. u Katastrálního úřadu P. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh, aby tato dohoda „obsahovala další obsahové náležitosti a ujednání“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a také právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

K odvolání Městské části P. byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 12.10.2000, , zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 23.4.1999, sp.zn. , výjma výroku, jímž byl zamítnut „návrh, aby výše uvedená dohoda obsahovala další obsahové náležitosti a ujednání“, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.12.1998, čj. -75, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že ve svém rozhodnutí vycházely pouze z osvědčení o státním občanství ČR u žalobkyně (vydaného 23.5.1996, případně 76.5.1996), ale pominuly zabývat se tím, že v řízení bylo předloženo i sdělení Obvodního úřadu Městské části P. ze 16.5.1997, podle něhož žalobkyně i její matka I. S. nabyly státní občanství USA dne 20.6.1947 naturalizací.

V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 26.4.2001, čj. -134, jímž byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované městské části na náhradu nákladů řízení 6.065 Kč (jak byly vyčísleny usnesením z 26.4.2001, čj. -140) a vedlejším účastníkům řízení 3.225 Kč (vyčíslených týmž uvedeným usnesením), a to do tří dnů od právní moci usnesení o stanovení výše těchto nákladů řízení.

V odůvodnění tohoto svého rozsudku z 26.4.2001 soud prvního stupně uváděl, že vychází z toho, že žalobkyni, která byla v USA naturalizována v roce 1947, zůstalo její dřívější československé státní občanství zachováno a žalobkyně tedy splňuje zákonnou podmínku státního občanství ČR pro uplatnění restitučního nároku. Nicméně soud prvního stupně trval na názoru, že ohledně nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, bylo provedeno vypořádání dohodou uzavřenou mezi vládami tehdejší ČSSR a USA ze dne 29.1.1982; rodiče žalobkyně totiž své nároky týkající se předmětných nemovitostí uplatnily u vlády USA a spolu se svou matkou obdržely náhradu 124.195,64 USD (amerických dolarů). Proto nyní žalobou žalobkyně uplatněný nárok v tomto soudním řízení není důvodný vzhledem k důsledkům, které plynou z této dohody o náhradě za majetek, ponechaný na území ČSSR, a z vyplacení této náhrady; obsahově jde o případ zániku nároku v důsledku splnění, což je jeden z obecných důvodů zániku závazků v občanském právu. Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení .

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 26.4.2000 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 5.12.2001, sp.zn. ; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované Městské části P. na náhradu nákladů řízení 10.000 Kč a vedlejším účastníkům řízení Ing. I. S. a M. S. 12.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něho i správné právní závěry.

Odvolací soud vycházel z toho, že v daném případě je rozhodující, že se žalobkyni již dostalo odškodnění majetkové křivdy podle mezivládní dohody mezi ČSSR a USA z 29.1.1992, která nesměřuje jen do budoucna, jak se domnívá žalobkyně, ale i na nároky již odškodněné; např. článek 4 odst. 2 dohody z 29.1.1992 předpokládal, že vláda USA předá československé vládě jména nárokovatelů, kteří obdrželi náhradu, s kopiemi rozhodnutí a nálezů, jimiž bylo přiznáno odškodnění. Takt tomu bylo i v daném případě, pokud šlo o nárok uplatněný právními předchůdci žalobkyně, kterým bylo přiznáno a vyplaceno takové odškodnění. Podle potvrzení Majetkového úřadu-oddělení mezinárodních majetkových dohod je k dispozici stejnopis jednání americké komise, zabývající se odškodněním jednotlivých nároků právních předchůdců žalobkyně. Námitka, že odškodnění bylo nízké, se už soud v tomto řízení nemohl zabývat a nebylo tu možné přezkoumávat, zda finanční odškodněni odpovídalo majetkové křivdě, kterou občané USA utrpěli na území tehdejšího Československa v důsledku socializačních předpisů, když toto poskytnuté odškodnění bylo poskytnuto mezistátní dohodou z 29.1.1982.

Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení . O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a i se zřetelem k ustanovení .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 1.2.2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29.3.2002, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání dovozovala dovolatelka z ustanovení pro řešení otázky zásadního právního významu v rozsudku odvolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala, že je toho názoru, že v daném případě přijetím částečné náhrady od vlády USA nemohl její nárok ve smyslu ustanovení zaniknout. Ke splnění nároku na odškodnění tu nemohlo dojít, když toto odškodnění plně neodpovídalo utrpěné majetkové křivdě. Jak podle , tak i podle tu nemohlo dojít k zániku nároku, jestliže nedošlo ke splnění nároku. Opačný výklad, který zaujal odvolací soud, je podle názoru dovolatelky nepřípustně extenzivní.

Při posuzován tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 , podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn ( ), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, jak to má na zřeteli ustanovení odst. písm. b/ . Přípustnost dovolání tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení .

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu spisu v této právní věci (sp.zn. Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by v daném případě v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němu směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Při úvaze o tom, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem ( , v závěru, ), bylo nutné provést srovnání právního závěru, k němuž dospěl odvolací soud ve svém rozhodnutí z 5.13.2001 (sp.zn. Městského soudu v Praze), s právními závěry, obsaženými v uveřejněné judikatuře, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů státních příslušníků USA vůči našemu státu a našim státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými tuzemskými subjekty nakládáno před 2.2.1982, musí soud v České republice posoudit případný dopad ustanovení Dohody mezi vládou Československa a vládou USA z 29.1.1982 o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek na právní vztahy mezi uvedenými účastníky.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 26.4.2001, , uveřejněném pod č. 17 (usnesení) ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že „nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu ČR, podle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu “.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 28.6.1995, , uveřejněném pod č. 41 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, i v usnesení Ústavního soudu ČR z 10.9.1996, , uveřejněném pod č. 72 ve svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo i z hlediska ústavně právních předpisů, že vlastnické právo vlastníků má zákonný obsah a je mu poskytována ochrana, ale článek 11 d (viz č. ) garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně; to se týká i souzených věcí v restitučním řízení.

Nemohl tedy dovolací soud, který z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vychází i v daném případě, dospět ani k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, anebo že by v tomto rozhodnutí odvolacího soudu došlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem ( odst 3, v závěru, ).

Neshledal tedy dovolací soud, že by dovolání dovolatelky v daném případě bylo přípustné podle ustanovení a odst. 3 , ani podle jiného ustanovení a přistoupil k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení a .

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované městské části v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu