Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 724/2002

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce JUDr. B. G., se domáhal (žalobou ze dne 29.12.1992), aby mu žalovaný (jeho právní a procesní předchůdce Č., státní podnik,) zaplatil částku 3.033,- Kč s 3% úrokem od 1.1.1989 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný mu nevyplatil odměnu za průvodcovskou činnost, kterou pro něj prováděl na základě dohody o pracovní činnosti. I když o téže věci již rozhodoval Obvodní soud Bratislava 2, přistoupil k podání nové žaloby (ze dne 29.12.1992), protože od 1.1.1993 se bude jednat o soud cizího státu, a není známo, jak bude upraveno vyřízení pravomocně neskončených sporů vedených před soudy Slovenské republiky.

Okresní soud v Plzeň-město usnesením ze dne 2.6.1994, č.j. -15, řízení o zaplacení částky 3.033,- Kč s 3% úrokem od 1.11.1989 do zaplacení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky řízení, neboť provedení řízení brání překážka věci rozsouzené. O stejné věci jednal a rozhodl Obvodní soud pro Bratislavu 2 rozsudkem ze dne 23.10.1991, č.j. -43, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Bratislavě ze dne 6.2.1992, sp.zn. , a nabyl právní moci dne 23.3.1992.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.6.1994, č.j. -20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že překážku věci pravomocně rozsouzené tvoří rozsudek Obvodního soudu pro Bratislavu 2 ze dne 23.10.1991, sp.zn. , potvrzený rozsudkem Městského soudu v Bratislavě ze dne 6.2.1992, sp.zn. ; odkázal přitom na článek 19 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci a úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb. Uvedl, že o „totožné věci“ bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Bratislavu 2 ještě v době trvání České a Slovenské Federativní republiky, a že se jednalo též o „totožné účastníky“, neboť na straně žalovaného došlo k univerzální sukcesi.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 10.9.1997, č.j. -75, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.6.1994, č.j. -20, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2.6.1994, č.j. -15, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení, jež předcházelo vydání napadeného usnesení odvolacího soudu, je postiženou vadou uvedenou v ustanovení , neboť soud byl nesprávně obsazen. Soud prvního stupně v posuzované věci, která je věcí pracovní, a v níž ve smyslu ustanovení jedná a rozhoduje senát, rozhodl usnesením ze dne 2.6.1994, č.j. -15, předsedkyní senátu jako jediným soudcem (samosoudcem), přičemž odvolací soud toto pochybení neodstranil.

Okresní soud Plzeň-město – poté, co jeho usnesení ze dne 8.12.1997, č.j. -83, o vyslovení místní nepříslušnosti a o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29.2.2000, č.j. -89, zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení – usnesením ze dne 20.7.2000, č.j. -98, znovu řízení o zaplacení částky 3.033,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.1.1989 do zaplacení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tento postup soud prvního stupně opět odůvodnil existencí překážky věci rozsouzené. Uvedl, že „navíc v projednávané věci existuje další překážka, pro kterou není možné pokračovat v řízení, a to překážka litispendence“, neboť u Obvodního soudu pro Bratislavu 2 byla žaloba podána dne 25.5.1990 a u Okresního soudu Plzeň-město stejná žaloba dne 29.12.1992.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25.5.2001, č.j. -107, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který tentokrát již rozhodoval v senátě, že rozhodnutí ve věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Shodně s ním vycházel z toho, že nárok na odměnu za průvodcovskou činnost, kterou žalobce pro žalovaného (tehdy označeného jako „Č., B.“) vykonal na základě dohody o pracovní činnosti (za provedení shodných zájezdů a ve výši 3.033,- Kč s příslušenstvím), byl již předmětem řízení vedeného před Obvodním soudem pro Bratislavu 2 pod sp. zn. , které bylo pravomocně skončeno (rozsudek ze dne 23.10.1991, jímž byla žaloba zamítnuta, byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Bratislavě ze dne 6.2.1992 a nabyl právní moci dne 23.3.1992). Zdůraznil, že řízení se týká „těchže osob“ i v případě, že v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.

Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 20.6.2001 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , neboť „toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Připouští sice, že řízení ve věci vedené u Obvodního soudu Bratislava 2 pod sp.zn. se týkalo týchž účastníků a téhož nároku, nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu, že jeho žaloba již byla pravomocně rozhodnuta. Namítá, že věc vedená u Obvodního soudu pro Bratislavu 2 „se týkala jiného právního posouzení“ a že žaloba podaná u Okresního soudu Plzeň-město dne 29.12.1992 byla opřena o „nové právní skutečnosti“, které v řízení u Obvodního soudu v Bratislavě 2 ještě nenastaly. Protože usnesení odvolacího soudu spočívá podle názoru žalobce na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně „zrušil“.

V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že žalobce JUDr. B. G., dne 30.4.2002 zemřel.

Ze zprávy Mgr. I. U., notářky (soudní komisařky), vyplývá, že řízení o dědictví po JUDr. B. G., je vedeno u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. a že zůstavitelovými (závětními) dědičkami, které dědictví neodmítly, jsou pozůstalé dcery M. B., a Mgr. Hana P. Nejvyšší soud ČR proto v dovolacím řízení pokračoval s uvedenými dědičkami jako s procesními a právními nástupkyněmi původního žalobce JUDr. B. G. (, a 3 ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( o.s.ř) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení

Podle ustanovení je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje ( ); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ). Podle ustanovení a 2 nemůže být založena přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé u usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině ( ).

V posuzovaném případě dovolatel napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že jde o věc pravomocně rozsouzenou (, ).

Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení (takovým je pouze usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu) a protože přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení , b), c), e) nebo f) , mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení , nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení

Přípustnost dovolání nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení Ustanovení totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující usnesení ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost vyslovuje svým rozhodnutím odvolací soud (), tak v případě, posuzuje-li ji dovolací soud ( ). Usnesení o zastavení řízení má jen procesní povahu a nerozhoduje se jím ve věci samé, tedy o důvodnosti nebo nedůvodnosti nároku uplatněného žalobou. Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu nemůže být založena rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. , uveřejněné pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí, roč. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.7.1997, sp.zn. , uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) a ani postupem podle ustanovení

Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí bylo usnesení odvolacího soudu postiženo.

Protože napadené usnesení odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ustanovení a protože z hledisek uvedených v ustanovení a dovolání proti tomuto usnesení není přípustné, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl. Ve smyslu ustanovení věty první dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první , neboť dovolatel, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. prosince 2002

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu