Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 852/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů dovolacího řízení 18.520,- Kč, do rukou jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

Žalobce se - po změně žalobního petitu, kterou soud prvního stupně připustil - domáhal uhrazení částky 358.969,- Kč nebo vydání živého inventáře v téže hodnotě. Dále požadoval zaplacení 17 % úroku z prodlení z částky 358.969,- Kč od 1.12.1995 do zaplacení. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 16.6.1999, čj. -26 zavázal žalovaného výrokem I. k peněžitému plnění a výrokem II. zamítl žalobu na požadované plnění vydáním živého inventáře a na zaplacení úroku z prodlení. Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým zamítl žalobu na vydání živého inventáře v jateční hodnotě 358.969,- Kč a 17 % úrok z prodlení ze stejné částky. Ve zbývajícím rozsahu změnil výroky rozsudku tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalovanému 358.969,- Kč a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v prvním stupni.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků a poté, co doplnil dokazování, uzavřel, že pro účely svého rozhodnutí přebírá skutková zjištění soudu prvního stupně pouze v té části, která se týká majetkového převodu mezi T. D. a žalobcem a v této části považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný z důvodů v něm uvedených.

Dále pak zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, aby si vytvořil potřebný skutkový podklad pro vlastní právní zhodnocení a po zhodnocení skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věc posoudil podle nesprávného právního předpisu ( , dále též jen „zákon o půdě“), přičemž právním důvodem žaloby je plnění ze smlouvy, která byla účastníky uzavřena o vydání majetkového podílu z transformace.

Odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněná osoba, T. D., převedla na žalobce pohledávku z transformace, na kterou jí vznikl nárok podle zákona o půdě ( zákona o půdě). Přitom jmenovaná souhlasila s tím, aby jí byla náhrada poskytnuta formou podílu na majetku povinné osoby - žalovaného družstva. V důsledku toho ji družstvo vypočetlo základní podíl podle věty prvé (dále též jen „transformační zákon“) a takto stanovený transformační podíl pak představoval formu vypořádání podle zákona o půdě. Žalovaný se s oprávněnou osobou dohodl o jiné formě vypořádání nároku za majetek převzatý v minulosti družstvem - za živý a mrtvý inventář - tedy o vypořádání náhrady podle ustanovení (správně odst. 3) zákona o půdě.

Postoupením pohledávky došlo ke změně v osobě věřitele, nikoli ke změně obsahu závazku. Obsah dohody o vypořádání základního podílu, který je součástí transformačního podílu, respektuje rozsah a obsah povinností žalovaného vůči postupitelce a tím i vůči žalobci jako postupníkovi. Dohoda o vypořádání transformačního podílu je právní skutečností občanskoprávní povahy, proto je na obsah tohoto závazku a nároky z něj vyplývající nutno aplikovat ustanovení .

Závazkový vztah účastníků byl založen smlouvou, která splňuje náležitosti dvoustranného právního úkonu a v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem.

Právo na plnění transformačního podílu je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době. Promlčecí doba počala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé; vzhledem k tomu, že plnění závazku bylo sjednáno ve splátkách, počala promlčecí doba běžet ode dne splatnosti jednotlivých splátek. Podle dohody účastníků nastala splatnost poslední splátky dnem 30.11.1995 a právo bylo tedy možno vykonat poprvé dne 1.12.1995. Právo žalobce poprvé vykonal tím, že dne 16.3.1999 podal žalobu proti povinnému družstvu. Tříletá promlčecí doba tedy uplynula marně a v důsledku námitky promlčení se stal nárok žalobce nevynutitelným. Podmínky uznání dluhu odvolací soud neshledal. Zápis o projednání řešení vydání majetkového podílu ze dne 13.12.1996, který žalobce považuje za uznání dluhu, nelze jako uznání dluhu interpretovat, neboť vyjádření předsedy družstva, že neodmítá postupné vyrovnání majetkového podílu, ale v tuto chvíli je rozhodnuto další majetek nevydávat, protože firma T. s.r.o., ve které má žalobce majoritní podíl, dluží žalovanému 661.046,- Kč, nelze vykládat v kontextu celého právního úkonu tak, že jde o příslib dlužníka zaplatit dluh, jak to vyžaduje ustanovení § 558 obč. zák. Gramatickým a logickým výkladem zkoumaného úkonu dospěl odvolací soud k závěru, že smyslem a účelem vyjádření žalovaného, zaznamenaného do zápisu ze dne 13.12.1996, bylo uvést konkrétní námitky proti způsobu zaplacení dluhu, jehož se žalobce domáhal.

V důsledku promlčení jistiny pak nebylo možno přiznat ani úroky z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v rozsahu měnícího výroku dovolání. Jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [ )].

Dovolatel dovozuje, že odvolací soud měl důsledně postupovat podle zákona o půdě. Zdůrazňuje, že rodiče žalobce, J. a T. D., hospodařili na svém statku do roku 1955, kdy jim byl statek odebrán, užívání veškerého zemědělského majetku přešlo do „tehdejšího socialistického sektoru a rodina byla násilně vystěho

vána, a to především proto, že rodiče žalovaného nevstoupili do zemědělského družstva“.

Po rekapitulaci postupu, kterým se stal oprávněným domáhat se vydání majetkového podílu T. D., dovolatel uvedl, že dohodu o převodu majetkového podílu ze dne 30.8.1993, je nutno hodnotit též jako uznání dluhu, neboť z jejího obsahu je patrná celková výše závazku i jeho důvod, neboť „součástí specifikace nároku žalobce je předmětem y označené jako vlastnický list.“ Podle ustanovení obč. zák. se proto žalovaný nárok promlčuje v desetileté promlčecí lhůtě, která, protože neobsahuje lhůtu k plnění, počíná běžet dnem následujícím, tj. 31.8.1993 a končí 30.8.2003.

Dovolatel dovozuje, že zápis ze dne 28.4.1995 „tvoří vlastně další doplnění právního úkonu, tedy dohody o uznání závazku ze dne 30.8.1993, neboť se zde hovoří o naprosto stejné výši náhrady za živý a mrtvý inventář.“ „V ustanovení § 110 obč. zák. odst. 1, věta druhá, před středníkem pro aplikaci desetileté promlčecí doby stačí pouze písemné uznání práva co do důvodu a výše. Teprve zbývající část věty za středníkem vyjadřuje další, jiný případ, tj. když v uznání závazku co do důvodu a výše je navíc uvedena lhůta k plnění. Z uvedeného nutno dovodit závěr, že v daném případě byla splněna beze zbytku podmínka o uznání závazku co do důvodu a výše, byť v ě ze dne 30.8.1993 není uvedena lhůta k plnění a zápis ze dne 28.4.1995 je nutno vnímat jako další navazující jednání na předchozí dohodu ze dne 30.8.1993.“

Dovolatel dále namítá, že „nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu o tom, že dohoda mezi postupitelkou, postupníkem a povinnou osobou neobsahuje právní úkon uznání závazku co do důvodu a výše, což lze dovodit z obsahu y, neboť účastníci jsou nezaměnitelní, předmět vypořádání je rovněž nezaměnitelný a vypočtená výška nároku nebyla zpochybněna a nebyl zpochybněn ani důvod uznání závazku tím, že y obsahuje přesné právní tituly vydání, tj. náhrada za živý a mrtvý inventář a náhrada transformačního podílu určeného subjektu, tj. povinné osoby. Dovolatel uzavírá, že odvolací soud aplikoval na správně zjištěný skutkový stav ustanovení o tříleté promlčecí lhůtě, když měl správně použít ustanovení o desetileté lhůtě. Proto navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že setrvává na právním názoru, že „právní průběh věci“ musí být posuzován podle transformačního zákona, nikoli podle zákona o půdě, jak tvrdí dovolatel. Soudí, že pohledávka je promlčena, protože dohoda mezi dovolatelem a paní T. D. není uznáním závazku co do důvodu a výše. Uvedená dohoda je pouze smlouvou o převodu majetkového podílu a žalovaný byl pouze jejím pasívním účastníkem, potvrzujícím, že má ve své evidenci převáděný závazek.

Žalobce k vyjádření žalovaného k dovolání uvedl, že žalobou jsou uplatňovány dva nároky, a to nárok podle zákona o půdě a nárok podle transformačního zákona. Uvedl, že žalovaný podpisem dohody ze dne 30.8.1993 vlastně vyslovil souhlas s plněním dohodnuté oprávněné osobě, což potvrdil dohodou ze dne 28.4.1995. Žalovaný dovozuje, že z obsahu y ze dne 30.8.1993 a z faktického jednání zavázaného nelze usuzovat jinak, než že se jedná o zajištění závazku formou jeho uznání.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání je přípustné dle ustanovení , není však důvodné.

Dovolací soud se nejdříve zabýval námitkou dovolatele, že odvolací soud měl důsledně postupovat podle , nikoli podle K tomu dovolací soud uzavřel, že v projednávané věci nárok matky žalobce vůči žalovanému vznikl podle Tento nárok však byl v souladu s ustanovením uvedeného zákona vypořádán podílem na jmění povinného družstva, které na základě toho vypočetlo oprávněné majetkový podíl z transformace. Tím se původní nárok oprávněné změnil na nárok podle

Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatele, že dohodu o převodu majetkového podílu ze dne 30.8.1993, je nutno hodnotit též jako uznání dluhu, protože z jejího obsahu je patrná celková výše závazku i jeho důvod, neboť „součástí specifikace nároku žalobce je předmětem y označené jako vlastnický list.“ K tomu dovolací soud uzavřel, že pokud by měla být uvedená dohoda hodnocena jako uznání dluhu, musel by v ní být obsažen jasný projev vůle uznávajícího dlužníka, směřující k uznání dluhu. Uznání dluhu je jednostranným, adresovaným právním úkonem dlužníka a proto musí mít všechny náležitosti právního úkonu, tedy i určitý jasný a srozumitelný projev vůle dlužníka o tom, že uznává svůj dluh. Tyto náležitosti uvedená dohoda nesplňuje, neboť žalovaný v ní sice potvrzuje, že paní T. D. byl vypočten majetkový podíl z transformace v celkové výši 1,371.794,- Kč nevyjadřuje však vůli uznat tuto částku jako svůj dluh vůči jmenované či jejímu právnímu nástupci.

Protože dovolatelem tvrzené uznání dluhu Nejvyšší soud neshledal, nezabýval se již jeho dalším tvrzením o doplnění uvedeného uznání zápisem ze dne 28.4.1995, neboť jestliže, jak dovodil Nejvyšší soud, dohodou o převodu majetkového podílu ze dne 30.8.1993 k uznání dluhu ze strany žalovaného nedošlo, nemohlo dojít jakýmkoli následným právní úkonem k doplnění tohoto uznání, protože neexistující právní úkon (tj. právní úkon, který soud neshledal), nelze následně doplňovat. Uvedenou dohodu proto lze považovat pouze za dohodu o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace a jeho splatnosti.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení , a a přiznal žalovanému náhradu nákladů podle sníženou podle a paušální náhradu nákladů ve výši 75 Kč, podle

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 25. září 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu