Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2986/2016

33 Cdo 2986/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, MBA, LL.M, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti žalovanému J. G., zastoupenému JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 1157/25, o 671.516 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 26. 11. 2015, č. j. -822, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 1. 2015, č. j. -717 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. j. -733, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 671.516,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. -822, zastavil řízení o odvolání žalobce, a k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné, neboť má zato, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posuzování důvodnosti námitky promlčení v situaci, kdy , z níž dovodil přetržení promlčecí doby podle obč. zák., neobsahuje výslovný příslib zaplacení dluhu, není adresována konkrétnímu věřiteli (žalobci), a nikdy se nedostala do sféry jeho dispozice. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. (správně sp. zn. ), ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. (správně ), ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. , a ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. , analyzuje náležitosti sporné y. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dále spatřuje v tom, že „právní otázka, která byla základem pro napadené rozhodnutí, měla být posouzena jinak“.

Podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (bod 1. článek II., , bod 2. čl. II. - dále jen „ “), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání totiž přípustné jen podle , musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Bezcenná je – z pohledu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – námitka dovolatele, že uznání půjčky ze dne 27. 2. 1997 není adresováno konkrétnímu věřiteli (žalobci), neboť jejím prostřednictvím zpochybňuje skutkové zjištění (o obsahu y) a nikoli právní posouzení věci.

Požadavek dovolatele, aby „právní otázka, která byla základem pro napadené rozhodnutí, byla posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu , neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí z něho být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , a ze dne 30. května 2013, sp. zn. ). Požadované údaje se z dovolání žalovaného nepodávají.

Argument, podle kterého „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. , a ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. , prosazuje názor, že v rozporu s nimi odvolací soud dospěl k závěru, že uznáním dluhu ze dne 27. 2. 1997 došlo k přerušení promlčecí doby podle obč. zák., přestože uznání neobsahuje výslovný příslib zaplacení dluhu a nedostalo se do sféry dispozice věřitele.

Písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v , – dále jen „obč. zák.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. ). Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony ( a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v , větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě ( obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti ( obč. zák.). Určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše musí být dána obsahem y, na níž je zaznamenán; jinak řečeno, důvod a výše uznaného práva musí být i pro třetí osoby poznatelné z y. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle , věty druhé, obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu obč. zák. nenastane (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. ).

V usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že jeho judikatura je jednotná v závěru, podle něhož při písemném uznání peněžitého závazku podle ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), začíná běžet nová čtyřletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení obch. zák. již ode dne, kdy dlužník písemné uznání vyhotovil, a nikoli teprve jeho dojitím do sféry věřitele; tyto závěry se obdobně uplatní i v oblasti regulované a znamenají, že k účinkům uznání dluhu není potřeba jeho doručení do sféry dispozice osoby, jíž je určeno.

Z pohledu shora uvedených závěrů, neodporuje rozhodnutí odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu představované dovolatelem označenými rozhodnutími, nýbrž je s nimi zcela v souladu. Uznávací prohlášení vyhotovené žalovaným má písemnou formu, je v něm jednoznačně vyjádřena vůle uznat právo žalobce, jemu je též adresováno, a obsahuje náležitou specifikaci jak výše uznaného práva, tak i jeho důvodu.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (provedení nepřípustných důkazů), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ).

Se zřetelem k ustanovení nemohl dovolací soud reflektovat na požadavek dovolatele, aby bylo přihlédnuto k jeho dřívějším podáním, která učinil za řízení před odvolacím soudem.

Mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2016

JUDr. Václav Duda

předseda senátu