Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 493/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2004, č. j. -167, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. srpna 2003, č. j. -132, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 180.000,- Kč se 6,5% úrokem z prodlení od 28. 2. 2002 do zaplacení, se zamítá.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2004, č. j. -167, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. srpna 2003, č. j. -132, ve výroku o nákladech řízení, se odmítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. srpna 2003, č. j. -132, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částek 180.000,- Kč (výrok I.) a 179.843,90 Kč (výrok II.), vždy s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p. a. od 1. 1. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně přenechala žalované na základě smlouvy o půjčce z 1. 7. 1997 částku 280.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 15% ročně do 1. 7. 1998. Tato lhůta byla dodatkem ke smlouvě z 1. 7. 1998 prodloužena do 31. 12. 2001. Současně žalovaná dne 1. července 1998 svůj dluh vůči žalobkyni písemně uznala co do důvodu a výše. Žalovaná zatím na dluh zaplatila 100.000,-Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o půjčce je neplatná pro rozpor s § 196a odst. 1 obchodního zákoníku. Žalovaná tedy přijala částku 180.000,- Kč bez právního důvodu, čímž jí vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Žalobě však nebylo možno vyhovět, neboť žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení. K bezdůvodnému obohacení totiž došlo již převzetím finančních prostředků dne 1. července 1997, objektivní tříletá promlčecí doba podle (dále jen „“) začala běžet 2. 7. 1997 a ke dni podání žaloby v roce 2003 již marně uplynula. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o půjčce se žalobkyně nemůže domáhat ani smluveného úroku z prodlení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č. j. -167, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 180.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 28. 2. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. jej potvrdil, změnil výrok III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o půjčce. Pokud ovšem jde o námitku promlčení, vytkl soudu prvního stupně, že nevyvodil žádné právní důsledky z uznávacího prohlášení žalované z 1. 7. 1998. Toto prohlášení splňuje veškeré náležitosti platného uznání dluhu podle a na tom nic nemění ani nesprávný odkaz na , ani skutečnost, že prohlášení nadbytečně podepsala i žalobkyně. Ani to, že jako důvod závazku je v prohlášení uvedena smlouva o půjčce, která byla později shledána neplatnou, nemá na platnost uznání vliv, neboť právní posouzení důvodu závazku není podstatnou náležitostí uznání dluhu a skutkově je dluh v prohlášení nezaměnitelným způsobem identifikován. Právo uznané dlužníkem písemně co do důvodu a výše se podle promlčuje v desetileté promlčecí době a ke dni podání žaloby (3. 2. 2003) tudíž nemohlo být promlčeno. Proto je žaloba na zaplacení částky 180.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši odvíjející se od počátku prodlení, jímž je s ohledem na písemnou výzvu žalobkyně k plnění 28. únor 2002, důvodná.

Proti tomuto rozsudku, a to proti oběma měnícím výrokům, podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru je uznání dluhu z 1. 7. 1998 neplatným právním úkonem. Uznání dluhu zakládající domněnku existence dluhu v době jeho uznání, je zajišťovacím institutem a je-li neplatná smlouva o půjčce, je uznávací prohlášení bez významu, neboť nemůže vzniknout akcesorický závazek bez existence závazku zajištěného. Uznání navíc z hlediska specifikace závazku odkazuje na neplatnou smlouvu o půjčce, nikoli na závazek z bezdůvodného obohacení. Kromě toho je uznání formulováno jako dvoustranný právní úkon (dohoda), jímž je vedle zajištění závazku ve smyslu měněn obsah závazku, a jak dohoda o zajištění závazku, tak novace vyžaduje souhlas valné hromady společnosti podle obchodního zákoníku stejně jako smlouva o půjčce. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „“).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, je (pokud jde o výrok ve věci samé) přípustné podle a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle . Jelikož je splněna i podmínka povinného stoupení dovolatele ( a 4 ) a dovolání obsahuje náležitosti uvedené v , Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) přezkoumal napadený meritorní výrok podle . Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem tak, jak jej žalovaná obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

V řízení byl proveden důkazu nazvanou „uznání dluhu“, v níž (se zjevně nesprávným odkazem na ) žalovaná uznala ke dni 1. 7. 1998 svůj dluh vůči žalobkyni z titulu smlouvy o půjčce ze dne 1. 7. 1997 ve výši 280.000,- Kč, a to „včetně úroků“. Současně se zavázala dluh uhradit nejpozději do 31. 12. 2001. Odvolací soud považoval tutou za platné uznání dluhu podle , podle kterého uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu a výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Žalovaná ve svém dovolání polemizuje výlučně s tímto závěrem odvolacího soudu, přitom však přehlíží, že právní posouzení věci na něm vůbec není postaveno. Odvolací soud totiž posuzoval právní účinky uznávacího prohlášení toliko z hlediska uplatněné námitky promlčení.

Podle se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Podle věty druhé bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v . Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony ( a násl. ) musí splňovat náležitosti předepsané v větě druhé . Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě ( ) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti ( ). Jelikož uznání práva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše dána obsahemy, na níž je zaznamenán. Všechny tyto požadavky uznávací prohlášení žalované z 1. 7. 1998 splňuje. Má písemnou formu, je v něm jednoznačně vyjádřena vůle uznat právo žalobkyně, jíž je též adresováno, a obsahuje náležitou specifikaci jak výše uznaného práva, tak i jeho důvodu. Lze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že odkaz na smlouvu o půjčce z 1. 7. 1997 je dostatečnou identifikací důvodu uznaného práva. Tato identifikace je totiž nezbytná nikoli k posouzení právního důvodu uznávaného práva, ale k jeho skutkovému vymezení, aby je nebylo možno zaměnit s případným jiným nárokem osoby, jíž je úkon adresován. Skutečnost, že smlouva o půjčce byla nakonec shledána neplatnou, nemění nic na tom, že bylo písemně uznáno právo žalobkyně na vrácení částky 280.000,- Kč, která jí byla předána na základě ujednání účastníků zachyceného v písemném vyhotovení uvedené smlouvy. Projev vůle žalované v uznávacím prohlášení tedy přivodil účinky předpokládané v a je nadbytečné zkoumat, zda lzeu z 1. 7. 1998 považovat též za uznání dluhu podle nebo dokonce (s ohledem na skutečnost, že obsahuje též podpis žalobkyně) za dohodu podle . Správnost závěru o platnosti uznávacího prohlášení z hlediska účinků uvedených v pak žalovaná nezpochybnila a vzhledem k vázanosti dovolacího soudu dovolacími důvody nebylo možno tento závěr odvolacího soudu podrobit dovolacímu přezkumu.

Žalované se tedy prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost přezkoumávaného meritorního výroku, naopak je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil podle správného právního předpisu, který též bezchybně vyložil. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání směřující proti tomuto výroku podle části věty před středníkem zamítnout.

Dovolání žalované směřuje výslovně též proti měnícímu výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně; v tomto směru však není přípustné (srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003) a jako takové muselo být podle věty prvé a odmítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle věty prvé, , a měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. února 2007

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu