Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1364/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Júlie Muránské, v právní věci žalobce Mgr. J. L., správce konkursní podstaty úpadce I. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované D. P., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2000, č.j. -88, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2000, č.j. -88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou na vyklizení nebytových prostor podanou dne 21. 6. 1998 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit nebytové prostory v domě čp. 45 v obci a kat. území D. Podle tvrzení žaloby uzavřela I., spol. s r.o. dne 1. 5. 1997 smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor, které žalovaná převzala dne 7. 5. 1997. Ke smlouvě však nebyl udělen souhlas Obecního úřadu v D. podle tehdy platného ve spojení s Ohledně I. spol. s r.o. byl dne 8. 3. 1999 Krajským soudem v Hradci Králové prohlášen konkurs na majetek úpadce. Ustanovený správce konkursní podstaty je tak aktivně legitimován k podání žaloby na vyklizení nebytových prostor.

Žalovaná tvrzení žaloby popírala, zejména namítala, že předmětem nájmu i při předání byla celá budova čp. 45, nikoliv jen prostory pro obchod. Věc proto nelze posuzovat podle , nýbrž podle a násl. . S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 2. 1998, sp. zn. navrhovala zamítnutí žaloby.

Žaloba zdůvodněné výše uvedenými tvrzeními vyhověl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 10. 12. 1999, č.j. -42. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil vyklidit nebytové prostory, a to prodejnu nábytku a průmyslového zboží se skladem, kuchyňkou a chodbou v přízemí a s kotelnou, nacházející se ve sklepě, všechny nebytové prostory nacházející se ve východní části nemovitosti domu čp. 45 v D., a dále nebytové prostory, prodejnu a sklad nábytku, kancelář s příslušenstvím, a to chodbou, a dále dvě další kanceláře, všechny nebytové prostory nacházející se v přízemí v západní části nemovitosti domu čp. 45 v D. v katastrálním území D., vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Uvedenou formulaci rozsudečného výroku převzal odvolací soud z upřesnění žaloby, které učinil právní zástupce žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, jakož i z dříve učiněného upřesnění provedeného dopisem žalobce ze dne 1. 11. 2000.

Po skutkové stránce odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 5. 1997 převzala žalovaná nebytové prostory přesně v dohodě uvedené. K převzetí nebytových prostor došlo dne 7. 5. 1997, přičemž žalovaná počala užívat celou budovu čp. 45 proto, že se podle smlouvy zavázala rovněž k údržbě a úklidu této budovy. Obce D. udělila souhlas k pronájmu nebytových prostor až dne 5. 5. 1997. Odvolací soud vyšel z nesporných zjištění, že nebytové prostory v domě čp. 45 v D. jsou místnostmi určenými k provozování obchodu a služeb.

Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl odvolací soud k závěru, že předmětem uvedené nájemní smlouvy byly pouze nebytové prostory ve smlouvě uvedené, nikoliv pronájem celého domu. Předchozí souhlas obce potřebný podle tehdy platného ustanovení nebyl udělen před uzavřením smlouvy. Smlouva proto trpí absolutní neplatností podle o.z. Žalované proto nesvědčí platný právní titul k užívání uvedených nebytových prostor, takže žaloba na vyklizení je důvodná.

Podle odvolacího soudu i v případě, že by obstál právní závěr, podle něhož předmětem nájemní smlouvy je celý dům čp. 45, i pak je namístě aplikace závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. . Podle uvedeného rozhodnutí v případě, že budova byla pronajata jako celek, přičemž se v ní nacházejí místnosti určené k provozování obchodu a služeb, uplatní se ohledně těchto prostor ustanovení , o předchozím souhlasu obce k pronájmu těchto prostor, byť i jinak se nájem budovy bude řídit právním režimem . Vzhledem k závěrům tohoto pozdějšího rozhodnutí neakceptoval odvolací soud odkaz soudu prvního stupně na jím zmíněné dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , které bylo časopisecky publikováno.

110

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení , ve znění novely účinné od 1. 1. 2001. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka opakovala své námitky z řízení před soudy obou stupňů s tím, že předmětem nájmu byla celá nemovitost, proto je třeba smlouvu posuzovat podle ustanovení a násl. o.z. Pak ovšem souhlasu obecního úřadu nebylo zapotřebí, neboť smlouva nepodléhala režimu Proti závěrům odvolacího soudu vyvozujícího neplatnost smlouvy (posuzované odvolacím soudem jako smlouvu podléhající ) namítala, že bylo povinností odvolacího soudu rozhodujícího po zrušení ustanovení citovaného zákona vyvodit důsledky z ústavněprávních principů rovnosti účastníků a přihlédnout ke stavu, kdy ustanovení zákona není již součástí platného práva. Dovolatelka poukazovala na dobové souvislosti přijetí , v němž ustanovení o ingerence státního orgánu (resp. nyní obce) bylo cizorodým elementem vyjádřeným v nutnosti předchozího souhlasu obecního úřadu. Proto v dalším legislativním vývoji došlo k zrušení tohoto ustanovení, navíc s důsledky výslovně v zákoně vyjádřenými, mimo jiné v zastavení řízení ohledně udělení souhlasu dle tohoto ustanovení. Po účinnosti novely provedené tak ve vztahu k důsledkům plynoucím z ustanovení článku 90y ČR a článku 4 odst. 3d ve vztahu k článku 2 odst. 3 měl odvolací soud respektovat změnu nyní nastalou s důsledky pro své rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení ve znění před novelou provedenou (dále jen „").

Přípustnost dovolání v této věci vyplývá bez dalšího z ustanovení při měnícím vyhovujícím meritorním rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka zřejmě uplatnil tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle , když s právní kvalifikací zaujatou odvolacím soudem nesouhlasila. Poukazovala jinak na existenci vad řízení spočívajících v tom, že odvolací soud rozhodoval o jiném znění návrhu, než který byl žalobcem původně uplatněn, ač nedošlo žádným způsobem k účinné změně tohoto návrhu. Zřejmě tím měl na mysli dovolací důvod uvedený v

Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z a odst. 3 a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Ve vztahu k tvrzením dovolání o vadnosti postupu odvolacího soudu při úpravě petitu žaloby odkazuje dovolací soud na shora uvedený obsah spisu, z něhož je patrno, že předmět řízení byl od počátku vymezen nezměněnými žalobními tvrzeními, podle nichž žalovaná užívá nebytové prostory nacházející se v domě čp. 45 v D. bez platného právního důvodu. Za situace, kdy prvotní znění žaloby postrádalo dostatečnou identifikaci jednotlivých prostor, jejichž vyklizení bylo požadováno (kterážto skutečnost by zřejmě nezůstala bez následků z hlediska pozdější vykonatelnosti navrhovaného výroku soudu), postupoval odvolací soud správně v souladu s ustanoveními , odst. 2 výzvou k upřesnění žalobního žádání tak, aby z něj bylo patrno, v jaké části domu čp. 45 se nacházejí nebytové prostory, jejichž vyklizení se žalobou žádá. Pokud za této situace dostál žalobce výzvě soudu a předmětné nebytové prostory specifikoval tak, jak jejich označení posléze odvolací soud převzal do znění výroku svého měnícího vyhovujícího rozsudku, nešlo o změnu žaloby, nýbrž pouze o důsledek odstranění vad žaloby. Je třeba zdůraznit, že i po odstranění vad žalobního petitu podle výzvy odvolacího soudu zůstal nezměněný petit žaloby tak, že jde o vyklizení nebytových prostor, stále v domě čp. 45, přičemž se nezměnil ani okruh účastníků řízení, ani tvrzení žaloby, z nichž žalobce důvodnost žaloby na vyklizení vyvozoval. Z popsané procesní situace tak důsledky uvedené v větě druhé ve vztahu k dovodit nelze.

Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení ve znění již uvedeném, může tento spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

V této věci použil odvolací soud předpis , na něhož žalobce poukazoval a jehož aplikace se dovolával. Zbývá posoudit, zda si ustanovení zákona rovněž správně vyložil ve vztahu k ustanovení o.z. a o.z.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na nesporných skutkových zjištěních, podle nichž žalovaná v předmětném domě užívá nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb. Posouzení správnosti těchto závěrů se vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodů vymyká přezkumu dovolacího soudu. Nemohl proto dovolací soud zaujímat stanovisko k dovolacím námitkám žalované o odlišné povaze smluvního dokumentu, totiž podle a násl. o. z., jak to dovolatelka činí. Odvolací soud z výše uvedených skutkových zjištění dovodil nutnost posouzení věci podle , jmenovitě s přihlédnutím k důsledkům plynoucím z ustanovení citovaného zákona. Při zjištění, že souhlas obecního úřadu ke smlouvě uzavřené dne 1. 5. 1997 byl udělen až 5. 5. 1997, pak uzavřel, že nešlo o souhlas udělený předem, s důsledky neplatnosti této smlouvy podle zákona za použití o.z. a důvodnosti žaloby na vyklizení podle o.z.

Při posuzování správnosti výše uvedených závěrů odvolacího soudu nelze přehlédnout důsledky, které s sebou nesla novela provedená V tomto směru lze přisvědčit argumentaci dovolatelky, podle níž ustanovení citovaného zákona skutečně bylo do zákona pojato s přihlédnutím k dobovým poměrům, v nichž byl zákon v původním znění přijat. Ingerence státního orgánu (dnes obce) byla tak jistě výrazným zásahem do sféry soukromé autonomie smluvních stran nájemních smluv o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Pozdější zkušenosti s aplikací tohoto ustanovení odůvodňovaly nutnost odstranění této náležitosti platnosti smlouvy podle V pozdějším legislativním vývoji došlo k tomu, že ustanovení zákona bylo zmíněnou novelou zrušeno s účinností od 3. 12. 1999. Formálně právně tak do uvedeného data bylo ustanovení součástí platného pozitivního českého práva.

111

V této věci však nemohl dovolací soud ponechat stranou veškeré okolnosti případu, které se z výsledků řízení nabízejí. Předně smlouva (posuzovaná odvolacím soudem jako smlouva o nájmu nebytových prostor podle ) byla uzavřena dne 1. 5. 1997, k realizaci práv a povinností ze smlouvy plynoucí došlo však až ode dne 7. 5. 1997, poté, kdy souhlas obce byl (byť zcela zřejmě dodatečně, nikoliv jako souhlas předchozí) přece jen udělen dne 5. 5. 1997. Původní účastníci smluvního vztahu vztah smlouvou založený respektovali, vzájemná plnění si poskytovali a takto nerušeně obsah smlouvy plnili. Pokud v této věci došlo podáním žaloby na vyklizení dne 21. 6. 1999, přičemž soudy obou stupňů (zejména pak soud odvolací) rozhodovaly poté, co jistě zmíněné ustanovení zákona byla z jeho textu účinně odstraněno, nemohla tato okolnost zůstat bez povšimnutí z hlediska posouzení nároků žalobce na vyklizení.

Žaloba na vyklizení podle znění žaloby a shodně i podle odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se opírala o ustanovení o.z. Posouzení její důvodnosti zahrnovalo prejudicielní zjištění, zda a nakolik svědčí žalované platný právní titul k užívání předmětných prostor. Ustanovení svým znění odpovídá ustanovení o.z. Podle tohoto ustanovení neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Rozpor se zákonem - dovozovaný odvolacím soudem v této věci - byl spatřován v dodatečném souhlasu obecního úřadu s uzavřenou smlouvu, ač text zákona v době uzavření smlouvy platný vyžadoval udělení předchozího souhlasu. Smysl ustanovení o.z. stanovící velmi přísný důsledek absolutní neplatnosti (nikoliv relativní neplatnosti či odporovatelnosti) určitého úkonu míří na případy tak flagrantního porušení zákona, které obecně odůvodňují zájem státu na odepření účinků takového úkonu. Uvedený důsledek je ovšem značně relativizován v případech srovnatelných s posuzovanou věcí, kdy zákonodárce sám (veden jistě odůvodněnými poznatky a zkušenostmi z aplikaci zrušeného ustanovení) dospěl k závěru o neorganičnosti, případně nefunkčnosti či neživotnosti, respektive vůbec neodůvodněnosti dalšího trvání na takové náležitosti platnosti nájemních smluv podle , pro které uvedené ustanovení zrušil.

V této souvislosti lze podpůrně odkázat na znění důvodové zprávy k návrhu zákona č. 301/1999 Sb. Z ní vyplývá, že již přijetím , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), došlo v oblasti podnikání k zásadnímu přesunu působnosti na živnostenské úřady. Z živnostenského zákona vyplývá, že osoba podnikající podle tohoto zákona si sama určuje a živnostenskému úřadu oznamuje místo svého podnikání - provozovnu ( zákona). Obce tedy přehled o podnikatelích a provozovnách na území obce prostřednictvím svého živnostenského úřadu mají. Uvedený zákon již nevyžaduje, aby bylo uváděno, na základě jakého právního stavu v provozovně podniká. Zasahovat podnikateli do výběru místa provozovny prostřednictvím zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor proto podle předkladatele lze již považovat za nadbytečnou byrokracii, která může v praxi vytvořit nerovné soutěžní podmínky pro podnikatele. Není rovněž vyloučeno subjektivní a neprůhledné rozhodování státní správy. Z těchto důvodů předkladatel konstatoval, že přijetím návrhu zákona bude odstraněn určitý nesoulad mezi a a bude tak docíleno rovněž souladu s ústavním pořádkem České republiky as mezinárodními smlouvami podle článku 10y.

, kterým se mění , o nájmu a podnájmu nebytových prostor byl pak přijat 12. listopadu 1999 a účinnosti nabyl dne 3. 12. 1999. Zrušil ustanovení věty druhé a třetí (ukládající povinnost předchozího souhlasu národního výboru, resp. obce, a fikci souhlasu tohoto orgánu v případě, že ve lhůtě tam uvedené se příslušný orgán nevyjádřil) a změnil ustanovení stanovícího nadále neplatnost smlouvy pokud neobsahuje náležitosti podle odstavce 3 (tedy v novém znění). Současně podle čl. II - přechodných ustanovení - zastavil ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona řízení o udělení souhlasu podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona.

Pokud tedy soud rozhodující za tohoto nového právního stavu má za povinnost posoudit, zda je namístě poskytnout ochranu žalobnímu nároku, opírajícímu se o tvrzení o absolutní neplatnosti úkonu, z něhož nájemce své právo na užívání nebytových prostor dovozuje, a to pro absenci náležitosti, jež v mezidobí přestala být podmínkou platnosti úkonu, měl by z takové okolnosti vyvodit příslušné důsledky jak pro úvahu o udržitelnosti striktního závěru podle o.z. (ve vztahu k dříve platnému , odst. 4 ), tak pro úvahu o rovnosti práv účastníků sporu. V tomto směru lze přisvědčit argumentaci dovolání, podle něhož zákonná omezení základních práv musí platit stejně pro všechny případy (srov. d). Jestliže po datu 3. 12. 1999 (to je nabytí účinnosti ) došlo dokonce slovy zákona výslovně k důsledkům zastavení dosud zahájených řízení o udělení souhlasu obce s uzavřením nájemních smluv podle , odpadl požadavek tohoto předchozí souhlasu s uzavřením nájemních smluv a tyto nadále nabyly účinnosti a platnosti (za splnění ostatních předpokladů - podmínek platnosti uvedených v zákona). Nastalá situace tak fakticky vytváří nerovnost mezi účastníky smluv uzavřených před tímto datem, jež uvedený předchozí souhlas postrádaly a mezi účastníky smluv uzavřených po přijetí K odstranění tohoto nerovného postavení je proto soud oprávněn přihlédnout i tak, že žalobnímu nároku (jako je tomu v této věci) není povinen vyhovět. V této souvislosti lze připomenout shora uvedené konkrétní okolnosti uzavření zmíněné nájemní smlouvy, časovou posloupnost jejího uzavření, opožděného souhlasu obce, počátku realizace práv ze smlouvy a dobu bezporuchového plnění práv a povinností ze smlouvy vyplývajících, a to oběma účastníky.

Z uvedeného tak vyplývá, že opačnému závěru odvolacího soudu nelze spolehlivě přisvědčit. Ve výše vymezeném rozsahu dovolacího přezkumu nemohl proto dovolací soud dospět jednoznačně k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení Dovolací soud proto přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení , 2 a 5 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (, věta druhá ). V dalším řízení rozhodne odvolací soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (, věta třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. srpna 2001

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu