Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2541/09

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 7. dubna 2011

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009 č. j. -218, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2008 č. j. -174, kterým bylo vyhověno žalobě hlavního města Prahy na určení, že je vlastníkem nemovitosti.

VýrokI. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009 č. j. -218 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2008 č. j. -174 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle d. II. Obě rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v d.

V ústavní stížnosti popsal průběh řízení před obecnými soudy, kdy shora označeným rozsudkem ze dne 27. 6. 2008 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen "obvodní soud"), jako soud prvního stupně, vyhověl žalobě hlavního města Prahy (dále též jen "žalobce") na určení, že je vlastníkem nemovitosti specifikované ve výroku I rozsudku. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů z několika důvodů. Předně, pokud obecné soudy dovodily neplatnost nájemní smlouvy z důvodu, že neobsahuje účel nájmu, jde o hrubé neporozumění textu zmíněné smlouvy. V jejím čl. II je totiž uvedeno, že nájemce bude užívat pronajaté prostory v souladu s předmětem jeho činnosti, a fotokopie živnostenských oprávnění stěžovatel tehdy předložil jak pronajímateli, tak soudu prvního stupně.

Dále poukázal na to, že ačkoli z výpovědi svědka, bývalého ředitele a později likvidátora Obvodního podniku služeb Praha 5 (dále též jen "OPS Praha 5") Ing. B. H., vyplynulo, že vykonával administrativní činnost, soudy použily argumentaci převzatou od žalobce, tedy že užíval pronajaté prostory v rozporu s ustanovením , o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Stěžovatel zdůraznil, že se v žádném řízení neprokázalo, že by užíval předmětné prostory jinak než právě pro administrativní účely. V pronajaté nemovitosti provozoval redakci zdravotnického časopisu Regena a přípravu poradenských služeb ve zdravotnictví.

Pokud jde o závěr, že nepředložil nutný souhlas národního výboru podle , stěžovatel poukázal na listinné důkazy ve spise, z nichž je zřejmé, že tento souhlas byl součástí spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. , který se však ztratil. Na tuto skutečnost stěžovatel poukazoval již během řízení před obecnými soudy. Z výpovědi svědka Ing. B. H. rovněž vyplynulo, že o souhlas bylo požádáno. V této souvislosti stěžovatel odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle kterého je závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obecního úřadu podle a 4 v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů.

Podle stěžovatele neobstojí ani tvrzení soudu o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se , o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, protože v jeho věci byl postup podle uvedeného zákona dodržen. Zdůraznil, že měl platně uzavřenou nájemní smlouvu na nebytové prostory, které řádně užíval. Poté uzavřel řádnou kupní smlouvu a jako vlastník byl zapsán do katastru nemovitostí, takže kupní smlouva ze dne 21. 12. 1990 zakládá jeho vlastnické právo.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze. Po stručné rekapitulaci řízení uvedl, že o věci rozhodl podle ustálené soudní judikatury, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatel nebyl zkrácen na svých základních právech.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. , ze kterého zjistil, že žalobou ze dne 24. 4. 2006 se žalobce hlavní město Praha domáhal určení, že je vlastníkem označené budovy a pozemku, zapsaných na LV č. 1672 pro katastrální území Zbraslav, obec hlavní město Praha. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2008 č. j. -174 obvodní soud žalobci vyhověl poté, co dospěl k závěru, že na tomto určení je dán naléhavý právní zájem ve smyslu Posléze se zabýval otázkou platnosti tří smluv, tj. nájemní smlouvy ze dne 25. 9. 1990 uzavřené mezi stěžovatelem a Obvodním podnikem služeb v Praze 5, kupní smlouvy uzavřené mezi týmiž subjekty dne 21. 12. 1990 a konečně hospodářské smlouvy ze dne 28. 3. 1991 uzavřené mezi Obvodním podnikem služeb v Praze 5 a Místním úřadem Praha-Zbraslav.

Žalobě vyhověl proto, že nájemní smlouvu uzavřenou dne 25. 9. 1990 mezi OPS Praha 5 a stěžovatelem považoval za neplatnou pro rozpor se zákonem. Tento rozpor shledal v neurčitosti předmětu nájmu. Vycházel z rozhodnutí o registraci stěžovatele, podle kterého měl poskytovat služby a provozovat obchodní a přednáškovou činnost. Ve skutečnosti stěžovatel v pronajatých prostorách vykonával redakci zdravotnického časopisu Regena a přípravu poradenských služeb ve zdravotnictví. Stěžovatel tak nebytové prostory užíval k jinému účelu, než k jakému byly stavebně určeny (budova byla kolaudována jako administrativní), což shledal jako jsoucí v rozporu s Navíc stěžovatel nepředložil (v době uzavření nájemní smlouvy nutný) souhlas národního výboru k provozování obchodu a služeb ( tohoto zákona).

Obvodní soud dále dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi OPS Praha 5 a stěžovatelem dne 21. 12. 1990 je neplatná pro rozpor se K platnosti kupní smlouvy byl nutný postup podle uvedeného zákona, neboť se jednalo o převod majetku státu na fyzickou osobu podle obč. zák., v tehdy platném znění. Podle , jde-li o provozní jednotku užívanou ke dni 1. 10. 1990 na základě smlouvy o přenechání provozovny k dočasnému užívání, popřípadě smlouvy tuto smlouvu nahrazující, uskuteční se její prodej bez veřejné dražby, požádá-li o to nejpozději pět dní přede dnem dražby osoba, která uvedenou smlouvu s organizací uzavřela, pokud užívací vztah trvá. sice upravoval i převod mimo dražbu, muselo by se však jednat o věc užívanou k 1. 10. 1990 na základě smlouvy o dočasném užívání nebo smlouvy ji nahrazující. Takovou smlouvou by byla smlouva podle Vzhledem k tomu, že stěžovatel užíval nemovitosti na základě neplatné smlouvy do jara roku 1991, je kupní smlouva uzavřená bez veřejné dražby neplatná.

Hospodářská smlouva uzavřená dne 29. 3. 1991 mezi OPS Praha 5 a Místním úřadem Zbraslav byla uzavřena podle hospodářského zákoníku o převodu práva hospodaření s národním majetkem. V současné době se jedná o majetek obce, na niž přešel podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce tedy nabyl vlastnictví zmíněnou hospodářskou smlouvou podle hospodářského zákoníku, a nikoliv vydržením podle .

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Uzavřel, že nemovitosti zůstaly ve vlastnictví Obvodního národního výboru v Praze 5. Na základě jde o majetek, který přešel na hlavní město Prahu. Podle odvolacího soudu není pak právně významné se zabývat stěžovatelem namítanou otázkou platnosti hospodářské smlouvy ze dne 29. 3. 1991, neboť bez ohledu na její posouzení vlastnictví ke sporným nemovitostem přešlo na žalobce na základě zákona.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Všichni účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání projevili souhlas.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V přezkoumávané věci se obecné soudy obou stupňů při rozhodování o určení vlastnického práva uchýlily ke zjevnému formalismu. Hlavními argumenty obecných soudů o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 25. 9. 1990 mezi stěžovatelem a Obvodním podnikem služeb Praha 5 jsou neexistence (odvolací soud) či neurčitost (obvodní soud) předmětu nájmu a skutečnost, že stěžovatel používal prostory k jinému účelu, než k jakému byly stavebně určeny. Jak ale vyplývá ze zmíněné nájemní smlouvy (na str. 68 spisu), nájemce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) měl pronajaté prostory užívat v souladu s předmětem jeho činnosti. Ten byl popsán v rozhodnutí o registraci stěžovatele vydaném dne 25. 9. 1990 Obvodním národním výborem pro Prahu 5. Podle tohoto rozhodnutí byl stěžovatel registrován jako soukromý podnikatel s obchodním názvem Anery, s předmětem podnikání: poskytování služeb v rámci cestovního ruchu pro chronicky zdravotně postižené občany, zprostředkovatelské a jiné služby v souvislosti s cestovním ruchem, činnosti v oblasti regenerace organismu, přednášková činnost v oblasti zdravotnictví, obchodní činnost v oblasti biologicky nezávadných potravin, přírodních regeneračních přípravků a biokosmetiky.

Závěr obecných soudů o tom, že pokud stěžovatel v předmětných nemovitostech provozoval redakci zdravotnického časopisu Regena a přípravu poradenských služeb ve zdravotnictví, byl jeho předmět činnosti v rozporu se zjištěným kolaudovaným stavem na administrativní budovu, nemůže obstát. Nijak neobjasnily, z jakých důvodů považují např. vedení zdravotnického časopisu za činnost, kterou nelze vykonávat v budově zkolaudované jako administrativní. Odůvodnění napadených rozsudků jsou v tomto směru poněkud nejasná až rozporuplná. Odvolací soud totiž k této otázce mj. uvedl, že: "... nemovitost byla kolaudována jako administrativní budova a měla být využita pro poskytování, kromě jiného, obchodu a služeb ve zdravotnictví". Zdá se, že v pojetí obecných soudů "vedení, příprava a redakce zdravotnického časopisu" administrativní činností není. Jakou činností tedy je? V odůvodnění, zejména odvolacího soudu, chybí jasný závěr, jaké důvody ho vedly k závěru, že vedení (redakce) časopisu a další administrativní činnosti stěžovatele není možno vykonávat v administrativní budově.

Druhým důvodem, který vedl obecné soudy k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy, je absence souhlasu národního výboru k provozování obchodu a služeb. Ani tento důvod nemůže z hlediska posuzování platnosti nájemní smlouvy a její interpretace obstát. Stěžovatel totiž již v řízení před odvolacím soudem poukazoval na skutečnost, že tento souhlas byl založen ve spisu Krajského obchodního soudu v Praze č. j. , který se však ztratil. Odvolací soud se touto námitkou stěžovatele nijak nezabýval. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu sp. zn. , Obvodní soud pro Prahu 5 opětovně žádal Městský soud v Praze o zapůjčení zmíněného spisu a dostalo se mu informace, že uvedený spis se ztratil a bude se rekonstruovat (str. 101 spisu). Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti existence souhlasu národního výboru jsou nejasné z důvodů spočívajících na straně soudu, které nelze přičítat k tíži stěžovatele. Podobná pochybení v postupu státních orgánů nelze vykládat v neprospěch stěžovatele [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 31. 5. 1999 (N 81/14 SbNU 167), v němž Ústavní soud dovodil, že z hlediska ochrany základních práv a svobod je třeba ztrátu či skartaci spisu vzít v úvahu zejména tehdy, jestliže je proti stěžovatelům namítáno, že se z důvodu ztráty rozhodujícího dokladu u úředního orgánu důkazního břemene nezhostili].

Příhodný pro tuto věc je i odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , v tom smyslu, v jakém přistoupil k významu souhlasu národního výboru (obecního úřadu) ve světle změny, kterou přinesla novelizace provedená Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku poukázal na nutnost pohlížet na důsledky souhlasu národního výboru (obce), které jsou značně relativizovány také skutečností, kdy "zákonodárce sám (veden jistě odůvodněnými poznatky a zkušenostmi z aplikace zrušeného ustanovení) dospěl k závěru o neorganičnosti, případně nefunkčnosti či neživotnosti, respektive vůbec neodůvodněnosti dalšího trvání na takové náležitosti platnosti nájemních smluv podle , pro které uvedené ustanovení zrušil.".

Zdůrazňování nutnosti formálního souhlasu národního výboru k provozování obchodu a služeb je výrazem přepjatého formalismu a je v rozporu s přístupem vyjádřeným v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu. Formalistický přístup obecných soudů pomíjí další okolnosti posuzovaného případu, jako je skutečnost, že stěžovatel uzavřel nájemní smlouvu a příslušné prostory používal v dobré víře, že k takovému počínání má právní titul. Tuto skutečnost dokládá i následné využití předkupního práva zaručeného v nájemní smlouvě a uzavření kupní smlouvy.

Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, ale Ústavní soud je oprávněn posoudit interpretaci skutkového stavu z hlediska zásahu do základních práv stěžovatele. Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že argumentaci obecných soudů shledal logicky nesprávnou, obsahující celou řadu nejasností.

Výše uvedenými argumenty (rozpor předmětu činnosti stěžovatele se stavebnětechnickým určením nemovitosti a nedostatek předchozího souhlasu národního výboru) obecné soudy v podstatě vyčerpaly odůvodnění svých rozsudků. Jejich další argumentace se pouze odvíjí od neplatnosti nájemní smlouvy. Obecné soudy tak dospěly k závěru, že i kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a OPS Praha 5 dne 21. 12. 1990 je neplatná. Za situace, kdy stěžovatel v řízení před obecnými soudy uvedl celou řadu konkrétně formulovaných argumentů, je nezbytné, aby se obecné soudy jeho argumenty zabývaly a jasně formulovaly, v čem spatřují jejich důvodnost či nedůvodnost. V tomto směru odůvodnění napadených rozsudků obvodního soudu i soudu odvolacího povážlivě mlčí. Jejich argumentace se točí pouze kolem neplatnosti nájemní, resp. kupní smlouvy, aniž by vážila relevanci stěžovatelových námitek.

Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že jak obvodní soud, tak i soud odvolací prováděly hodnocení důkazů, interpretaci právních předpisů a jejich aplikaci na předmětné smlouvy zcela formálně, bez ohledu na respekt k základním právům stěžovatele zaručeným ústavním pořádkem. Daly tak přednost formalistickému přístupu v rozhodování o určení vlastnického práva před ochranou stěžovatelových základních práv. Tím porušily stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zakotvené v d.

S ohledem na shora vyložené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle , o Ústavním soudu, ve znění , a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle citovaného zákona.