Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 585/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v právní věci žalobkyně S. B., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 26.868,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 1999, č.j. - 61, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, č.j. - 38, zavázal žalovaného (nájemce bytu) zaplatit žalobkyni ve třídenní pariční lhůtě částku 26.868,- Kč jako dlužné nájemné za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení poplatku z prodlení (výrok II.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Na základě provedeného dokazování (a vycházeje z toho, že skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný) učinil soud prvního stupně zjištění, že v roce 1970 byla uzavřena hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků k výstavbě 68 bytových jednotek v N. (dále též jen „smlouva o sdružení\" nebo „smlouva\"), že tuto smlouvu uzavřeli „mimo jiné\" právní předchůdce žalobkyně J. s., n. p., a „právní předchůdce společnosti P., n. p., N.\" (dále též jen „P.\"), že na jejím základě vzniklo „právnímu předchůdci společnosti P.\" tzv. dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám, a že podle článku VIII. této smlouvy měl každý z „podílníků\" právo „provádět inkaso náhrady za užívání bytu\". Okresní soud též vzal za prokázáno, že byt, jehož je žalovaný nájemcem, „byl žalovanému ... odevzdán právním předchůdcem společnosti P.\", a že žalobkyně je (a byla i v období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998) vlastníkem domu čp. 892 v N., v němž se nachází byt obývaný žalovaným (dále též jen „předmětný dům\"), že předmětný dům byl předtím na základě rozhodnutí ministra průmyslu ČR č. 60/1991 vložen do kmenového jmění státního podniku S. B., a do obchodního jmění žalobkyně „se dostal cestou tzv. velké privatizace\". Na tomto skutkovém základě okresní soud řešil právní otázku, „jaké účinky má dnes smlouva o sdružení finančních prostředků z roku 1970 a kdo je oprávněn vybírat nájemné\" v předmětném domě. Vyslovil názor, že této smlouvě nelze „připisovat již žádné účinky\", neboť byla uzavřena „za naprosto odlišných společenských, hospodářských a právních podmínek\" a v dnešních podmínkách „se nutně stává cizorodým prvkem\". Pro citovaný závěr argumentoval okresní soud tím, že po novele byl opuštěn systém přidělování bytů, v němž spočívalo tzv. přidělovací právo, svědčící společnosti P., byty se nadále nepřidělují, ale nájemní právo k nim vzniká na základě nájemní smlouvy. Současný právní systém - pokračoval okresní soud - není schopen takovou smlouvu, pocházející z předchozí právní úpravy, „do sebe zavzít, aniž by docházelo k nepřekonatelným rozporům\". Nejpozději od 1. 1. 1992 je proto podle jeho názoru nájemce bytu povinen platit nájemné pronajímateli domu (vlastníku), kterým je v souzeném případě žalobkyně; jelikož pak žalovaný nájemné žalobkyni za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 nezaplatil, soud jej k tomu zavázal. Zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky opřel okresní soud o závěr, že přiznání poplatku z prodlení by bylo v rozporu s dobrými mravy s ohledem na zvláštní okolnosti případu (uvedené okolnosti spatřoval v tom, že žalovaný nájemné „řádně a včas\" platí jedné ze dvou společností, které po něm placení požadují, a že otázka účinnosti smlouvy o sdružení v dnešních poměrech je natolik složitá, že by „nebylo spravedlivé přenášet na žalovaného odpovědnost za správné určení osoby, která je oprávněna vybírat nájemné a v případě jeho omylu ho sankcionovat\").

Žalobkyně napadla odvoláním zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky a výrok o nákladech řízení, své odvolání ale vzala zpět; odvolání, které podal žalovaný, směřovalo proti výroku I. prvostupňového rozsudku, jehož změny (v podobě zamítnutí žaloby) se odvolatel domáhal. Krajský soud v Hradci Králové, který o obou těchto odvoláních rozhodoval, změnil rozsudkem ze dne 8. 12. 1999, č.j. - 61, rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 26.868,- Kč zamítl, zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů a zastavil odvolací řízení „ohledně odvolání žalobce\" (posledně uvedený výrok odůvodnil odkazem na ). Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se ale s jeho právním posouzením věci. Za nesprávný považoval právní názor okresního soudu, že žalobkyni svědčí právo vybírat nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu žalovaného. Podle krajského soudu totiž práva P. (akciové společnosti P. P. M. L. se sídlem v N.), založená smlouvou o sdružení, nezanikla zrušením hospodářského zákoníku a Tak, jako se právo osobního užívání bytu změnilo na nájem ( obč. zák.), přeměnilo se také právo uvedené obchodní společnosti rozhodovat o přidělení bytu na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva (zde odvolací soud odkázal na právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. ). V souladu s tímto právním závěrem krajský soud dále dovodil, že právo účastníka smlouvy o sdružení, obsažené v jejím článku VIII. (právo provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené), se transformovalo v právo výběru nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, a že akciová společnost P. P. M. L. se sídlem v N. je „po svém právním předchůdci\" P. m. v., n. p. N., oprávněna tato plnění inkasovat. Citované úvahy odvolacího soudu tak vyústily v závěr, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně není v tomto řízení věcně aktivně legitimována.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ve znění platném do účinnosti (dále jen „), a v němž uplatnila dovolací důvod podle Odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; vyjádřila názor, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud vycházel, neřeší „zcela konkrétně\" transformaci práva na výběr nájemného, a že v zákoně není „k tomuto\" žádná opora. Vycházejíc z přesvědčení, že právo akciové společnosti P. P. M. L. se sídlem v N. vybírat nájemné zaniklo ke dni 1. 1. 1992, a že od této doby toto právo náleží žalobkyni jako vlastníku nemovitosti, navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „\").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ), shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná ( ) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle a 2 ), má obsahové a formální náležitosti uvedené v a označuje také způsobilý dovolací důvod podle Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ). Vady řízení uvedené v , které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k jejichž existenci soud přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovoláním namítány nejsou a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných ustanoveními a 3 , jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem i tím, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen. Předmětem dovolacího přezkumu se tak stala správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo vybírat nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, jehož nájemcem je žalovaný, náleží společnosti P. M. L. a. s. (jako právnímu nástupci původního účastníka smlouvy o sdružení - P. m. v. n. p.), a nikoli vlastníkovi domu č.p. 892, jímž je žalobkyně. Proti tomuto právnímu závěru staví dovolatelka právní názor, že uvedené právo zaniklo ke dni 1. 1. 1992 (v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a , o hospodaření s byty), a že od té doby náleží jí jako vlastníku domu, v němž se nájemní byt nachází.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy skutkový stav byl posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Dům, postavený společně z vlastních volných prostředků několika podniků, které k tomu uzavřely smlouvu o sdružení finančních prostředků podle , hospodářský zákoník, podle , o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle , o správě národního majetku, musel být ve správě jen jednoho subjektu, neboť tehdy neexistovalo ustanovení o společné správě národního majetku (institut správy národního majetku byl od 1. 7. 1988 nahrazen institutem práva hospodaření s národním majetkem, upraveným ve , o hospodaření s národním majetkem; od téže doby se připouštělo právo společného hospodaření podle hosp. zák., ve znění ). Šlo-li o smlouvu o sdružení, uzavřenou státními organizacemi, byl dům postavený z takto sdružených prostředků, ve vlastnictví státu. O tom, který ze subjektů smlouvy o sdružení bude mít vybudované zařízení ve správě, musely se podle , o správě národního majetku, organizace písemně dohodnout před zahájením výstavby. Podniku, který se finančně podílel na výstavbě, ale správcem postaveného domu se podle smlouvy nestal, umožňovala smlouva o sdružení, aby přiděloval byty, které byly pro něho touto smlouvou vyčleněny, budoucím uživatelům (podle ) nezávisle na organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a aby od těchto uživatelů vybíral úhradu za užívání bytu a za služby s užíváním spojené.

Otázkou, zda smlouvy o sdružení finančních prostředků jsou platné po zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, podle nichž byly uzavřeny, popřípadě zda a jak se změnil obsah závazků z nich vyplývajících, se Nejvyšší soud České republiky zabýval již v rozsudku ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. , na který odkazuje odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Toto rozhodnutí (dále též „citovaný judikát\") bylo usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2001 v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 písm. d/ a čl. 21 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky (k zajištění zákonnosti a jednotnosti rozhodování soudů) zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S odkazem na ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, vyslovil Nejvyšší soud v citovaném judikátu právní názor, že k zániku smluv o sdružení nedošlo, a že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům (jinak řečeno, že toto právo ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, ani v důsledku jiných právních skutečností, nezaniklo). Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že v citovaném judikátu se Nejvyšší soud nezabýval otázkou existence, zániku či transformace práva inkasovat úhradu za užívání bytu a služby spojené s užíváním bytu (sjednaného ve smlouvě o sdružení), tuto otázku však řešil v rozsudku ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. . V něm uvedl, že vychází z právního názoru vysloveného v citovaném judikátu, a dále dovozuje, že právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení („podílníků\"), nezaniklo, ale transformovalo se v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů, a že s ohledem na ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku tohoto práva dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od citovaných právních názorů a uzavírá tedy, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle (jak jej obsahově vymezila) nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci, na němž spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu, a že proto její dovolání muselo být podle věta před středníkem zamítnuto.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když žalovanému, který by jinak měl proti neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2001

JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.

předsedkyně senátu