Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 331/01

Ústavní soud rozhodl dne 1. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti S., zastoupených JUDr. M.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, čj. -72, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka dovozuje, že tímto rozhodnutím došlo k porušení , d, jakož i y ČR. Nejvyšší soud ČR totiž nevzal v úvahu, že stát prostřednictvím Fondu národního majetku předmětné nemovitosti privatizoval a ty na základě kupních smluv přešly výlučně na stěžovatele, který za nemovitosti také uhradil kupní cenu. Práva disponovat s předmětem vlastnictví a pobírat užitky z něj mohou být omezena pouze právy jiných vlastníků a nesmí být zneužita na újmu práv druhých a nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Napadeným rozhodnutím soudu bylo však podle přesvědčení stěžovatelky zasaženo do jejího vlastnického práva způsobem, který odporuje jejím ústavně zaručeným právům. Byl-li by totiž závěr obecného soudu doveden do důsledků, musel by být přijat za platný obecný postulát, že v určitých případech je vlastník věci povinen o tuto věc pečovat jako řádný hospodář a vynakládat na tuto péči prostředky, protože vlastnictví zavazuje, na druhé straně by však nesměl s věcí disponovat a brát z ní užitky, protože toto právo náleží někomu jinému. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala u tohoto soudu žalobu na zaplacení dlužného nájemného za dobu od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 v částce 26 868,-- Kč s poplatkem z prodlení, neboť žalovaný M.V., který v domě v jejím vlastnictví bydlí, dlužné nájemné neuhradil. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, čj. -38, žalobě na zaplacení částky 26 868,-- Kč vyhověl, když dospěl k závěru, že hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků z roku 1970 vztahující se k předmětné nemovitosti se stala dnem 1. 1. 1992 neúčinnou vzhledem k novele č. , takže od této doby byli nájemci bytů v předmětném domě povinni platit nájemné stěžovatelce, která podle výpisu z katastru nemovitostí se stala cestou tzv. velké privatizace jeho výlučnou vlastnicí. K odvolání stěžovatelky a žalovaného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 12. 1999, čj. -61, tak, že rozsudek soudu okresního soudu změnil z vyhovujícího na zamítavý. V důvodech svého rozhodnutí odkázal krajský soud na soudní judikaturu sdílenou i Nejvyšším soudem ČR, z níž vyplývá, že již citovaná hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků nezanikla, a proto žalovaný právem uhrazuje nájemné P. M. L. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání zamítl. Jak v důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, otázkou, zda smlouvy o sdružení finačních prostředků jsou platné i po zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, zabýval se tento soud již ve svém rozsudku z 18. 11. 1998, sp. zn. , na který odkazuje. Toto rozhodnutí bylo také usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2001 zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S odkazem na ustanovení obchodního zákoníku, podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, vyslovil Nejvyšší soud ČR v citovaném judikátu právní názor, že k zániku smluv o sdružení nedošlo a že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům. Otázkou existence zániku či transformace práva inkasovat úhradu řešil Nejvyšší soud ČR v jiném rozsudku z 18. 4. 2001, sp. zn. , v němž se dovozuje, že právo účastníků smlouvy o sdružení vybírat úhradu za užívání bytů nezaniklo, ale transformovalo se v právo vybírat nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů. S ohledem na ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku tohoto práva dojít ani privatizací státního podniku S., neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti přehlíží tu základní skutečnost, že byty v domě, o který jde, byly vystavěny v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku ( a násl. vyhl. č. 94/1959 Ú. l., ve znění vyhl. č. a č. 44/1961 Sb.), a že vzhledem k ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku smlouva o sdružení finančních prostředků ani v projednávané věci nemohla proto zaniknout. Také podle názoru Ústavního soudu nelze pro takový zánik práva nalézt v zákoně oporu, a proto za tohoto stavu věci lze mít stěží za to, že v tomto řízení došlo k porušení jakýchkoli stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu