Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 885/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 8.10.1999, sp.zn. , s výjimkou části výroku označeného I., formulovaného "jinak se tento výrok potvrzuje".

II. Zrušuje se také výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 18.9.1998, čj. -230, pokud jím bylo rozhodnuto o vydání zbývající jedné ideální čtvrtiny nemovitostí uvedených v odstavci I. tohoto rozsudku a pokud jim bylo rozhodnuto také ve výrocích označených II. a III.

III. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 15.1.1992, rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud. Rozsudek Nejvyššího soudu z 15.5.1996, , byl zrušen nálezem Ústavního soudu ČR z 19.12.1996, ; Nejvyšší soud pak rozhodl rozsudkem z 28.1.1997, , tak, že byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 22.5.1995, sp.zn. , i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 26.1.1995, čj. -97, a věc byla vrácena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8.

Dovolací soud ve svém rozsudku z 28.1.1997, , s poukazem na závěry Ústavního soudu ČR v jeho nálezu z 19.12.1996, , uváděl, že je třeba mít za to, že v daném případě znárodnění octárny " C.", nemovitosti přešly na stát v rozhodném období v rozporu s tehdy platnými předpisy ( čl. I, odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb. ), v důsledku čehož byl naplněn důvod obsažený v ustanovení

V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudek z 25.7.1997, čj. -151, jímž uložil žalovanému státnímu podniku vydat žalobci P. M. dům čp. 11 s nemovitostmi na stavební parcele č. kat. 371 v katastrálním území K. ( zapsané na listu vlastnictví č. 55 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro P. ). Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci na nákladech řízení 3.335 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit státu na náhradu nákladů řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 do 3 dnů od právní moci rozsudku 7.000 Kč.

Tento rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobce i žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 5.3.1998, sp.zn. , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal rozsudku soudu prvního stupně, že neodstranil vady ve změněném žalobním návrhu, uplatněném při jednání u soudu prvního stupně dne 25.7.1997. Odvolací soud měl za to, že z tohoto návrhu není zřejmé ( s výjimkou domu čp. 11 v K. ), které nemovitosti má žalobce na mysli ( tedy zda jde o budovy nebo byty anebo o nebytové prostory, vystavěné či rozestavěné ) a také nejsou uvedeny údaje, které jsou nezbytné pro zápis do katastru nemovitostí, vyžadované přímo zákonem. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že za této situace nebyl žalobní návrh žalobce schopný k projednání a pokud o něm soud prvního stupně rozhodl, učinil tak nesprávně. Uložil tedy odvolací soud soudu prvního stupně, aby postupem podle ustanovení vedl žalobce k odstranění uvedených nedostatků žalobního návrhu a aby výsledku tohoto odstranění nedostatků návrhu přizpůsobil další postup v řízení.

Obvodní soud pro Prahu 8 pak rozhodl rozsudkem z 18.9.1998, čj. -230. Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo vydat žalobci P. M. pozemek parc. č. 371 ( o výměře 3.251 m 2 ) v K. a dům čp. 11 spolu s dalšími budovami tvořícími průmyslový objekt, jak jsou všechny tyto nemovitosti zapsány na listu vlastnictví č. 55 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 6.260 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit na úhradu zálohovaných nákladů řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 7.000 Kč také do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nejen žalobce P. M., ale také D. Ch., R. M., E. N. a G. G. - F. jsou v daném případě oprávněnými osobami podle ustanovení a 4 Dále soud prvního stupně pokládal za doloženo z písemného prohlášení R. M., D. Ch., E. N. a G. G. - F. a z jimi vystavených plných mocí, že tyto osoby soustředily své restituční nároky u žalobce P. M., a to postoupením pohledávek podle ustanovení a 2 ( dříve podle ustanovení a 2 ). Postoupení pohledávek bylo obsaženo už ve výzvě k vydání věcí z 24.9.1991 a poté, co žalovaný podnik výzvě vydání nemovitostí nevyhověl, byla u soudu podána žaloba ve lhůtě podle ustanovení Žalovaný státní podnik v likvidaci pak soud prvního stupně posuzoval ( na základě výpisů z evidence nemovitostí, z katastru nemovitostí, z obchodního rejstříku a z potvrzení Ministerstva obchodu a průmyslu České republiky ze 4.12.1992) jako povinnou osobu podle ustanovení , která žalobcem uváděné nemovitosti držela ke dni účinnosti ( případné změny držby po účinnosti tohoto zákona na tom ničeho neměnily). Žalobě žalobce proto soud prvního stupně vyhověl jako žalobě důvodné. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními , a a ustanoveními

O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 8.10.1999, sp.zn. . Odvolací soud svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně vydání jedné ideální čtvrtiny v žalobě uvedených nemovitostí, a to tak, že v tomto rozsahu byla žaloba žalobce zamítnuta ; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 3.130 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalovanému uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradu zálohovaných nákladů řízení 5.250 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, že nárok oprávněné osoby na vydání věcí podle ustanovení nelze smluvně převést ( " soustředit") na jinou osobu, a to ani formou postoupení pohledávky ; připustil pouze, že "až po vzniku tohoto právního vztahu , tedy po podání výzvy oprávněnou osobou, by bylo možné uvažovat o možnosti nakládat s právem na vydání věci jako s pohledávkou ( právem na plnění)". V daném případě však k " soustředění nároků" čtyř oprávněných osob na žalobce došlo ještě před podáním výzvy k vydání nemovitostí, tedy v době, kdy tyto osoby nebyly ještě nositeli práva na plnění. Odvolací soud argumentoval tím, že podle ustanovení nelze postoupit pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí ; v této souvislosti byl odvolací soud toho názoru, že rozhodnutí o vydání nemovitostí podle restitučních předpisů a jim na roveň postavená rozhodnutí o uložení prohlášení vůle k uzavření dohody o vydání věci nepodléhají výkonu rozhodnutí a byl tedy toho názoru, že smlouvy o postoupení restitučních nároků na vydání nemovitostí by byly neplatné ve smyslu ustanovení . Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že D. Ch., R. M., E. N. a G. F. ( M. ) nemohli platně převést své případné restituční nároky na vydání věci na žalobce.

Oprávněnost restitučního nároku a jeho rozsah lze v daném případě proto odvíjet, podle názoru odvolacího soudu, pouze od osoby žalobce, nikoli od dalších osob. Žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení jako syn zemřelého sourozence původních zemřelých spoluvlastníků dvou ideálních čtvrtin nemovitostí, tj. ve vztahu k J. M. a V. M. Žalobce má tedy nárok na vydání tří ideálních čtvrtin v žalobě uvedených nemovitostí, ale nikoli již jedné ideální čtvrtiny původně patřící G. M.

Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení ohledně vydání 3/4 nemovitostí ; ohledně požadavku na vydání zbývající jedné ideální čtvrtiny nemovitostí změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Výroky o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud ustanoveními a 2, a a ustanoveními

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12.11.1999 a dovolání ze strany žalobce P. M. bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 v pondělí dne 13.12.1999, tedy ve lhůtě podle ustanovení ( s přihlédnutím i k ustanovení téhož právního předpisu).

Dovolatel P. M. v dovolání navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo dovolatelem poukazováno na to, že jeho dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozsudku odvolacího soudu dovolatel vytýkal " jak nesprávnost v právním posouzení, tak i v procesním postupu".

Dovolatel P. M. v dovolání poukazoval na obsah nálezu Ústavního soudu ČR z 19.12.1996, ; zdůrazňoval, že výrok Ústavního soudu je závazný pro obecné soudy. Dovolatel z obsahu tohoto nálezu dovozoval, že " původní nároky z důvodu restituce se proměnily v žalobu reivindikační, podle které bylo původní vlastnictví zachováno pro původní vlastníky i pro jejich dědické nástupce". Podle názoru dovolatele odvolací soud nedbal závazného právního pokynu Ústavního soudu ČR, obsaženého v jeho nálezu z 19.12.1996, .

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bod 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednávají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů ( tj. ve znění před novelizací ).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení ( ve znění před novelizací ), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Z obsahu dovolání dovolatele P. M. vyplývalo, že uplatňoval za sebe i ostatní dovolatele ( které uvedl v podaném dovolání ) dovolací důvody, jež měla na zřeteli ustanovení ( že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ) a ustanovení ( že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé).

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14.2.1996, , uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že podle ustanovení y ČR je rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby, a to tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti ( srov. hlavu čtvrtou, a č. 87, y ČR), jsou obecné soudy per analogian vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení .

Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení nemohou být vady i omyly při hodnocení důkazů ( ) ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 19.12.1996, , uváděl P. M. jako osobu, která podala ústavní stížnost a D. Ch., G. F., E. N. a R. M. jako vedlejší účastníky řízení o ústavní stížnosti ; dále uváděl že "stěžovatel se za sebe i na místě " vedlejších účastníků řízení domáhal před obecnými soudy vydání nemovitostí podle ustanovení ve znění pozdějších předpisů". Vzhledem k tomu, co bylo takto v nálezu Ústavního soudu uvedeno, nepředstavovaly závěry odvolacího soudu v jeho rozsudku z 8.10.1999, sp.zn. , nic, co by vyjadřovalo porušení vázanosti obecných soudů právním názorem Ústavního soudu ČR. V tomto smyslu a ani z jiných hledisek nebylo proto možné mít za to, že v řízení před odvolacím soudem došlo k vadě řízení ( a to k jiné vadě než k některé z vad, jež byly stanoveny v ), která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že tu dovolací důvod podle ustanovení ( ve znění před novelizací ) není dán.

Pokud dovolatel uplatňoval dále dovolací důvod podle ustanovení ( v již uvedeném znění), vycházel dovolací soud z toho, že nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení mohlo spočívat buď v tom, že odvolací soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložil ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení , , a 4 a , která se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud také tato ustanovení správně vyložil.

Ve stanovisku uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo ( na str. 109-111 /243-245/ a na str. 114-118 /248-252/), že uplatněný nárok na vydání věci podle zákonů č. a č. , získaný za účinnosti těchto zákonů, je nárokem majetkové povahy a má u nemovitosti peněžní hodnotu. Věc, která má být vydána ( srov. kupř. citovaných zákonů ), je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví.

V tomto stanovisku bylo také vyloženo, že rozsudek soudu ukládající vydání věci do vlastnictví oprávněné osoby ( a ) je podkladem pro případný soudní výkon rozhodnutí odebráním movité věci i pro soudní výkon vyklizením nemovité věci.

Z těchto právních závěrů, obsažených v judikatuře uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vycházel dovolací soud i v daném případě, a to na rozdíl od odvolacího soudu, který vycházel z odlišného právního názoru, pokud šlo o možnost postoupení nároku na vydání věci mezi oprávněnými osobami, a pokud šlo o otázku, zda soudní rozhodnutí o vydání nemovitosti podle předpisů restitučních a rehabilitačních podléhají soudnímu výkonu rozhodnutí. Dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího je proto toho názoru že tu postoupení nároku na vydání věci podle ustanovení mezi oprávněnými osobami nebránilo ustanovení a věta druhá, , jak na tato ustanovení poukazoval odvolací soud. Postoupit tu ovšem mohl postupitel takový nárok, k jehož uplatnění a dosažení splňoval veškeré zákonné předpoklady, zejména podle ustanovení , případně odst. 4, a a 2 Splnění těchto zákonných předpokladů muselo být v občanském soudním řízení o žalobě o vydání věci podle zevrubně objasněno a plně doloženo, což se v daném případě v celém rozsahu neuskutečnilo.

Nemohl tedy dovolací soud dospět jednoznačně k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení .

Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden ( ), a to podle ustanovení a 5 ( ve znění před novelizací ).

Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ve znění před novelizací ).

Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta druhá, ve znění před novelizací ). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení ( , věta třetí, v již citovaném znění).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 3. ledna 2001

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová